Stručné dějiny plavání. Ve druhé světové utonulo přes 800 tisíc vojáků

Plavání máme spojené s novodobými letními radovánkami, ale tuto dovednost lidé ovládali už v pravěku. Ve vodě se tehdy pohybovali po vzoru zvířat. Na klíčové okamžiky z historie plavání se zaměřila redaktorka magazínu Víkend DNES.

Představte si dětský kolotoč, který za komunistů stával na každém sídlištním hřišti nebo v zahradě mateřské školy. Kovová konstrukce hrála všemi barvami, stačilo ho pořádně roztočit, nasednout, pevně se držet madla a svět kolem vás se roztočil.

V polovině 19. století se na konstrukci podobné této dětské atrakci učili plavat vojáci. Na obří dřevěné kolo se téměř desítka mužů kolem dokola položila břichem a s nohama a rukama ve vzduchu se podle pokynů instruktorů učili zvládat plavecké styly.

Historie koupání v Praze. Dámy za závěsem, neplavce pověsili na bidlo

Jejich učitelé na souši snadno viděli, co kdo dělá špatně, a mohli je opravovat. Když techniku zvládli teoreticky, přešli k praxi ve vodě. Pro vojáky bylo plavání často otázkou života a smrti.

Sport pro všechny

Voda a plavání v ní, podobně jako třeba stromy a procházky v lese, mají na člověka blahodárný vliv. Ve vodě se uklidní proud myšlenek, díky plavání lze získat také velmi slušnou fyzičku. Oproti běhu si při něm člověk neničí klouby, proto ho lékaři doporučují v rámci shazování kil.

Plavání je také součástí rehabilitace při nejrůznějších onemocněních pohybového aparátu, po zraněních i plánovaných operacích. Na rozdíl od jiných dovedností se nezapomíná a neexistuje také žádný věkový limit, kdy s ním začít nebo skončit.

Vojáci, kteří neuměli plavat, nebyli žádnou výjimkou ani ve druhé světové válce. Na snímku grafická reprodukce z bojů první světové války ve Württembersku.

Jak uvádí bývalý trenér plavání Jaroslav Motyčka v knize Teorie plaveckých sportů, každý člověk je schopen naučit se plavat všemi plaveckými styly i bez nějakých mimořádných tělesných předpokladů a schopností.

Většina z nás má dnes plavání spojené s rekreací a relaxem, ovšem pro lidi žijící u řek, jezer a moří to dřív byla hlavně existenční otázka. Voda jim přinášela užitek, ale stejně tak mohla znamenat smrt. A nejen pro ně. Už zmíněný plavecký trenér Jaroslav Motyčka připomíná, že jen za druhé světové války utonulo při přechodu velkých vodních toků asi 800 tisíc lidí.

Po vzoru zvířat

Právě proto plavání není žádnou novodobou záležitostí. Lidé se už v pravěku díky této dovednosti mohli přemisťovat za potravou na nejrůznější místa bez toho, že by vodní toky museli složitě obcházet. Hodilo se umět plavat i při bojích s nepřítelem – ať s člověkem, nebo s dravou zvěří. Schopnost pohybovat se ve vodě také zajišťovala obživu, lidé díky tomu získávali ryby a za pomoci potápění i mořské měkkýše.

Plavecký styl byl u pravěkého člověka zcela jiný, než jak známe plavání dnes. Třeba nejrozšířenější prsa tehdy nikdo neovládal. Lidé ve vodě napodobovali zvířata, která plavou tak, jako když předními packami něco hrabou, zatímco zadníma nohama pozvolna kráčejí.

Později ve starověkém Řecku bylo plavání součástí výuky na gymnáziích a patřilo k naprostým základům. Kdo neuměl číst a plavat, byl za nevzdělance. I filozof a pedagog Platon si kladl otázku: „Mohou lidé, kteří neumějí číst ani plavat, zastávat nějaký úřad?“

Plavání vzkvétalo i ve starověkém Egyptě a v Římě. „Ve starém Egyptě máme několik desítek důkazů o oblibě tohoto sportu. Jsou to hlavně sošky a malby na stěnách a vázách, které zobrazují plovoucího člověka. Občas nalezneme také zobrazeny plavající ženy, což dosvědčuje, že se jednalo o jeden z mála sportů, který byl ženám povolen,“ uvádějí autoři skript Odborná terminologie vybraných sportovních disciplín.

Hlavně mocní a bohatí měli velký zájem, aby se jejich děti naučily plavat, protože to považovali za základ vzdělání.

Čistá pokožka = špinavá duše?

Schopnost plavat byla ovšem po celá staletí stěžejní především pro vojáky. „Kontrola nad mořem byla ve starověkém světě nanejvýš žádoucí. Ten, kdo ji získal, mohl kdykoli posilovat nebo zásobovat své vojáky a rychle se přesouvat k cíli,“ píše Simon Anglim s dalšími autory v knize Bojové techniky starověkého světa.

V Římě se vojáci učili plavat i v šatech a zbroji na břehu řeky Tibery a plavání musel zvládat naprosto každý voják, protože bylo málo mostů a často nezbývalo než se dostat na určené místo přes vodu. V té době už také Římané měli speciální vojenský potápěčský oddíl, kde se ti nejlepší nořili do potopených lodí a nacházeli v nich cennosti. Plavat se vojáci učili pomocí ochranných pásů z rákosí a korku i nafouknutých zvířecích měchýřů. Na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. jsou poprvé vyobrazeni bojovníci s plaveckým stylem podobným kraulu.

Kresba z roku 1888 zachycuje nový plavecký areál ve Stuttgartu.

Důležitou roli ve vztahu k plavání sehrály i pověstné římské lázně. Ty na jednu stranu zpropagovaly lásku k vodě, ale nakonec také stály za úpadkem plavání a změnily i postoj lidí k hygieně. Mohly za to tehdy populární vodní hry (tzv. naumachie), při kterých se předváděly krvavé námořní bitvy. Právě kvůli nim křesťané na lázně a vůbec očistu těla začali pohlížet skrz prsty a jejich odpor došel tak daleko, že ve středověku čistá pokožka znamenala špinavou duši. Tak se nakonec stalo, že lidé chodili do vody jen zřídka. A když už, byla to spíš záležitost prostých lidí, kteří hledali osvěžení.

V hlavní roli bikiny

Změna přišla s humanismem. Díky učencům studujícím historii se oprášily postoje starověkého Řecka a plavání se zase stalo základem. V 16. století začaly vycházet první učebnice plavání, moderní éra odstartovala v 19. století, kdy se plavání stalo organizovaným sportem.

V roce 1828 byl v Londýně otevřen první krytý bazén St George’s Baths, o pár let později se v Británii konaly první plavecké závody a v roce 1875 první člověk přeplaval kanál La Manche v čase 21 hodin a 45 minut.

Zakládaly se plavecké kluby a v roce 1896 bylo plavání zařazeno do programu prvních moderních olympijských her v Aténách. Na olympiádě v roce 1912 v něm poprvé soutěžily i ženy.

Dámské koupací kostýmy. Vyfoceno okolo roku 1920.

V moderní době se plavání těší obrovské popularitě nejen jako sport, ale i jako rekreační aktivita. Za první republiky u nás vznikaly nádherné plovárny a koupaliště, z nichž mnohá fungují dodnes, třeba městské lázně ve Mšeně u Mělníka nebo Babylon u Domažlic.

Vedle nejrůznějších plaveckých pomůcek se rozvíjel i módní průmysl. Dvoudílné plavky vyrobené z pruhu látky byly vidět už v římských a řeckých lázních, postupně ale látky na tělech plavců přibývalo. Ženy se zahalovaly do dlouhého a širokého plátna, aby se po namočení neukázaly obrysy jejich těla. Jenže takový oděv často vedl k utonutí, plavkyně se do látky zamotaly.

Vodní korzety i závaží v lemech. Nahlédněte pod pokličku historie plavek

Změna přišla s koncem 19. století. Látky začalo ubývat a plavky víc přiléhaly k tělu. Mravokárci proti tomu ještě na počátku 20. století křičeli, ale trend byl jasný. V roce 1946 se na scéně poprvé objevily bikiny, ženy je tehdy překvapivě hned nepřijaly. Přišly jim moc vyzývavé, dál nosily jednodílné plavky s nohavičkou. Vše změnila o 10 let později Brigitte Bardot s filmem … a Bůh stvořil ženu. Když si v něm oblékla bikiny, ženy už se jich nikdy nevzdaly.