zavřít
1 / 22
náhledy
Jejich historie sahá dvě tisíciletí před náš letopočet. Přesto se největšího rozmachu dočkaly až ve středověku, ale jejich sláva rezonuje krajinou severního Kavkazu dodnes. Ingušské věže jsou totiž současně odrazem kultury, fortifikační architektury, zdejších nemilosrdných podmínek a smutné historie.
Autor: Unspecified, Creative Commons
Zprvu byly ingušské věže stavěny dost neuměle, jen z vršeného kamení, bez pojiva. I tak dosahovaly úctyhodných výšek. Jejich účel? Nejčastěji obrana útočiště, osady nebo obývané jeskyně. Z vyvýšené pozice se dalo pozorovat okolí, varovat před blížícími se nepřáteli i protahující lovnou zvěří v okolí sídla.
Autor: Vyacheslav Argenberg, Creative Commons
V průběhu staletí se končiny severního Kavkazu, dnešního Ingušska, nestaly o nic více bezpečné nebo snad pohostinné. Do údolí dnešního Sunženského a Džejrakshkého okresu přicházela smrt často znenadání, nejčastěji v sedlech koní. Kraj se jen hemžil nájezdníky, plenícími podhorské vesnice.
Autor: Vyacheslav Argenberg, Creative Commons
Místní si tedy uvykli budovat u svých sídel věže, podobně jako v dávnověku. Strážný z nich vyhlížel do kraje, jestli se na ves neřítí pohroma. A s postupem času se ukázalo praktické takové věže budovat i jako polo-trvalá obydlí.
Autor: Jacob Gogijev, Creative Commons
Tu sestavu věží – rozhleden a věží obytných pak doplnily další věže určené pro aktivní obranu osady, boj vedený z bezpečné výšky. Tyto typy věží se porůznu kombinovaly. Hranice mezi chráněným obydlím a obydlím, z něhož se dalo střílet ven na dobyvatele, nebyla pevná.
Autor: Vyacheslav Argenberg, Creative Commons
Vesnic z věží tak od Targimu přes Doškhakle až po Kartu vyrostly desítky. Se stovkami vysokých kamenných věží. A protože šlo o účinnou ochranu lidských životů, šířila se tato stavební praxe i do Čečenska, Severní Osetie a východní Gruzie. V Ingušsku, přezdívaném Země věží, jich ale stálo nejvíce.
Autor: Alex Svirkin, Creative Commons
Vesnice v údolích bývaly malé, vzdálené od sebe jen jednotky kilometrů. Z věže jedné vesnice šlo vidět na druhou a jehlovité stavby tak sloužily i ke komunikaci, předávání signálů, v případě blížícího se nebezpečí. Díky věžím se mohli všichni obyvatelé údolí před nájezdníky skrýt.
Autor: Timur Agirov, Creative Commons
Obrana skrze systém věží byla v daných podmínkách efektivnější než budování hradeb opevněných měst. Na věžích závisel život všech. Proto bylo jejich výstavbě věnováno tolik energie a prostředků. Okolní kraj skutečně nepatřil k bezpečným.
Autor: Vyacheslav Argenberg, Creative Commons
K oblibě věží přispěly i místní tradice. Typickou osadu, vesnici, tu spoluřídila rada starších nebo rodinný klan. Obyvatelé jedné takové komunity se museli podílet na společné obraně, což obnášelo stavbu věží. A věhlas každého rodu, osady či klanu pak souvisel s jejich počtem a velikostí.
Autor: Timur Agirov, Creative Commons
Hra o přežití se tak v Ingušsku mísila s hrou na většího. Každá měla svá pravidla. Pokud například nebyla jedna taková zahájená stavba dokončena do jednoho roku, zůstala opuštěna a nedohotovena napořád. Protože klan, který se ji pokusil postavit a nedokázal to, pochybil a selhal.
Autor: Profimedia.cz
Nedokončit stavbu včas, postavit ji příliš nízkou a nestabilní, nebo dokonce postavit takovou věž, která se později zhroutila? To vše znamenalo zásadní újmu na reputaci vesnice, klanu. A také jejích stavitelů. Od stavitele, kterému se někdy v minulosti dílo rozsypalo, si už nikdo další postavit nenechal.
Autor: Timur Agirov, Creative Commons
Středověká stavba věže vyžadovala zedníka s dokonalými znalostmi, řemeslným umem. Ti nejznámější stavitelé byli v regionu opěvováni, a jejich práce byla velmi nákladná. Na druhé straně poskytovali kvalitu. Což se v kraji, kde zemětřesení, laviny a erozní sesuvy svahů nejsou neobvyklé, počítalo.
Autor: Argenberg, Creative Commons
Podle legend se správné místo pro stavbu vybíralo s pomocí rozlitého mléka. Jen tam, kde se nevsáklo – a kde tedy byl pevný kamenný podklad – se mohlo stavět. Orná nebo jakákoliv jiná úrodná půda tu byla vzácná, takže se zpravidla stavělo na skalních výchozech.
Autor: Muqale, Creative Commons
Strážné a signální věže se obvykle stavěly na strategicky důležitých místech, jako byl vstup do údolí, křižovatka cest nebo brod přes řeku. A další podobné rostly přímo ve vesnicích. Některé mají šest podlaží a výškou přesahují třicet metrů. O těch se říkalo, že slouží pro boj.
Autor: Profimedia.cz
Jiné, menší – čtyřpatrové s výškou do pětadvaceti metrů – sloužily k obraně a obývání. Rozdělení nebylo striktní, byť se od sebe stavebně lišily. Například sklonem, zdobením střechy či krytými balkony a ochozy.
Autor: Timur Agirov, Creative Commons
Přístup do věží obvykle vedl z druhého podlaží. Dobyvatelé si tak nemohli vymoci vstup beranidlem. Některé věže jsou stabilizovány středovým sloupem, jiné kombinovaly kotvení klenutím a mezipatry. Všechny ale vznikaly bez lešení, výstavbou „zevnitř“.
Autor: Vyacheslav Argenberg, Creative Commons
Stavební styl a jeho variace, konstrukce s plochými nebo pyramidálními střechami, byly poplatné jednotlivým vesnicím, klanům. Znalci jen podle fotky poznají, zda zobrazená věž stojí spíše ve Vovnuški, anebo v údolí Chaj či Assa. I když jsou si navzájem velmi podobné, každá je originál.
Autor: Tumgho, Creative Commons
Ingušským věžím, výraznému a působivému odkazu kultury a architektury země, ale historie nepřála. Během invaze carského Ruska na Kavkaz jich byla většina poškozena. A další velkou ránu jim zasadily porevoluční sovětské deportace, přesuny místního obyvatelstva.
Autor: Profimedia.cz
V letech 1944 až 1957 bylo nuceně odsunuto půl milionu ingušských obyvatel do regionů Kyrgyzstánu a Kazachstánu, aby se zahladily stopy lokální kulturní odlišnosti a jejich národní hrdost. Diktát Kremlu tehdy zničil polovinu všech zbývajících památek v zemi.
Autor: Profimedia.cz
Ve vybydlených vesnicích tak nezůstal nikdo, kdo by staleté věže čnící k nebesům opravoval. Výsledkem je žalostný stav těch několika posledních, které se dochovaly do současnosti. Dohromady jich zůstává stát jen asi 150. O něco lépe jsou na tom ty z nich, které jsou hůře dostupné.
Autor: Profimedia.cz
Z neradostné historie pak plyne i rozporuplný vztah, který Rusko k věžím zaujímá dnes. Věžový komplex ve Vovnuški se v roce 2008 stal finalistou národní soutěže Sedm divů Ruska. Současně ale věže Ruské federaci vadí, protože až příliš připomínají obyvatelům Ingušska jejich původ.
Autor: Profimedia.cz
Ingušové o sobě dodnes hovoří jako o lidu galgaj. Znamená to „lidé věží“. Jen divoká krajina s vysídlenými vesnicemi, nad nimiž k nebesům pořád ještě ční špice kamenných staveb, vysvětluje, co tím vlastně myslí.
Autor: Profimedia.cz
