Jako téměř každý přírodní úkaz na Havaji i kráter Haleakala je spojen s domorodou legendou. Říkalo se mu “Dům slunce”, byl posvátným místem Havajanů a dokonce v něm byly nalezeny zbytky dávné dlážděné cesty. Podle legendy byl sídlem boha Maui. Ten prý se jednou rozzlobil na slunce, které pospíchalo po obloze příliš rychle, takže jeho matce Hině nestačila doschnout látka, kterou vyráběla z kůry stromů; počíhal si tedy na ně a když vycházelo, chytil všechny jeho paprsky do připravených smyček. Teprve po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji, bylo slunce opět propuštěno.
Kráter představuje podivuhodný svět, zcela odlišný od subtropického klimatického pásma, které se nachází hluboko pod ním. Z větší části připomíná měsíční krajinu, avšak v místech s dostatečnou vláhou (z mraků, které ho často obklopují) roste překvapivě rozmanitá vegetace, včetně několika vzácných, chráněných druhů rostlin. Nejznámější je nápadná stříbřitá rostlina s dlouhými špičatými listy, tvořící prakticky kouli. Po dokončení růstu - což trvá i 50 let - z ní vyraší dlouhý výhonek, který rozkvete filalovými květy; odtud její název silversword (tj. stříbrný meč). Nalézá se pouze zde a na sousedním Velkém ostrově.
Již cesta ke kráteru je velice zajímavá, protože tříkilometrový výškový rozdíl silnice překonává během pouhých 60 kilometrů - údajně světový rekord. Jelikož se jedná o americkou silnici, má přirozeně asfaltový povrch, je velmi bezpečná a sjízdná pro všechna běžná osobní auta. Z tohoto důvodu jsme ani na okamžik neváhali a jakmile jsme se rozhodli Maui navštívit, výlet ke kráteru Haleakala byl jako první na programu.
Jako celý zbytek Spojených států, i Havaj je k motorizovanému cestovateli velice vstřícná (v případě vysoce turistického “vyasfaltovaného” Maui by se chtělo říci až příliš). I “povýšení” z člověka pěšího na motoristu zde probíhá zcela hladce. Hned po přistání na letišti poblíž města Kahului a po odbavení jsme se přesunuli ke kancelářím autopůjčoven, kde nám bez problémů a rychle vydali auto požadované velikosti a kubatury (jimi se řídila cena; u vozu nejnižší kategorie byla skutečně nízká - pronájem na tři dny tuším nepřesáhl 30 dolarů). Jedinou podmínkou byl platný řidičský průkaz a kreditní karta. Za půl hodiny po příletu už jsme stoupali k tyčící se hoře před námi.
Po další půlhodině jsme projeli městem Pukalani, což z havajštině znamená “díra v nebi” - velmi případné jméno, protože krátce nato jsme vjeli do první vrstvy oblaků. Ty se tu obvykle vznášejí ve výšce 1200-2500 metrů. Následovaly nekonečné serpentiny a výhledy na moře, které bylo ovšem stále častěji zahalené mraky.
Několikrát jsme zastavili a kochali se nádhernou tropickou vegetací, která nás ze všech stran obklopovala, přesto jsme velmi brzy vystoupali do dvoutisícové výšky a zanedlouho vjeli do Haleakalského národního parku. Do něj patří nejen celý kráter, ale jeho východní strana úzkým pruhem zasahuje až k moři. Po zaplacení obvyklého poplatku (10 dolarů na auto, platí na 7 dní) jsme pokračovali až k Slunečnímu návštěvnímu středisku - informačnímu centru parku (název zřejmě pochází z toho, že pohled na východ slunce zde prý patří k nejkrásnějším na světě).
Odtud jsme poprvé pohlédli do přízračného měsíčního údolí kráteru, pokrytého šedou, hnědou a červenou lávovou struskou, nad nímž nehybně visely mraky, přečetli jsme si informační tabule a odjeli k několik kilometrů vzdálenému Haleakalskému návštěvnímu středisku, odkud vedla jedna ze stezek dolů do kráteru.
Rozhodli jsme se pro velký pěší okruh. Strmou stezkou Sliding Sands (tj. Pohyblivé písky) dolů do kráteru, dále poznávací trasou Silversword Loop po jeho dně a mírnější stezkou Halemau´u Trail zpátky nahoru. Celková délka túry přesahovala 25 km s převýšením 1000 m a jelikož už bylo odpoledne, vyhradili jsme si pro ni dva dny. S přenocováním jsme si příliš hlavy nelámali - měli jsme spacáky a nějaké měkké místečko se tam dole jistě najde.
Zásobeni jídlem a vodou (ta se sice na některých místech nalézá, především v okolí turistických tábořišť a srubů, ale není pitná) začali jsme se sestupem do kráteru. Stezka vedla polem lávové strusky, ale byla udržovaná, takže jsme se nebořili. Trochu jsme cítili nadmořskou výšku, ale teplota byla celkem příjemná a z kopce se šlo dobře. V této oblasti nebyla vůbec žádná vegetace, natož živočichové - ani ptáci se v takové nehostinné pustině neměli důvod zdržovat -, takže naše zrakové vjemy byly omezeny na přízračný terén lávových polí a bílé chuchvalce mraků nad obzorem.
Panovalo zde absolutní ticho! Podvědomě jsme ho přerušovali častou konverzací, ale bylo opravdu neobvyklé. Vzpomněl jsem si na slova známého americké horolezce a dobrodruha Ricka Ridgewaye, který prohlásil, že naprosté ticho zažil jen dvou místech na zemi: v Antarktidě a v kráteru Haleakala! |
Brzy po dosažení dna kráteru se charakter krajiny poněkud změnil. Objevily se první rostliny - sporadické chomáčky trávy, mechů a lišejníků a především zmíněný silversword. Dostali jsme se na okružní naučnou stezku, lemovanou těmito stříbrnými “ježky”, jež nás zavedla k “lávové trubici “. Ty se hojně vyskytují hlavně na Velkém ostrově - jedná se o jakési tunely vzniklé prouděním lávy, která na povrchu postupně ochladne a ztvrdne a další láva už proudí tímto potrubím.
Mezitím se náš dlouhý den začal chýlit k závěru a bylo třeba se poohlédnout po noclehu. Jelikož jsme se při plánování výletu tímto detailem nezabývali, nevěděli jsme, kde je tábořiště a rychle padající soumrak nás zastihl uprostřed lávového pole (nazítří jsme zjistili, že oblast normální vegetace s travnatým tábořištěm leží pouhou hodinu před námi). Co dělat. Noc byla citelně tvrdá a ještě citelněji chladná (noční teploty v kráteru se blíží k nule). Hned za rozbřesku jsme se celí prokřehlí vydali na další cestu. Brzy nás zahřálo slunce a u turistické chaty v travnatém oáze jsme posnídali zbytek zásob. K našemu překvapení nás přišel pozdravit chráněný “národní pták” Havaje - husa nene. Asi si ji ochočili správci parku, protože nebojácně zobala z ruky.
Tříhodinový výstup k silnici nebyl až tak náročný. Stezka se vinula povlovnými zákruty mezi keříky vegetace, slunce ještě tolik nepálilo a i nějaký ten pták občas zazpíval. Po dosažení civilizace nás sice ještě čekal několikakilometrový pěší návrat na parkoviště, ale ve Slunečním středisku jsme si dali kávu a k autu jsme dorazili bez problémů. Pak už jen poslední pohled na kráter s majestátně plujícími mraky a po serpentinách zpět do tropů. Teď nás čekala už jen příjemná, romantická okružní jízda kolem ostrova Maui.
Silnice ke kráteru Haleakala |
Ostrov Maui - pohled z letadla |
Pohled do kráteru Haleakala |
S “národním ptákem” Havaje, husou nene |
Silversword, dosahující výšky až 3 m |
Dno kráteru s trsy skalničky silversword |