Další pozoruhodností Havaje jsou její aktivní (a přitom dostatečně bezpečné) sopky. Havaj je geologicky velmi mladé souostroví, vzniklé podmořskou sopečnou činností. Sestává z osmi hlavních ostrovů, z nichž jsou turisticky navštěvované čtyři: nejznámější Oahu se slavnou pláží Waikiki a hlavním městem Honolulu, dále pak Maui, Kauai a Hawaii, nazývaný také Velký ostrov - je totiž dvakrát větší než všechny ostatní dohromady.
Návštěvu tohoto ostrova je možno vřele doporučit, ať už pro výše zmíněnou klimatickou proměnlivost (během hodiny jízdy se ze subtropického pásma dostaneme až do středoevropského, jak teplotou, tak i rázem krajiny), bohatou flóru včetně tropického deštného pralesa a poměrně malé zasažení civilizací (žádné dálnice či betonové komplexy jako v Honolulu). K jedné z jeho největších atrakcí bezesporu patří i sopečný národní park.
Havajský sopečný národní park (Hawaii Volcanoes National Park), který se rozprostírá v jihovýchodní části Velkého ostrova, je jedním z mála míst na světě s nepřetržitou aktivní sopečnou činností. Tu mají na svědomí dvě činné sopky. Relativně klidnější je Mauna Loa, dosahující výše 4 170 metrů nad mořem, která je největší a nejmasivnější sopkou světa, a - vezmeme-li v úvahu i podmořskou část - i jeho nejvyšší horou přesahující devět tisíc metrů. Z jejího východního svahu pak vystupuje Kilauea, nejaktivnější sopečný kráter na Zemi, jenž v současnosti prochází i nejdelším erupčním cyklem moderní havajské historie - chrlí lávu již od roku 1983, průměrně 400 tisíc m³ za den (a do roku 1995 tak přidal k ostrovu asi 200 hektarů nové země).
Působí-li tyto údaje spíše odstrašujícím dojmem, je třeba rychle dodat, že obě havajské sopky patří k těm “mírumilovným”, neboť jsou tzv. neexplozivního typu; zjednodušeně řečeno z nich pořád uniká láva a nedochází tak uvnitř k přetlaku, který by mohl způsobit výbuch (což samozřejmě neznamená, že k bouřlivějším výronům lávy občas nedochází, ty ale nemají katastrofální následky).
Do sopečného parku se dostaneme pohodlně po silnici, jež vede kolem celého ostrova. Nejblíže je to z hlavního města Hila, ležícího na východním pobřeží (s leteckým spojením s ostatními ostrovy, včetně mezinárodního letiště v Honolulu) - pouhých 50 km; od letiště Keahole-Kona na západní straně ostrova je to třikrát tolik. Pro park platí totéž, co pro ostatní národní parky USA; perfektní organizace, pořádek, čistota a až hříšné rozmazlování motorizovaného návštěvníka. Po zaplacení nevysokého poplatku ($10, vstupenka platí sedm dní) nás čeká okružní, zhruba dvacetikilometrová silnice, vedoucí kolem kráteru Kilauea, procházející částečně “měsíční” krajinou vyvřelé lávy, částečně tropickým deštným pralesem a kapradinovými háji.
Neměli bychom vynechat návštěvní středisko parku (Kilauea Visitor Center), které nám na množství fotografií, modelů i audiovizuálních projekcí poskytne nejen vyčerpávající informace týkající se vzniku ostrovů a sopečné činnosti, ale seznámí nás i s nejrůznějšími havajskými mýty a legendami. Podle nejznámější z nich je kráter Kilauea domovem bohyně sopek Pelé (kterou nám připomínají i názvy některých sopečných útvaru, jako např. Peléiny vlasy či Peléiny slzy). Je to samozřejmě mocná a obávaná bohyně, která údajne přísně trestá všechny nenechavce. Rangeři parku vás budou s vážnou tváří varovat, abyste si s sebou neodnášeli nic na památku; každoročně prý dostávají poštou desítky kilogramů místních lávových kamenů, které návštěvníci rychle vracejí, aby se zbavili Peléina hněvu.
Ačkoli všechno podstatné můžeme spatřit z okénka auta nebo na krátkých naučných stezkách odbočujících ze silnice, v parku se dá velmi dobře chodit i pěšky. Se svými téměř 250 kilometry stezek a množstvím tábořišť je totiž přímo ideálním místem na turistiku. Stezky jsou perfektně udržované a značené a mají různou délku a náročnost, takže si každý může vybrat podle svého (dvě stezky jsou dokonce dlážděné kameny, aby byly přístupné i vozíčkářům!).
Kromě okružní trasy (Crater Rim Drive) se můžeme vydat po silnici Chain of Craters Road téměř až k místu, kde láva stéká do moře. Tento zhruba třicetikilometrový úsek s klesáním 1 100 m vede lávovými poli různého data a tím i různého stupně obnovy přírody, od přízračných ohořelých stromů, pohřbených v lávovém moři, přes nesmělé výhonky zeleně až po souvislý porost kdysi nehostinných plání. Nedaleko od pobřeží silnice náhle končí v lávovém poli. Odtud se dá pokračovat pouze pěšky.
Pohodlnějším a opatrnějším zřejmě postačí pohled na sloupce par (obsahujících především chlorovodík, vzniklý chemickou reakcí žhavé lávy a mořské vody), stoupající z místa, kde láva teče do moře, ti odvážnější se mohou vydat až k vyhlídce, vzdálené necelých dvě stě metrů - odkud lze za příznivých okolností pozorovat žhavou lávu, unikající páry či jinou sopečnou činnost -, případně i podniknout delší trasu.
Jak upozorňují nejrůznější cedule a nápisy, do lávového pole každý vstupuje výhradně na vlastní nebezpečí. Především bychom měli mít pevné boty s dobrou podrážkou a zásobu pitné vody (nikde v okolí není), nepodnikat cestu v poledních hodinách (slunce, žár lávy, žádný stín), nepřeceňovat své síly a hlavně si být vědomi rizika vdechování sopečných výparů (kromě chlorovodíku obsahují i kyselinu sírovou a částečky skla), případně chybného kroku či pádu i na vychladlé lávě, která může být ostrá jako sklo.
Jakou sopečnou činnost spatříme, bude záležet na okamžité situaci, která se může změnit i během několika dní či hodin. Volně tekoucí láva je spíše vzácnější jev, protože na vzduchu poměrně rychle tuhne, utvoří povrchovou krustu, pod níž ovšem může protékat ještě týdny; tento jev se nazývá lávový tunel (Lava Tube). Pokud tedy vůbec uvidíme čerstvý výron, bude to nejspíš žhavá či jen žhnoucí hmota v puklinách - noční návštěva s baterkou tudíž většinou skýtá podstatně dramatičtější podívanou.
Ačkoli do aktivní sopečné oblasti je radno vstupovat jen s největší opatrností, nemusíme se bát, že nás nenadále zaplaví náhlý příval lávy. Havajská čedičová láva se naštěstí pohybuje pomalu, takže lidé i zvířata jí mohou včas uhnout z cesty. Při erupci z roku 1990, kdy tekoucí láva pohřbila celou pobřežní vesnici Kalapana, nejenže nebyl nikdo zraněn, ale obyvatelům se podařilo to nejcennější z domů vystěhovat. Pak už mohli jen bezmocně přihlížet, jak jejich příbytky nezadržitelně stravuje tisícistupňová výheň zvolna postupující vyvřeliny.
Jednou z mála nezasažených budov byl místní kostelík; k úžasu všech se tok lávy zastavil pouhých několik metrů před jeho dřevěnou stěnou. Zásah shůry nebo vůle sopečné bohyně Pelé?
Na návštěvu Velkého ostrova bychom si měli vyhradit určitě alespoň čtyři dny, nejlépe týden, sopečný park se autem dá absolvovat i za den. Auto je možné si pronajmout na obou letištích za poměrně dostupnou cenu, jako všude na Havaji (na rozdíl od ostrova Oahu je zde nutností - autobusová doprava je řídká a nepokrývá celý ostrov; autostop sice funguje a je oproti kontinentálním USA bezpečný, ale časově náročný).
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
