Nejvyšší hřbety horského masivu dosahují tří tisícovek metrů a celý hřeben Erušet, jednoho z pohoří Malého Kavkazu, se táhne v délce šedesáti kilometrů. Vytváří tím přírodní hradbu oddělující území dnešní Gruzie od Turecka.

Autor: Radosław Botev, Creative Commons

Jen divoká krajina, charakteristická příkrými soutěskami a skalními srázy, by však k obraně neklidných hranic ve středověku nestačila. Proto zde, na levém břehu řeky Kury, vznikla ve 12. století nezvykle řešená pevnost.

Autor: Bernard Gagnon, Creative Commons

Popud k její výstavbě dal gruzínský král Giorgi III. Bagration. Stabilní opevnění mělo zajistit klid na jižní hranici království a zabránit loupeživým nájezdům Turků a Peršanů. Stavební řešení ovšem bylo nezvyklé, důmyslné.

Autor: Bernard Gagnon, Creative Commons

Pevnost, pojmenovaná Vardzia, přijala hory za své a učinila je svou stavební součástí. Není to přehánění. Nestavělo se totiž na úpatí, ale ve výšce 1 300 metrů nad mořem prakticky přímo v členité skalní stěně.

Autor: John Wagner, Creative Commons

Celé to stavební dílo bylo mimořádné tím, že využívalo horský masiv jako hradebních zdí. Obytné zázemí se nacházelo až za nimi, vytesané do skal. Od počátku plnila Vardzia současně vojenskou, náboženskou i rezidenční funkci.

Autor: Alexkom000, Creative Commons

Hradní příkop? Ten v tomto netradičním pojetí dosahoval hloubky pěti stovek metrů, protože ho vytvářel kaňon Mtkvari, jímž protékala řeka Kura. Dobývat takové sídlo se zdálo být nemožné. Jako kdybyste chtěli dobývat „horu“.

Autor: Karelj, Creative Commons

Vardzia byla vytesána do skalní stěny vyčnívající z horského masivu v délce asi 500 metrů. Stavitelé přitom velmi chytře využívali skalních výstupků, prohlubní a zákoutí k vyhloubení hlubokých jeskyní.

Autor: Alexkom000, Creative Commons

Vytvořené dutiny pak zevnitř propojovali tunely a schodišti, zvenčí pak terasami a galeriemi. To stupňovité opevněné město by si v ničem nezadalo s Minas Tirith z Pána prstenů.

Autor: Profimedia.cz

To, že se z pevnosti v horách stala opevněná citadela, už ale měla na svědomí královna Tamara Gruzínská. Ta totiž stavbu dokončila a zřídila zde i první klášter.

Autor: Damian Pankowiec, Creative Commons

Za válečného konfliktu se seldžuckými Turky, mezi lety 1193 až 1195, zde také žila i se svým dvorem. Jednak to bylo „strategicky“ blízko k hranicím a současně prý nebylo v celé Gruzii bezpečnějšího místa.

Autor: Alexkom000, Creative Commons

Velmi volně se tu dalo vylišit sedm různých „podlaží“, byť v některých zónách vystupují jeskyně nad i pod úroveň. V měkké hornině se podařilo vytesat na tři tisícovky místností. V „královské části“ je těch podlaží rovnou devatenáct. Vedou až na vrchol ke hřbitovu.

Autor: Lasha ge, Creative Commons

Současní archeologové jsou opatrní, když mají odhadovat někdejší počty obyvatel. Stav rozhodně kolísal, ale optimisticky zmiňují, že tu po omezený čas – například během obléhání regionu – mohlo žít až 50 000 lidí.

Autor: Bernard Gagnon, Creative Commons

Kromě nezbytných obranných staveb – bašt, věží a bran – se tu nacházely pokladnice, knihovny, pekárny, kovárny a stáje. A vinné sklepy. Těch je tu hned pětadvacet.

Autor: Profimedia.cz

Kaplí a kostelů je tu dohromady patnáct. Za nejpozoruhodnější je považován Kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl ústředním duchovním středem místa. Je vytesaný do skály a jeho klenba dosahuje výšky devíti metrů.

Autor: Soghomon Matevosyan, Creative Commons

Díky plným sklepům se zásobami – jako skladovací prostory tu bylo vymezeno 165 jeskynních místností – a ozeleněným terasám byla Vardzia potravně téměř soběstačná. Nedala se tedy při obléhání vyhladovět.

Autor: Profimedia.cz

A nedala se ani porazit žízní. Vodu sem přiváděl 3,5 kilometru dlouhý akvadukt z horské vesnice Vardzia Zeda a vystačili by si i s prameny, které jímali do nádrží a byly rozváděny keramickým potrubím.

Autor: Profimedia.cz

Co tedy způsobilo její zánik? První drtivou ránu jí zasadilo zemětřesení v roce 1283. To způsobilo odtržení a sesunutí významné části proděravělého skalního masivu. Dvě třetiny rozlohy města vytesaného do skály se zřítily do údolí.

Autor: Profimedia.cz

Pak už tu nebyly skály, které by tvořily onu nerozbitnou hradbu. Labyrint Vardzia se odkryl a stal se zranitelným. Mniši sice komplex částečně obnovili, ale jeho sláva i někdejší obranyschopnost už byla ta tam.

Autor: Bernard Gagnon, Creative Commons

V roce 1551 proti Vardzii vytáhli Peršané. Gruzínci sice kladli tvrdý odpor přímo v jeskyních, ale po několika dnech bojů pevnost padla. Peršané povraždili desítky mnichů, kompletně vyplenili klášterní knihovnu a poklady, včetně slavné zlaté ikony Panny Marie a masivních tepaných dveří.

Autor: Profimedia.cz

Perští kronikáři psali o Vardzii jako o zázraku architektury. Přirovnávali ji k pevnosti „kdysi nedobytné“, stejně jako byla legendární zeď Alexandra Velikého.

Autor: Alexkom000, Creative Commons

A když ji perský šáh Tahmaspa I. v roce 1551 přece jen dobyl a vyplenil? Zareagovali na to perští kronikáři nečekaně. Smutkem, hněvem proti vlastnímu pánovi. Tolik nádhery prý bylo zbytečně zničeno.

Autor: Alexkom000, Creative Commons

Vztah Peršanů k pevnosti Vardzia byl rozporuplný. I když vlastně vznikla jako obrana „proti nim“, přesto si ji nesmírně považovali. Město a chrámy vybudované ve skalách a jejich jeskyních je svou architekturou fascinovalo.

Autor: Alexkom000, Creative Commons

Ten hluboký rozpor dokumentuje i to, že zde po boji naloupené cennosti – kořist, jež měla být rozprodána na perském bazaru – byly nakonec šáhem vykoupeny a navráceny zpět poraženým. Pochopitelně ne tedy všechny, ale uchovala se tak část náboženských artefaktů.

Autor: Lasha ge, Creative Commons

Poslední ránu zasadili už zle poničenému komplexu Vardzia osmanští Turci v roce 1578. Místo obsadili a vyhnali odtud poslední mnichy. Po další staletí sloužily „skalní domy“ nanejvýš jako úkryt pro pasáky koz a ovcí.

Autor: Alexkom000, Creative Commons

Až po rusko-turecké válce získala Gruzie území kolem hřebene Erušet zpět. Za sovětské éry se z místa stalo muzeum a po pádu režimu v 90. letech se sem vrátila malá komunita mnichů. Dnes jich zde žije jen několik, starají se o památku tak, jak nejlépe dovedou.

Autor: Bernard Gagnon, Creative Commons

Mniši tu obnovují církevní život a přivydělávají si jako průvodci turistů. Vstupné se tu pohybuje okolo patnácti gruzínských lari, tedy necelých 120 korun. Těch peněz ale rozhodně želet nebudete, je tu na co koukat.

Autor: Bernard Gagnon, Creative Commons

Ovšem doprava až sem, abyste uviděli zázrak Vardzie na vlastní oči? To už je trochu oříšek. Vyzkoušet můžete místní maršrutky, nebo si pronajmout auto. Spojení ani cesty ale moc „stabilní“ nejsou.

Autor: Alexkom000, Creative Commons

Podle doporučení cestovatelů se zdá být asi nejrozumnější „rozbít tábor“ v hodinu a půl vzdáleném Akhaltsikhe. Tak sem můžete dorazit ráno, ještě než sem přijedou davy turistů z Tbilisi.

Autor: Alexkom000, Creative Commons

Město vytesané do skály bylo nejlepší pevností Gruzie. Zničila ji příroda