Země, která se ve svém vlastním starodávném jazyce nazývá Sakartvelo, je velmi specifická a rozmanitá. Jednou nohou by toužila vkročit do Evropské unie, tou druhou je stále ještě zakotvená v bídě a zatuchlosti socialismu a vlivu Ruska. Tento zarážející rozkol je ve městě Kutaisi, ve kterém jsme spolu s pěti přáteli týden bydleli, velmi evidentní.
První věc, která nás při příletu do Kutaisi zaskočila, byl zákaz focení na letišti. Jeden z místních strážníků zastavil našeho kamaráda s tím, že má fotky okamžitě smazat, jinak ho nepustí dál. Dostat se hned první den do konfliktu s místními úřady jsme neměli úplně v plánu, a tak jsme se rozhodli policii vyhovět a poslušně inkriminované fotky smazali.
Nelze si nepovšimnout vlajek Evropské unie, které Gruzínci při každé příležitosti hrdě vystavují na odiv vedle té své. Letiště je samozřejmě prvním místem, kde na ně narazíte. Vypovídá to o jejich prozápadním smýšlení a touze patřit do evropského společenství, stát bok po boku s ostatními státy Evropské unie. Tento fenomén jsme zpozorovali i během našeho červencového výletu do Moldavska, které se rozléhá na opačné straně Černého moře a jehož vláda a obyvatelstvo čelí podobným problémům jako v Gruzii.
Vlajka Evropské unie vyjímající se vedle té gruzínské je zde velmi častý pohled.
Centrum Kutaisi je od mezinárodního letiště Davida Budovatele (pojmenovaném po Davidu IV. Budovateli, gruzínském králi, který vládl na přelomu 11. a 12. století) vzdálené asi 24 kilometrů, což se rovná zhruba pětihodinové procházce. Rozhodli jsme se tedy, že si raději trošku připlatíme a pojedeme taxíkem. Na parkovišti se nás pokusilo do svého vozidla nalákat hned několik taxikářů, ani jeden z nich však nepřišel s výhodnější nabídkou než aplikace Bolt, která v zemích, jako je Gruzie, funguje skvěle a je cenově velmi výhodná. Služby a benzin jsou tady totiž mnohem levnější než v Čechách.
Jízda to byla opravdu divoká; řidič se po cestě hbitě a zkušeně vyhýbal krávám, prasatům a další domestikované zvěři, která se ráda promenáduje a někdy i spí na místních silnicích. Našim nevěřícným pohledům se jen potutelně usmíval.
Neubráním se dalšímu připodobnění k Moldavsku (a především autonomní separatistické oblasti Podněstří), tam se totiž zvířata ve městech také těší velké oblibě místních obyvatel. Potulná zvířata zde nejsou zanedbaná, stali se z nich v podstatě kolektivní mazlíčci. Častokrát bývají ve velmi dobrém zdravotním stavu a vypadají upraveně, což vypovídá o tom, že o ně zdejší lidé pečují.
Místní delikatesa zvaná chizhi-bizhi z vajec a zeleniny. Velmi výrazná je zde především chuť kopru, který je ve východní kuchyni všeobecně velmi oblíbený.
Národní pochoutka – knedlíčky chinkali
Hned po příjezdu do centra jsme zamířili do místní restaurace jménem Baraqa. Tam už nás honila mlsná na místní speciality, kterými jsou například světoznámé chačapuri (gruzínský kynutý chléb plněný sýrem, nejčastěji sulguni anebo imeruli), lobiani (v podstatě chačapuri s fazolemi místo sýru), míchaná vajíčka se sýrem a zeleninou chizhi-bizhi nebo třeba oblíbené knedlíčky chinkali, které v gruzínské kuchyni často hrají roli předkrmu.
Rozklad stíní majestátní katedrála
Druhý den se nesl v duchu poznávání Kutaisi, druhého největšího města Gruzie a krajského města regionu Imereti. Jedná se o starobylé město plné památek a sakrálních staveb.
Středověká katedrála Bagrati v druhém nejvýznamnějším městě Kutaisi, velkolepé dílo gruzínské sakrální architektury a někdejší součást seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Středobodem našeho průzkumu Kutaisi se staly církevní památky, o které zde rozhodně není nouze. Na pravoslavný kostel či kapli zde narazíte takřka na každém rohu. Místní zvyky nejsou, co se týče odívání, tak liberální jako u nás, proto je nutno mít zahalena kolena, ramena, ideálně i kotníky, a ženy musí nosit pokrývku hlavy. Pokud jste si však šátky zapomněli doma, nezoufejte, většina kostelů je zde nabízí k vypůjčení.
Dominantou je zde katedrála zvaná Bagrati, skvost gruzínské architektury 11. století. Bývala i součástí seznamu světového dědictví UNESCO, v roce 2017 ji z něj však organizace odstranila z důvodu kontroverzních konzervačních prací. Na přelomu 17. a 18. ji totiž během ostřelování bohužel značně poničili osmanští Turci a od 50. let minulého století byl zahájen náročný proces obnovy, který byl ukončen v roce 2012. Bagrati je jednou ze čtyř velkých gruzínských katedrál postavených v tomto období – dalšími jsou Oskhi, Sveticchoveli a Alaverdi.
Takto by si auto v pojízdném stavu většina z nás asi nepředstavovala, v Gruzii je to ovšem standard.
Při putování ulicemi nás fascinovala auta v dezolátním stavu. Poničený nárazník, vymlácená okenní skla zalepená plachtou nebo promáčknutá kapota je tady standardem, nad kterým se žádný z místních nepozastaví, ačkoliv u nás byste se s takovým modelem těžko udrželi v běžném provozu. Mezi další nepříjemnosti ve veřejném prostoru tady patří třeba rozbité kabely čouhající seshora anebo kanály, které jsou v podstatě jen dírou do země.
Jedna z věcí, které bychom u kruhového objezdu v širším centru města rozhodně nečekali, jsou pasoucí se krávy. Čirá absurdita takového zjevení zcela upoutala naši pozornost, a tak jsme neodolali a udělali si s krávami na kruháči pár fotek.
Na krávy u kruhového objezdu před kostelem je opravdu legrační pohled.
Poté jsme vyrazili na návštěvu botanické zahrady, kterou lze jen doporučit. Je opravdu nádherná, plná krásných květin a rostlin, staletých stromů, romantických vyhlídek, rybníčků a altánků. Pokud se zde mezi čtenáři najdou vášniví průzkumníci hřbitovů, mezi které patřím také, tak se určitě pokochají i procházkami na zdejších místech věčného odpočinku, kterých je zde opravdu spousta, jsou volně přístupné a jsou postaveny ve velmi unikátním stylu. Většinu náhrobků zde místo fotky zdobí kreslené portréty zesnulých a u některých najdete výzdobu v podobě barevných oblázků.
Botanická zahrada v Kutaisi
Místo, jehož existence nás poněkud překvapila je „stará“ budova gruzínského parlamentu. Proč dávám slovo stará do uvozovek? Protože je ve skutečnosti mnohem novější a modernější než nynější parlamentní budova v hlavním městě Tbilisi.
Stavba probíhala mezi lety 2011 až 2012 a budova měla sloužit jako symbol jasné a demokratické budoucnosti, společně s touhou a odhodláním Gruzínců stát se plnohodnotnou součástí západního světa. Byla vybudována na původním památníku sovětských vojáků z druhé světové války, který byl zdemolován a během demolice nešťastnou náhodou zemřela matka s dcerou. Už tehdy stavba čelila ostré kritice a odporu místních.
Bývalá budova gruzínského parlamentu v Kutaisi.
Vláda projekt propagovala jako posílení pro regionální ekonomiku a také jako prostředek pro užší provázání země, kritici ho však viděli jako plýtvání penězi a také považovali umístění parlamentu v Kutaisi, tedy mimo hlavní město, za neefektivní a zbytečné.
I přes veškerou kontroverzi zde od roku 2012 do roku 2019 gruzínský parlament skutečně sídlil, v roce 2017 ovšem nakonec nová vláda v čele se stranou Gruzínský sen – demokratická Gruzie přijala usnesení o oficiálním návratu do Tbilisi. Tento přesun se uskutečnil v lednu 2019 a od té doby je areál opuštěný a zanedbaný. Vstup hlídá jediný policista.
Gori, rodiště diktátora
Další zajímavostí, kterou v Gruzii můžete navštívit a kterou obzvlášť milovníkům historie 20. století doporučuji, je město Gori, obecně známé jako místo, kde se narodil někdejší vůdce SSSR Josif Vissarionovič Džugašvili alias Stalin. Tam můžete navštívit třeba muzeum zasvěcené jeho životu anebo muzeum Velké vlastenecké války.
V tom prvním se můžete těšit na unikátní přehlídku sovětské vojenské techniky, odznaků a uniforem ze 40. let, společně s fotkami, novinovými články a dokumenty z tohoto období.
To druhé zase nabízí až legračně nekritický pohled na masového vraha a diktátora, kterým Stalin nesporně byl. Turismus přináší státu spoustu peněz a právě na Stalinovi je postaven, takže se vlastně není čemu divit. V muzejním obchůdku se suvenýry si můžete pořídit třeba zapalovač, polštář nebo nádobí se Stalinem.
Výstava je ovšem obsahově nabitá a pečlivě připravená, můžete si v ní prohlédnout Stalinův život chronologicky seřazený v obrazech, osobních pozůstalostech a dokumentech. Zlatým hřebem celé výstavy je jeho posmrtná maska, ke které dojdete na konci.
Kromě samotných muzejních prostor zahrnuje výstava i prohlídku Stalinova domu a pancéřovaného vagonu, kterým jel mimo jiné v únoru 1945 na jaltskou konferenci a později v srpnu i na postupimskou. Zajímavostí je, že původně byl vagon vyroben pro cara Mikuláše II., ale ten s ním nejspíš nikdy necestoval.
Ve starobylém skalním městě
Po procházce městem a muzeích jsme si dali malou odbočku do zhruba deset kilometrů vzdáleného Uplisciche, starobylého skalního města. Horolezci a další příznivci lezeckých aktivit si zde užijí doslova kopce zábavy, ale i pro ty méně atleticky zdatné bude trek nahoru do kostela, odkud je úchvatný výhled na údolí, moc hezkým zážitkem.
Krásný výhled ze skalního města Uplisciche na horské údolí
Před návratem do Kutaisi jsme se ještě na chvíli zastavili znovu v Gori, abychom si prohlédli tamní pevnost, která je návštěvníkům přístupná nepřetržitě a zdarma. Pevnost se nachází na docela příjemném kopci, ze kterého je opět jako v Uplisciche nádherný výhled na krajinu a město.
Horní Svanetie, světové kulturní dědictví
Nejdobrodružnější výlet jsme podnikli následující den do horské osady Ušguli, která sestává ze čtyř vesnic. Cesta to rozhodně nebyla přímočará. Maršrutkou (dodávkou, která zde slouží jako MHD) bychom se tam dostali asi za pět hodin a navíc jezdila pouze jednou za den, takže jsme se rozhodli, že se těmto nepříjemnostem vyhneme vypůjčením auta.
Jako první jsme se zastavili u vodopádů, pak jsme dorazili do městečka Lentechi, kde nás okouzlila moc příjemná a hřejivá atmosféra místní kavárny. Po krátkém odpočinku jsme se rozhodli, že si dáme výšlap na místní vyhlídku. Sice to bylo mimořádně fyzicky náročné, schody se zdály být nekončící, ale nakonec jsem to zvládla a výhled opravdu stál za to.
Vesnice Ušguli v nadmořské výšce zhruba 2 200 metrů a ve stínu hory Šchary
Po sestupu dolů jsme pokračovali dál po strmých horských serpentinách a pak jsme dorazili do našeho cíle. Dějiny Ušguli sahají až do 9. století, kdy se tu začaly rýsovat první osady. Díky skvělému stavu, ve kterém se dochovaly, a zároveň originální tradiční architektuře, bylo Ušguli spolu s nedalekou Mestií a okolními oblastmi zapsáno na seznam světového kulturního dědictví UNESCO jako součást kraje Horní Svanetie. Krajina je tady opravdu úchvatná a dechberoucí. Bezpochyby to byl jeden z nejkrásnějších výhledů v mém životě.
Prometheus ukradl oheň, jeho jeskyně srdce
Poslední zastávkou na naší pouti Gruzií bylo lázeňské město Cchaltubo a nedaleká přírodní památka, jeskyně Prometheus. Jméno nese po bájném starořeckém hrdinovi, který bohům ukradl oheň a lidem jej donesl ukrytý v dutině hole. Za tento skutek byl Prometheus přikován ke skále. Tak zní legenda, která se údajně uskutečnila právě na tomto místě. Zkoumání její pravdivosti přenechám povolanějším.
Bájnou a magickou atmosféru tato jeskyně opravdu má, což dokresluje orchestrální hudba, která hraje po celou dobu prohlídky, a světla v nejrůznějších barvách. Jeskyně Prometheus má několik částí, kterými vás provede zkušená průvodkyně hovořící třemi jazyky – anglicky, rusky a gruzínsky.
Jeskyně Prometheus byla nasvícena různými barvami, což z ní udělalo ještě magičtější místo.
Nejvíce mě zaujala část se jménem Cave of Love, neboli Jeskyně lásky. Tam se totiž podle průvodkyně zasnoubilo mnoho párů, a konají se zde dokonce pravidelně svatby. A když si o něco připlatíte, můžete se vydat na romantickou plavbu ven z jeskyně na loďkách.
Na konci jeskynní poutě nás čekala překrásná světelná přehlídka barev, které hrají do rytmu hudby gruzínského skladatele. Byla to podívaná, na kterou jen tak nezapomenu, a určitě nebudu jediná.
Gruzie není zrovna běžnou dovolenkovou destinací, přece jen úplně nenabízí dechberoucí metropolitní architekturu nebo luxusní turistická letoviska, na která býváme zvyklí ze zemí západní Evropy. Ale právě v tom spočívá její kouzlo.
