Celé se to tak nějak zamotalo. Už jsme ve Spojených státech déle než dva týdny. Za sebou máme pobřeží Kalifornie s přelidněným a smogem obkrouženým Los Angeles i všechny vily filmových hvězd Holywoodu. Uf.
 |
A také Údolí smrti, kde se pot z těla odpařuje dřív, než stihne vytvořit elegantní kapičku. Člověk tady v probdělé noci, mimochodem pod fascinující hvězdnou oblohou, ve čtyřiceti stupních Celsia přemýšlí, zda je touhu po poznání skutečně nutné vždycky následovat.
A teď je v plánu západ slunce na místě, které se nedá srovnat s ničím jiným na Zemi – na hraně monumentální prohlubně Grand Canyonu.
Jenže cestování po Jihozápadě USA se jen těžko plánuje. Před námi je přesun, který na mapě vypadá jako návštěva sousedů. Ve skutečnosti čítá sedm stovek kilometrů, což může být v evropském měřítku i přejezd o několik států vedle. Tady má člověk pocit, že tam bude hned.
Hned to bohužel není. K okraji Grand Canyonu dobíháme ve chvíli, kdy už ze slunečních paprsků nezbývá takřka nic…
Výhled, který podlamuje kolena
A tak se mění všechny původní plány, protože vidět začínající nebo končící den u Velkého kaňonu je něco, bez čeho se z amerického Jihozápadu prostě nedá odletět. Vyrážíme o pár dnů později z Nového Mexika, ze Santa Fe, kde máme základnu, a sedmapůlhodinovou cestu organizujeme tak, abychom se k branám jednoho z nejstarších národních parků v USA dostali právě o půlnoci. A je to jako ze snu – auto brzdí, protože přímo proti nám stojí na silnici bílý jelen se stádem laní. Impresivní zážitek.
Velký kaňon je životním dílem řeky Colorado.
Jenže to je jen začátek. Přijíždíme na South Rim, tedy Jižní římsu kaňonu, na takzvaný „overlook“ – vyhlídku. A pak už se nám jen lámou kolena, lapáme po dechu a natáčíme, i když vlastně není co, protože to dokonalé ticho nad černočernou, kilometr a půl hlubokou strží za svitu měsíce v úplňku stejně žádná kamera nepojme.
Každou vteřinu jiný odstín
Spíme ve spacácích v půjčeném chevroletu přímo na římse nedaleko vyhlídkových bodů a jen doufáme, že nás tady neobjeví rangeři. Přenocovat se tu totiž nesmí. Jenže nocleh v americkém autě je taková pohoda – žádné stísněné prostory!
A potom už přichází to, kvůli čemu jsme vynechali další turistické atrakce a vraceli se skoro osm set kilometrů. Východ slunce. Máme štěstí – davy turistů se tu tentokrát netlačí, není opar ani zataženo, prostě jen obyčejný každodenní východ slunce. Jenže nad místem, které i z oběžné dráhy Země dává tušit, že je mimořádné.
Jedna, dva, tři – a je to tu. Barvy hornin v kaňonu, jejichž stáří se počítá ve stovkách milionů let, se mění s každou sekundou a jen dokazují, že – snaž se, člověče, jak chceš – veškerou dokonalost už stejně vymyslela matka příroda.
Turistika s kartáčkem v puse
Ano, uznávám, je to americký způsob turismu, vyskočit z auta, popojít v pantoflích, případně ještě se zubním kartáčkem v puse, pár metrů a s husí kůží po těle sledovat divadlo, které překračuje všechny běžné hranice vnímání.
Na druhou stranu Amerika, to je prostě auto. Díky němu se snadno přemisťujeme a při výšlapu, nebo spíše sešlapu dolů do kaňonu nemusíme sledovat hodinky, abychom chytli poslední autobus do Flagstaffu.
Místo toho stíháme nejen kus stezky na dno kaňonu (je srpen a už tady nahoře je vedro k padnutí), ale i z jiného místa původně zmeškaný západ slunce. Po dešti, s duhou a s vědomím, že lepší záběry už nemáme šanci pořídit. A pak vyrážíme nočním Divokým západem a prověřujeme své řidičské i navigační schopnosti, a také výdrž za volantem, protože další cíl – národní park Zion v Utahu – je nějakých pět hodin jízdy daleko.
Bryce Canyon. Jižní Utah je posetý červenými skalami. To, co se odehrává v národním parku Bryce Canyon, se ale vymyká běžné nabídce. Divné místo plné divných skalních věží – Hoodoos – vypadá seshora při západu slunce jako rudé peklo. Asi těžko byste našli na Zemi další podobnou podívanou.
Nejkrásnější Delicate Arch, jež má Utah dokonce ve svém znaku, vás neomrzí ani po třetím dnu pobytu. Vezměte na nohy trekové boty a vydejte se do Ďáblovy zahrady, nebo k Dvojitému oblouku, prostě do míst, kam už silnice nevedou, mezi mimořádné útvary, pozoruhodné barvy a neobyčejné struktury, které jinde na světě nenajdete.
A odsud to bereme okruhem přes další americké perly: Bryce Canyon, Arches a Canyonlands. Křehký Delicate Arch, jejž má Utah dokonce ve svém znaku, se dá pozorovat celý den. Bereme trekové boty a vydáváme se do Ďáblovy zahrady, k Dvojitému oblouku, prostě do míst, kam už sice silnice nevedou, ale kde je samota uprostřed přírodních divů tak chtěná, že nám tu každý další návštěvník přijde tak nějak navíc.
Grand CanyonLeží v USA, v severozápadní části Arizony na řece Colorado. Je výsledkem geologických procesů, jež započaly téměř před dvěma miliardami let. Jeho délka je přibližně 446 km, hloubka okolo 1,6 km a šířka až 29 km. Okraje náhorní plošiny leží v rozdílných nadmořských výškách – hlavní návštěvnický bod Severní římsy (The North Rim) je v 2 438 metrech nad mořem, u Jižní římsy (The South Rim) je to 2 134 metrů nad mořem. Na cestu z Jižní římsy na Severní je třeba nejméně pěti hodin (346 km). Devadesát procent návštěvníků zavítá na Jižní římsu, která je otevřena celoročně; Severní se na zimu zavírá. Národní park tady byl vyhlášen v roce 1919; roku 1979 byl Grand Canyon zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Do parku se lze dostat po zakoupení vjezdu (Pass), pro osobní vozidlo stojí 35 dolarů na týden. Přespat je možné na vymezených kempovacích místech nebo v ubytovacích kapacitách uvnitř či vně parku, rozumné je si ubytování předem rezervovat. |
26. února 2019 |
