Začínám čtvrtí Intramuros. Dalo by se říct, že je tou nejstarší čtvrtí ve filipínské metropoli. Obehnaná hradbami vypadá, jako by byla částí některého města ve starobylém Španělsku. Ulice jsou geometricky přesně rozvržené, orientace tu není problém.
Pozoruji, jak někteří školáci a školačky – ve školních uniformách – mizí v jakémsi domě. Jdu se tam podívat a překvapivě se ocitnu ve velkém potemnělém sále, kde stojí desítky kulečníkových stolů. Školáci se zjevně nemohou hry nabažit, jsou ve svém světě a nevadí jim, že si je fotím.
Nebylo to však jediné překvapení. O kus dál za jedním zaparkovaným autobusem pozoruji zvláštní výjev. Přímo na chodníku je rozdělaný oheň, na něm dlouhý rafinovaný rožeň, na jehož konci je volant jako u auta. Menší kráva je na rožni prakticky úplně celá i s hlavou, očima a kopyty. Je pravda, že většina masa je již odřezána, ale dostávám kousek na ochutnání. Chutná jako nejšťavnatější buvol. Kolem ohně sedí několik mužů a mají radost, že je fotím. A já mám radost, že jeden z nich otáčí celou krávou pomocí volantu.
Ve „fíkusovém paláci“
Pomalu opouštím čtvrť Intramuros a objevuji nádherný a docela rozlehlý palác. Není to však úplně palác, ale bývalá hlavní budova celní správy. Koncem 19. století ji poznamenalo zemětřesení a za druhé světové války dorazily japonské a americké nálety. Ostatně, podobný osud potkal většinu budov v Manile. Nikdo z válečných historiků není schopen říct, čí to byla vina, že Manilu potkal takový osud. Byla prakticky celá vybombardována.
Dovnitř jsem se bohužel nedostal, tyto pohledy jsou skrz zamřížovaná okna v přízemí.
Dnes uvnitř budovy rostou obří fíkusy a jejich tenké a někdy i silné kořeny lezou po zdech jako divocí hadi. Fotím interiéry skrz mříže v oknech. Po chvíli vyjde z jakéhosi průchodu vrátný v uniformě s – na Filipínách nepostradatelným – koltem u pasu. Snažím se ho všemožně umluvit, aby mě dovnitř pustil, alespoň na pár minutek. Nechce však o tom ani slyšet a vehementně mi radí, jak a kde žádat o povolení.
Jeho hlídací psi štěkají o sto šest. A je jich mimochodem šest. Odcházím. Ale pro jistotu obejdu celý blok ještě jednou, aby mi nic neuniklo. Na druhé straně objevuji jakousi pomatenou ženu. Je jí okolo třiceti a je v pokročilé fázi těhotenství. Je naprosto ve svém světě a schovává se před jedním ze zazděných vchodů do budovy, přes který roste opona z provázkovitých kořínků.
Rámus a smog
Další čtvrtí, která dovede v Manile nadchnout, je ta čínská. Možná je z pohledu fotografa tou nejúchvatnější ze všech. Říká se sice o ní, že je velmi špinavá, což je částečně pravda, ale má náladu. Je zde celá řad budov, které pamatují koloniální nadvládu Španělska, některé z nich pomalu procházejí rekonstrukcí. Jestli někdo chce zažít architektonický styl Manily třicátých a padesátých let, tak vzhůru do čínské čtvrti! Je tu několik velkých katolických kostelů, kolem nichž je zajímavé pozorovat „cvrkot“ věřících.
Je to tady jako jeden velký trh, kolem kterého je čínská čtvrť situována. Nutno dodat, že není nijak malá. Někteří Číňané – zejména ti starší generace – se nechtějí nechávat fotit. Ptal jsem se proč. Vysvětlují to tak, že je to prý „věc soukromí“.
Filipínský spánek přímo v centru metropole. Každý si tu najde svoje místečko k oddychu
Procházím po nábřeží několika vodních kanálů oblepených dřevěnými špeluňkami, trochu připomínají včelí plástve. Po chvíli míjím ulici, kde se prodávají domácí mazlíčci. Štěňata, koťata a papoušci. Působí naprosto zoufale, a to nejen kvůli dopravnímu hluku a smogu.
Je to tu opravdu mazec. Rámus a lomoz je tady neskutečný, všichni zde pořád nějak křičí, a to nejen do amplionů, ale přeřvávají se mezi sebou navzájem. Kam se hrabe řev džungle! Frmol se neustále stupňuje. Vzdávám to a raději se vracím do svého penzionu. Na terase jsou skvělé koktejly a klid.
Za vše mohou malí lidé!
Původně jsem se chtěl rozepsat o manilských “malých lidech“, tedy obyvatelích, kteří trpí takzvaným nanismem. Někdo jim říká skřítci, někdo skřeti a jsou dokonce tací – znám jich několik – kteří je vidí jako „pidilidi“.
Tito lidé, a to možná nejen ve filipínské Manile, tvrdí, že svět velkých je k nim nepřátelský, a tak pospolu formují různé svoje komunity o počtu 40 až 80 lidí. Mají svoje bary a hospůdky. Jedna z nich se jmenuje „The Hobbit Place“. Je to v podstatě normální hospoda, jenom vás tu obsluhují extrémně malí lidé, jsou všude, za barem, běhají s drinky. Dalším podobným známým místem je „Ringside bar“, kde se malí zápasníci mlátí v ringu.
Jediná fotka z Ringside baru. Netrvalo dlouho a bylo mi focení zakázáno, bohužel.
Ovšem je tu i něco jiného. Právě sem chodí mnoho „padlých“ mladých žen, a je si z čeho vybírat, řekněme. Já jsem sem jinak dorazil okolo osmé večer, a když jsem si konečně vyčekal ten zpropadený box, který začínal až v deset, tak se nechala „bordelmamá“ (tady se jí říká „mama san“) jemně, ale současně i velmi penetrantně slyšet, že nesmím fotit takto velkým foťákem. Mobil že by prý tak nevadil. Nepomáhá mi v tu chvíli ani to, když se jí snažím vysvětlit, že reportáž by byla fajn.
Jdu tedy pryč, tak to mám vše za to, že jsem si tam dával několik zatraceně drahých – a alkoholově velice slabých – míchaných drinků.
Holky, kluci a ladyboys
V Manile narazíte na spoustu krásných dívek, to opravdu není nic ojedinělého. Stává se však, že některá z nich najednou prohodí, a to velice hlubokým hlasem: „A co děláš později, hochu? Bydlím poblíž, jinak…“ Musím říci, že mě to někdy tiše vyděsí.
Filipínci jsou s veškerou svojí přirozenou přátelskostí také velice tolerantní. „Ladyboys“ tady nikomu nevadí. Později jednoho večera objevuji jakýsi malý podnik nasvícený několika výraznými modrými neony. Před ním je několik ladyboys a začínají mi pózovat. Mám z toho docela legraci. Je to sice fajn, ale já tak nějak nejsem schopen určit, zda se jedná o mladíky či mladé ženy. Když později odcházím, tak za mnou volají, že je to za každou z nich padesát pesos.
Ladyboys, kteří mi začali před jedním z mnoha klubů pózovat. Docela jim to šlo
Bylo ještě jedno místo, které jsem nechtěl vynechat. Kdysi jsem už v oblasti Tondo, neboli tzv. „Kouřové hory“, byl. Teď se tam vracím a zjišťuji, že je už dávno zlikvidována. V této vyhlášené oblasti – mimochodem je docela velká – se stavělo z odpadků, topilo se odpadky, hrálo se s odpadky. A nad ní se neustále vznášela mračna dýmu z pálících se odpadků.
To je už minulostí. Vše je pryč, jako kdyby toto místo nikdy neexistovalo. Manile to však vůbec nevadí, tiše a někdy i divoce a hlučně, si žije dál.
Manila, hlavní město Filipín
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
