ZATÍM JDE VŠECHNO DOBŘE
"Jako přízrak oproti Nepálu, který známe nepoměrně lépe, sledujeme, jak třeba všechny zásilky, které jsme posílali napřed už před týdnem, nejenom v pořádku dorazily, ale náš pákistánský partner je dokonce vyzvedl z cargo skladu a už na nás čekaly v hotelu. To je naprostý sen," tvrdí expediční zástupce vedoucího Josef Šimůnek.
PÁKISTÁNSKÁ BYROKRACIE
K2 známá také čínským jménem Qgir je považována za nejobtížnější osmitisícovku vůbec. O stejnou cestu na vrchol, jakou zvolila česká expedice, se zatím v celé historii dobývání hory pokusila jen jediná expedice. Češi jsou rozhodnuti přísně dodržet zásadu výstupu bez umělého kyslíku.
Na letišti jsme dostali jako každý turista jednoduché razítko do pasu s výraznou číslovkou 30. Zkrátka do měsíce podle něj musíme zemi opustit. Jenomže tou dobou má být útočné čelo lezců právě někde pod vrcholem. "Potřebujeme dva měsíce!" Prodloužení víza zařídíme, pravili dva chlapíci od pákistánské agentury, která za provizi už půl roku dopředu pomáhá s přípravou cesty.
Naložili všechny do klimatizovaného autobusu a následovala: návštěva vízového oddělení - že prý potřebujeme kopie pasů. Kopírka je jen o ulici dál. Kopírujeme a vracíme se zpět na úřad. Musíme ale zaplatit 35 rupií (každý osobně) v národní bance. Jedeme tam, předbíháme frontu, dostáváme papír, tedy vlastně trojstvrzenku o zaplacení, vyplňujeme tedy každý vše trojmo, pak konečně šéf Zdeněk Hrubý platí za všechny a můžeme se vrátit zpátky na vízové oddělení.
Tam vyplňujeme další formuláře a úředník je podepisuje. Ale!!! Musíme ještě každý s tím vyplněným a podepsaným formulářem k řediteli kanceláře. Tomu naše papíry, ačkoli stojíme tváří tvář, musejí podat dva strejcové. Ředitel naštěstí hned podepíše a my se vracíme (samozřejmě že každý zvlášť) zpátky k úředníkovi. Ten vše vybere a nechá nás každého podepsat na zadní stranu jednu třetinu z trojstvrzenky z národní banky. A pak nás vyhodil bez pasů s tím, že to zítra snad bude.
ODHALENÁ "KLUKINA"
Pákistánci jsou snědí chlapi s často dost neproniknutelnou tváří. Mají od zámožného úředníka až po chuďase na ulici pečlivě zastřižený unisono černý vlas i vous. Na to si potrpí. Posedávají u silnice a podél obchodů ve stínu a vedrem snad ani netlachají. Není zas takový probém mít je ke komunikaci. Stačí si třeba sednout na chvíli mezi řidiče náklaďáků a malých autobusů a oni - anglicky neřeknou ani ťuk - se alespoň usmívají a ukazují v pozdravu dlaně. Vlastně se zdají přátelští. Skazky o tom, jak na nás budou pohlížet s nezakrytým pohrdáním, jsou po prvních pár hodinách v Pákistánu skoro fuč.
Ale potvrdilo se jiné očekávání. Odhalili Soňu Vomáčkovou, jedinou ženu v družstvu českých horolezců! "Já si řekla, že se do žádných šátků balit nebudu a budu prostě za kluka, když budu pořád mezi našima klukama, oni se mně nevšimnou," říkala lítostivě Soňa už odpoledne po příletu. Ačkoliv se oblékla do kalhot a vytahaného třička, jako my, ostříhala se doma jako my a navrch narazila čepici, jako my, Pákistánci do jednoho otáčeli lavu za ní jako vojenské radary. Ženská, ani maskovaná, jim neušla. Bodejď by jo, v Islámábádu přes den ženskou nepotkáte. Skoro.
Na vrcholu K2 stál zatím jen jediný Čech, Josef Rákoncaj. Byl tam dokonce dvakrát, ale vždy jen jako člen zahraniční skupiny.
Dobývání K2 bude přímo na místě sledovat reportér MF DNES Jan Rýdl. Jeho zprávy v podobě elektronické pošty budou přenášeny satelitním telefonem a vystavovány na www.idnes.cz.
 |
