K lezení se dostal koncem 70. let. „Nepodával jsem fantastické výkony, bavila mě ta parta,“ vzpomíná Eugen Freud. „V roce 1986 jsem vystoupil na Elbrus. Nahoře jsem si dal vrcholové cigáro a pivo.“
Původně dělal šéfkuchaře v hotelu Kyjev v pražských Dejvicích, ale hory a skály ho přiměly ke změně profese. „Jednou jdu do práce, sluníčko svítí a já si říkám: Kámoši lezou někde v Adršpachu, a já zas budu jak vůl v kuchyni? A tak jsem šel raději montovat na střechy hromosvody.“
Ale to nebyl konec změn. Za komunistů tu chybělo pořádné venkovní vybavení. A Eugenovi kdosi přinesl norský časopis, kde byl vyfocený péřový spacák do -35 °C.
„Z fotky jsem odhadl střih a ušil si ho. Když ho viděli kamarádi, chtěli ho taky. Nejdřív jsem spacáky šil za flašky, později za peníze. Když se to dalo dohromady s lezením po střechách, měl jsem na tehdejší dobu královský plat. A hlavně jsem byl svým pánem a mohl kdykoli jezdit do skal.“
Podle komunistických zákonů však „nedovoleně podnikal“. Postupně to tedy naučil i ženu, aby uživila rodinu, kdyby ho za šití zavřeli. Přidali i péřovky, to už bylo složitější.
„Střih jsem udělal podle kabátu, a protože nejsem krejčí, ladil jsem to za pochodu. Co já se navztekal s kapsami! Hotové bundy jsem dal klukům do Tater a podle jejich připomínek střih upravoval.“
Sen o drtičce mrazu
Když v listopadu 1989 padl režim, Eugen to rozjel ve velkém stylu. V Česku začal šít první flísové bundy z materiálu, který tu tehdy ještě skoro nikdo neznal.
„Horolezci lezli v teplákovkách,“ vzpomíná. „Když měl někdo náhodou flísku z dovozu, svlékl ji a nábožně složil, aby se mu na skále neponičila. Podařilo se mi koupit kamion flísu od americké firmy a už to jelo.“
Kolekce z roku 1992. Péřovky Freud tehdy v Česku neměly konkurenci.
Na severním pólu. Miroslav Jakeš tam Freudovu flísovou soupravu donesl v roce 1993.
Najal dílnu a švadleny, zaměstnával jich přes padesát. Flísky chtěli všichni: horolezci, lyžaři, turisté… Eugen v první polovině 90. let neměl konkurenci. Po jeho péřovkách a spacácích s legendárním logem hrocha byl obrovský hlad.
Vybavoval řadu expedic: polárníky Jaroslava Pavlíčka a Miroslava Jakeše nebo špičkového horolezce Zdeňka Hrubého.
Pro svou péřovku tehdy vymyslel proslulý slogan Freudova drtička mrazu. „Reklama mě bavila,“ vzpomíná. „S televizním štábem jsme odjeli do Tater, já se v medvědí kůži schoval za kámen, vybafl a herec Miroslav Moravec tím svým hlubokým hlasem povídá: I yetti ví, že nejlepší péřovky jsou od Freuda! V další reklamě se mě zase herec Jan Rosák ptal, co je v mých bundách. Peří! - zařval jsem a jednu před ním kuchyňským nožem rozpáral.“
Co život dal a vzal
Spacáků a bund prodával desítky tisíc ročně. „Vydělával jsem spoustu peněz, ale bohužel jsem trochu zpychl. Odmítal jsem zakázky pro velké světové firmy jako Burton nebo Salewa, nevěnoval jsem se dostatečně obchodu. Mě prostě víc bavilo vymýšlet nové výrobky. Postupně mě válcovala konkurence a do Česka se navíc začaly vozit levné věci z Číny. Většině lidí to stačilo – na co potřebuje normální člověk drahý péřák?“
Eugen Freud vybavoval řadu expedic: polárníky Jaroslava Pavlíčka a Miroslava Jakeše nebo špičkového horolezce Zdeňka Hrubého.
„Nemít kamarády, jsem definitivně v háji,“ shrnuje muž, který kdysi vydělával desítky milionů. „Měsíčně mi zbývá jen pár stovek na kouření.“
Eugenův americký sen se začal hroutit v roce 2000. Nejdřív mu vykradli firmu. K centrále na Pankrác v noci přijel náklaďák, zloději vypáčili dveře a odvezli, co pobrali. Z toho se ještě nějak vzpamatoval. Firmu přesunul do Modřan, ale v létě 2002 přišla povodeň a všechno uplavalo.
Opil se, prodal byt, aby aspoň částečně splatil dluhy. Pak šel zase jako kdysi na střechy montovat hromosvody. V Řevnicích si pronajal zahradní chatku.
Ve skladu mu zbylo asi dvě stě spacáků plněných dutým vláknem. Chatku jimi obalil kvůli zateplení. Přežil díky tomu pár zim, i když se mu prý sousedi smáli, že bydlí ve „spacákové boudě“.
Další životní rána přišla v únoru 2014, tehdy kdesi u Plzně montoval hromosvod. „Uvázal jsem si klasický osmičkový uzel, ale nevšiml jsem si, že se na druhé straně střechy mrská o kominickou lávku a pomalu se povoluje,“ vybavuje si.
„Později jsem to vyprávěl kamarádům horolezcům a všichni říkali: Ty vole, to není možný! Jenže když jsem si sedl do lana, už jsem jen viděl, jak to lano utíká, jak kolem mě ubíhají tašky... Volný pád a buch na krovky... Spadl jsem sice jen asi ze čtyř metrů, ale zády na kámen.“
Neuropatické střevo
Každý horolezec ví, že má po dopadu pohnout nohama. Eugen to zkusil a – nic. To už přiběhl vyděšený syn, který byl na střeše s ním. „Povídám mu: Tak to je v pytli. Zapal mi cigáro! Za pár minut tam byla sanitka, cigáro mi vzali, podložili mě prknem a vezli do nemocnice.“
Lékaři zjistili, že si Eugen u prvního bederního obratle přetrhl míchu v místech, kde z ní odbočují nervy do spodní části těla. Od pasu dolů je ochrnutý. Nohama nepatrně pohne, ale nepostaví se na ně.
„Důsledkem přerušené míchy je i takzvané neuropatické střevo,“ říká s mrazivou věcností. „Prostě ho neovládám. Neovládám ani močení.“
Dny, které jsou jeden jako druhý, dnes Eugen tráví v domově důchodců v Dobřichovicích u Prahy. Zpestřuje si je knihami historika Paula Johnsona. Členové horolezeckého oddílu Alpin 1, který kdysi spoluzakládal, pro něj uspořádali sbírku peněz, ze které mu koupili elektrický vozík.
„Nemít kamarády, jsem definitivně v háji,“ shrnuje muž, který kdysi vydělával desítky milionů. „Měsíčně mi zbývá jen pár stovek na kouření.“
Horolezecký oddíl má chatu na Kokořínsku, kamarádi tam Eugena občas vezmou na víkend. „Problém je to střevo, které si prostě dělá, co chce, bez ohledu na mou vůli,“ vypráví. „V ústavu mě přebalí sestra, jinde to musím zvládnout sám. Ale pořád lepší venku s kamarády než v ústavu, kde je to jako v kriminálu. Nikam nemůžeš, jsi závislej na jiných… Dřív jsem jezdil do Tater, teď dojedu na vozíku leda do Penny pro cigára.“
