1. Transylvánie: na kulturní hranici
Území uvnitř karpatského oblouku v dnešním Rumunsku, zvané Transylvánie (též Sedmihradsko), se na přelomu středověku a novověku octlo v mezní situaci. Oblast, tehdy obývaná většinou románského obyvatelstva, ale de facto řízená maďarskými šlechtici a německými měšťany, sice tlaku osmanské říše neodolala, ale jistý stupeň autonomie si zachovala – zůstala tu mimo jiné náboženská svoboda.
Po odeznění tureckého nebezpečí území vzkvétalo dále a v jistém slova smyslu je tomu tak dodnes. Současná Transylvánie ve srovnání s východní či jižní částí Rumunska vně Karpat tvoří zřetelně vyspělejší část země. Kdysi slavná transylvánská města jsou z velké části znovu opravená a v jejich centrech se setkáte s pořádkem srovnatelným s tím, jaký panuje třeba v Mnichově či Stuttgartu (jiné to bude na předměstích či v okolních vesnicích).
Německo nebo...? Ulice citadely v Sighisoaře mají přesvědčivě středoevropský šmak.
V rumunském městě Sibiu (Herrmanstadtu) si německého historického dědictví cení. Dokonce i na krytech kanálů.
V transylvánských městech dodnes ožívá duch pokročilejší kultury a efektivnější ekonomiky, které sem od 13. století přinášeli zejména němečtí osadníci. Navzdory tomu, že Němci dnes v Transylvánii tvoří mizivé procento obyvatel, na rozdíl od Maďarů, kterých tu žije asi čtvrtina.
Když spatříte siluetu tzv. Černého kostela v Brašově (německy Kronstadt), musí vám být jasné, že to je evropsky významná architektura. Úzké uličky Sighișoary (německy Schässburg, maďarsky Segesvár) tolik připomínají středoevropská hornická města.
A v Sibiu (Hermannstadt) je německé dědictví více než aktuální. Klaus Johannis, etnický Němec a současný rumunský prezident, tu byl od roku 2000 starostou v přímém hlasování zvolen hned čtyřikrát. Na vzhledu města je to důrazně znát – všechny historické budovy jsou vzorně opravené, od barokního Brukenthalova paláce přes zbytky hradeb až po pravoslavnou katedrálu.
Co nevynechat v Transylvánii
- Historická města Brašov a Sibiu se skvělými středověkými stavbami
- historické centrum v Sighișoaře, památka UNESCO
- opevněné kostely (Biertan a další) vystavěné saskými kolonisty
2. Zakarpatská Ukrajina: katolíci, pravoslavní, židé
Je skoro s podivem, že Zakarpatská Ukrajina (zhruba dnešní administrativní celek Zakarpatská oblast v rámci Ukrajiny), odlehlý a chudý region ztracený kdesi v horských údolích Karpat, vzbuzoval mezi okolními mocnostmi takové vášně.
Během 20. století toto území zažilo správu uherskou, rumunskou, československou, sovětskou a naposled ukrajinskou. Dodnes jsou tu znát kulturní vlivy katolické, pravoslavné i židovské. Návštěvníci, kterých ovšem od začátku nepokojů na východní Ukrajině značně ubylo, sem sice většinou míří za panenskou přírodou Karpat, ale není od věci strávit pár chvilek i ve zdejších městech a vesnicích.
Les věží, každá k jinému vyznání (v centru Užhorodu).
Bývalá synagoga v Užhorodě, dnes slouží jako koncertní sál.
Horské vesnice na Zakarpatské Ukrajině obývají většinou Rusíni, kteří však na Ukrajině nemají statut uznané menšiny a jsou považováni prostě za Ukrajince. Ti vyznávají většinou řeckokatolické náboženství a v minulosti probíhaly mezi nimi a pravoslavným obyvatelstvem spory o svatostánky. Když tedy uvidíte na Zakarpatské Ukrajině dřevěný kostel, napřed si zjistěte, komu patří.
Naopak větší města jako Užhorod či Mukačevo, položená na nížinatějším jihu oblasti, obývá dodnes pestrá směska obyvatel včetně etnických Maďarů i zbytků Židů a Němců. A tak vedle sebe běžně spatříte pravoslavný klášter a katolický kostel a místy se dochovaly i synagogy. V takovém Mukačevu jich před druhou světovou válkou bylo třicet.
Co nevynechat:
- Města Užhorod a Mukačevo s nebývalou směskou katolických, pravoslavných i židovských staveb
- Dřevěné kostely v karpatských údolích, z nichž osm je zapsáno na seznamu památek UNESCO (Jasina, Žovkva a další)
- Údolí Koločavy s reminiscencemi na předválečné Československo
3. Sicílie: dvě staletí arabské nadvlády
Po vstupu vás ohromí příval zlata ze všech stran, z překrásných mozaik oči přecházejí. Výjevy na nich jsou přesvědčivě křesťanské, z byzantské tradice a pocházejí z 12. století. Při pohledu vzhůru vás zaujme nezvyklý tvar oblouku oddělujícího kněžiště od hlavního prostoru. Připomíná tvar obvyklý v islámských stavbách na Blízkém východě a pohled po vertikále dojem stvrdí. Nádherný vyřezávaný strop, mukarnas, musel vytvořit nějaký nadobyčejně zdatný arabský fachman.
Palácová kaple v sicilském Palermu, kde je toto všechno k vidění, tvoří nádhernou jednotu, ač se v ní prolínají styly západního i východního křesťanství s arabskou ornamentikou. Mimořádně působivý interiér tím dokumentuje kulturní rozmanitost, kterou je ostrov, strategicky položený mezi evropskou a africkou pevninou, proslulý.
Klenby a část stropu v Palácové kapli v sicilském Palermu
Vnější výzdoba apsid na monumentální katedrále v Monreale u Palerma nese zřetelné arabské vlivy.
Arabové se na Sicílii začali etablovat od 30. let devátého století, plnou vládu tu vykonávali více než 150 let. A zanechali po sobě řadu viditelných stop. V Palermu si ještě všimněte kostela sv. Jana (San Giovanni degli Eremiti), který zaujme červenými kupolemi, dodanými Araby do staršího základu. Tehdy stavba sloužila jako mešita.
A výrazné arabské prvky spatříte také na skvělé katedrále v Monreale v kopcích nad Palermem. Vnější geometrická výzdoba apsidy zřetelně odráží blízkovýchodní vlivy, zatímco v interiéru převládá byzantská zdobnost, opět s velkými plochami mozaik.
Co nevynechat v Sicílii
-Palermo a Monreale
- starověké archeologické areály Agrigento, Segesta a další
- Noto, poslední muslimská bašta na ostrově, dnes město plné skvělých barokních staveb
4. Španělsko: zlatá éra 711 – 1492
Nikde jinde než na Pyrenejském poloostrově nezanechala v Evropě během posledních dvou tisíc let tak výrazné stopy jiná než křesťanská kultura. Arabové (Maurové) překonali Gibraltar v roce 711 a rychle rozšířili své panství na území téměř celého dnešního Španělska a Portugalska. Po staletích křesťanské reconquisty padla poslední arabská bašta, andaluské město Granada, do rukou katolických monarchů teprve v lednu 1492 – po více než 750 letech.
Arabské dědictví ve Španělsku, zejména v jeho jižní části, je dodnes výrazné, mnohovrstevné, a neomezuje se zdaleka jen na architekturu, byť Mezquita (bývalá Velká mešita) v Córdobě a skvělý palác Alhambra nad Granadou patří k nejpřednějším památkám Evropy.
Pevnost Alcazaba nad centrem Málagy původně vystavěli Arabové. Dodnes rozeznáte ve zdivu „arabské“ a „křesťanské“ zdivo.
Na první pohled divná věž. Dnešní zvonice katedrály v Seville, zvaná Giralda, bývala minaretem někdejší mešity.
Během dlouhé vlády nad Pyrenejským poloostrovem Arabové vybudovali vynikající vzdělávací instituce (od univerzit po veřejné knihovny), zavedli či obnovili tehdy pokročilé technologie (mj. římský zavlažovací systém). Vzkvétaly vědy, umění i obecná vzdělanost – gramotnost v muslimském Španělsku byla tehdy zřejmě daleko rozšířenější než ve zbytku Evropy. Arabská města v Andalusii patřila mezi nejvýznamnější v Evropě, taková Córdoba byla během 10. a 11. století s téměř milionem obyvatel zřejmě největším sídlem na kontinentu.
Prolínání arabských a křesťanských prvků je nejvíce znát tam, kde arabské panství vydrželo nejdéle, tedy v Andalusii. Pokud se chcete blíže seznámit s arabským dědictvím a nezůstat přitom jen u „nejprofláklejších“ míst, doporučujeme vydat se po tzv. Cestě Nasrovců (to byla poslední arabská dynastie v Granadském emirátu).
Trasa dlouhá 240 kilometrů, kterou projedete autem za dva až tři dny, kličkuje dnešními provinciemi Granada a Jaén. Navštívíte na ní mj. krásná města Baeza a Úbeda, spatříte řadu původně arabských hradů a pevností (Burgalimar nad městečkem Baños de la Encina patří mezi největší), leckde lze vidět staré arabské lázně (Jaén).
Co nevynechat
- Andaluská „města umění“ Sevilla, Córdoba a Granada s mnoha památkami z období rozkvětu muslimského stavitelství
- Teruel (Aragonie), město s největším souborem tzv. mudéjarské architektury
- bývalá mešita v Toledu
5. Thrákie: zapomenutý kout Evropy
Severovýchodní část Řecka, konkrétně oblast Západní Thrákie (řecky Thráki), představuje málo navštěvovaný kout Evropy. Současnou tvář tohoto území, ležícího na styku pravoslavné a islámské kultury, určily rozsáhlé přesuny obyvatel po druhé světové válce, konkrétně „výměna“ obyvatel mezi Řeckem a Tureckem na základě smlouvy z Lausanne v roce 1923. V Západní Thrákii zůstala poměrně silná muslimská menšina dodnes a ze současných 370 tisíc obyvatel tvoří asi třetinu.
Soužití je to navzdory obecně silnému nacionalismu v Řecku i Turecku docela klidné, thráčtí muslimové (ne všichni jsou etničtí Turci) mají v Řecku ústavou zaručený statut náboženské menšiny jako „řečtí muslimové“ s právem mj. užívat svůj jazyk.
V centru thráckého města Komotini. Věž pravoslavného kostela a minaret od sebe dělí pár metrů.
Pohled na thrácké město Xanthi. V popředí muslimský hřbitov
Na rozdíl od Peloponésu, Attiky či okolí Soluně toto území postrádá prvoplánové turistické atrakce, ale pokud se tam přesto vydáte, nebudete zklamaní. Zaujme v první řadě nebývalý kulturní mix a nejde jen o to, že na mnoha místech vedle sebe najdete pravoslavné kostely a mešity, případně stánky s gyrosem vedle kebabáren. Hlavně na vesnicích se setkáte s barvitým folklórem místních Romů (vyznáním většinou muslimů) a slovanských Pomaků, pěkná je procházka starou čtvrtí ve městě Xanthi na úpatí Rodop.
Co nevynechat:
- Alexandroupoli, správní středisko oblasti
- romské vesnice v Rodopech
- staré město v Xanthi s byzantskými a osmanskými stavbami
6. České pohraničí: hledání minulého času
Jsem svědomím těch, kteří ztratili víru a úctu k člověku. Jsem varováním těm, kteří by je následovali. Jsem nadějí všem, kteří hledají poznání, sblížení a usmíření. Vejděte.
Prostě vyvedený nápis vítá nečetné návštěvníky na zdi částečně obnoveného kostela v západočeské osadě Vysoká (původně Maiersgrün) ležící nedaleko Mariánských Lázní na okraji pohraničních lesů.
Původně románský kostel sloužil věřícím z Maiersgrünu i okolních osad po staletí. Jeho osud se však začal naplňovat po roce 1945, kdy z oblasti byly vyhnáni původní obyvatelé, čeští Němci tehdy v oblasti tvořili téměř 100 % populace.
Interiér částečně obnoveného kostela sv. Jana Křtitele ve Vysoké nedaleko Mariánských Lázní
Nápis na částečně obnoveném kostele sv. Jana Křtitele ve Vysoké nedaleko Mariánských Lázní
Za komunistického režimu znesvěcený a ponižovaný chrám úplně zchátral, byla stržena střecha, ale jako zázrakem část stavby přežila do roku 1989 a dochovalo se i pár domů přilehlé osady.
Potomci původních obyvatel pak kostel částečně opravili, mezi jeho k nebi otevřenými zdmi se dnes občas konají setkání bývalých a současných obyvatel i menší kulturní akce. Torzo stavby na příchozí působí, jak shrnuje uvedený nápis, jako memento pro budoucí časy.
Podobných míst jsou v českém pohraničí stovky, toto však připomíná divokou historii 20. století v české kotlině mimořádně působivým způsobem.
A nepřímo připomíná i fakt, že Čechy, Morava ani Slezsko nikdy nebyly „zemí jednoho lidu“. Rozsáhlé oblasti podél státních hranic, nejvíce v západních a severních Čechách, obývali po staletí až do roku 1945 čeští Němci.
Do té míry, že ve stovkách vesnic a měst tvořili etničtí Češi mizivé procento obyvatel a zejména v menších místech se český živel nevyskytoval vůbec. A německé stopy zůstávají součástí českého kulturního dědictví i přesto, že v současnosti v Česku téměř žádní Němci nežijí.
Etnické menšiny na českém územíÚzemí současného Česka bývalo od pradávna multikulturním prostorem, dokonce do té míry, že podíl etnických (národnostních) menšin přesahoval ještě v době první československé republiky evropský průměr. Historické dědictví Čech, Moravy a Slezska tedy zdaleka není jen české, ale z nemalé míry též německé, židovské, polské i jiných národností. Osud etnických menšin na českém území je znám: velká většina českých Němců byla v letech 1945–1947 vyhnána / násilně vysídlena (mnoho jich nepřežilo pogromy v roce 1945, někteří utekli), Židé většinou zahynuli za druhé světové války ve vyhlazovacích táborech. V současnosti se z původních, usedlých menšin na českém zemí můžeme setkat pouze s Poláky, a to v počtu necelých 40 tisíc lidí, většinou na Těšínsku. www.zanikleobce.cz: internetový projekt mapující zaniklé obce na českém území, nejčastěji se jedná o bývalé německé lokality v pohraničí. |
