Brzy ráno vyrážím na sever. Krajina severně od etiopské metropole Addis Abeby je úžasně barevná a pitoreskní. Bohužel není moc času, abych se kochal jejími krásami, neboť musíme stihnout projet jedním z průsmyků. Bude se totiž co nevidět zavírat z důvodu úpravy silnice.
Zkvalitňování silnic probíhá v Etiopii na plné obrátky. Stavět silnice v této horské zemi není vůbec jednoduché a jednoduchá není ani jejich údržba. Spěcháme. Projíždíme průsmykem a krajina začíná být mírně fádní. Je zataženo.
Zajímavé to začne být, když se po chvíli na polích u cesty začne vynořovat stará, rozbitá a samozřejmě také zrezivělá vojenská technika. Sovětské tanky a obrněné transportéry. Řidič mi vysvětluje lámanou angličtinou, že to jsou všechno pozůstatky z občanské války první poloviny devadesátých let.
Vraky tanků a transportérů
Kolem tanků se pasou ovce a kozy, na tancích si hrají malé děti. Na jednom obrněném transportéru sedí mladík a čte Písmo svaté. Když začnu vozidlo fotografovat, tak si sedne ke kulometu a čte dál, jako by přesně věděl, oč mi jde. I já se modlím, tentokrát za to, aby mi tato fotografie vyšla. Lidé v severní Etiopii jsou vzdělanější a nechtějí za focení peníze.
Pozůstatek z občanské války
A už je tu Bahir dar. Jdu se podívat na místní trh. Na zdi nedaleké policejní stanice jsou nádherně vymalovaní Marx, Engels a Lenin. Snažím se umluvit vyššího policejního důstojníka, abych si tu „fresku“ mohl vyfotit. Nechce a nechce. Nocuji ve stanu v docela slušném kempu nedaleko jezera.
Časně ráno se vydávám na prohlídku několika klášterů, které se nalézají na malých ostrůvcích jezera. Jsou zajímavé a stíhám tři z nich. Panuje zde příjemná uklidňující atmosféra – inu kláštery.
Jeden starý mnich mi ukazuje obrovskou Bibli, Etiopané ji zde výhradně nazývají „Písmo svaté“. Je obrovská, těžká a také bohatě barevně ilustrována na pergamenu. Je to zvláštní pocit, moci si na ni několikrát sáhnout. Je totiž více než 600 let stará.
Do mytického Gonderu
Není času nazbyt, a proto se rychle vydáváme na cestu do bájného a mystického města Gonder. Je to město chrámů a paláců.
Přijíždíme po poledni, a protože chci zítra vidět slavnost Meskel ve vnitrozemí, tak mám na toto půvabné město bohužel jen půl dne.
Zarůstající bývalé královské lázně Gonder
Je to tady všechno vlastně jen o ruinách. Některé z nich, jako například bývalé královské lázně, jsou nádherně zarostlé obřími stromy, jejichž mohutné kořeny doslova trhají na kusy kamenné zdivo budov. Je to zde podobné jako chrámy kambodžského Angkor Watu.
V Gonderu je několik typů ruin, pocházejí z různých období, kdy bylo město metropolí Etiopie. Procházím zříceninami, nikde nikdo… Stmívá se a ženy v bílých rouškách či plachetkách pomalu přicházejí vysokou trávou k nedalekému kostelu na mši. Bude to mše významná, neboť zítra začíná slavnost Meskel.
Kdosi mě volá. Rychle jdu ke kostelu a dveřník mě pouští do podzemní krypty. V prosklené rakvi zde leží v záři 100wattové žárovky dvě mumie. Dělám několik fotek. Všichni mlčíme, mumie, dveřník i já.
Královský palác Gonder
Později večer fotím v centru města spícího chlapce. Je mu nanejvýše sedm let a leží v prachu a špíně. Cvakám a on se vůbec neprobouzí. V ruce svírá několik mosazných mincí, které v tom šerosvitu působí, jako by byly ze zlata. Ale nejsou.
Skládám zbrusu novou 5birrovou bankovku a vsouvám ji chlapci do dlaně. Nevnímá vůbec nic a spí dál, stejně jako ty mumie v nádherně vymalovaném kostele nedaleko.
Na slavnosti Meskel
Časně ráno začíná Meskel. Obyvatelé Gonderu pálí přímo před svými domy menší kříže vyrobené ze suchých květů, tím oslava začíná.
Pomalu se rozednívá, všude je kouř ze zmiňovaných hořících křížů. Jedeme rychle městem, neboť chci tuto oslavu stihnout ve 120 km vzdáleném městečku Debre Tabor. Oslava tohoto svátku je na venkově totiž barevnější a zajímavější.
Město Gonder zůstává pomalu za námi a v něm velmi zajímavá art deco architektura, jasné razítko vlivu Italů. V Gonderu je tato moderní italská architektura tou nejzajímavější ukázkou, kterou jsem v Etiopii viděl.
Konečně vjíždíme do městečka Debre Tabor. Na stadionu v centru jsou již nastoupeni místní ve svátečních šatech. Kněží ve zlatých rouchách a samozřejmě také nezbytní policisté v parádních béžových uniformách. I místní malí uličníci jsou dnes aktivnější a co chvíli dostane některý z nich ránu holí.
Dole na náměstí probíhají současně s Meskelem dva pohřby. Fotím jako blázen a kupodivu nikomu nevadím. Etiopané slaví Meskel opravdu grandiózně, je to jejich nejvýznamnější svátek. Slaví se 14. či 15. den po Novém roku, který připadá na 11. září, a váže se k legendě o nalezení tzv. pravého kříže za biblických časů.
Legenda vypráví, že Ježíšův kříž byl sbit ze tří druhů dřeva a jedno patřilo etiopskému stromu. Po ukřižování kdosi rozdělil kříž na čtyři kusy, které putovaly po celém světě. O místech, kde se nakonec nacházely, nikdo nevěděl. Jedna část kříže byla podle vyprávění Etiopanů nalezena v římském království, kde ji tamější obyvatelé střežili po dlouhá léta.
Nahoře na stadionu zpívají bez přestání různé dětské sbory. Mezi nimi tanečníci buší do bubnů, které mají zavěšené přes ramena. Bubnují ostošest. Můj řidič mě tak trochu hlídá pohledem, jako by chtěl říci: „Vidíš to, říkal jsem ti to, bude to tady nářez!“
Slavnost Meskel
„Nářez“ to skutečně je! Docházejí mi pomalu filmy. Náměstí opouštějí poslední plačící ženy s portréty zesnulých a my posléze opouštíme městys Debre Tabor také.
Z auta pozoruji další tanky a za hodinu jich napočítám dvacet. Chvílemi zastavujeme na kávu a taky na focení tanků. Jedna z věcí, které jsou v Etiopii vynikající, je právě káva, to je jasná věc. Jídlo zde až tak kulinárním zážitkem není.
Dobrotou jsou míchaná vajíčka s avokádem – ty ale dělají na jihu. Zde na severu je to spíše grilované maso a placky z nakyslého chlebovitého těsta zvané inžera.
Bájná Lalibela
Cesta do proslulé oblasti ortodoxních kostelů Lalibela je dlouhá. Přijíždíme sem až za tmy. Nechce se mi ani líčit všechna ta úchvatná horská panoramata cestou sem, bylo jich bezpočet. Etiopie, to vlastně jsou samé hory, ne nadarmo se jí proto říká střecha Afriky.
V Lalibele se ubytovávám v hotelu U sedmi oliv. Je to malé městečko v horách. Chudé a špinavé. Hlavní atrakcí jsou tady světoznámé do skály vytesané kostely. Pozor! Nejsou to jen tak nějaké malé kapličky, ale kostely jako hrom. Některé z nich dosahují až do výše čtyřpatrového domu.
Do pískovcové skály byl nejdříve vytesán hrubý obvod kostela a posléze byla stavba vyhloubena či vydlabána zevnitř. Že to ale musela být dřina, přátelé.
Chrámy vydobyté ze skal jsou pravým divem lidské houževnatosti.
Kostelů je zde celkem jedenáct, většina z nich je zapsána do seznamů UNESCO. V okolí Lalibely je pak podobných kostelů ještě celá řada. V některých z nich jsou i mumie a menší kostnice.
Za ranního kuropění se vydávám na jejich prohlídku. Jsou naprosto fantastické. V jednom je v kamenné zdi spousta výklenků. Z jednoho takového výklenku vystrkuje hlavu jeden starý poustevník. Snažím se jej vyfotit, ale on mi dává pohybem ruky najevo, abych ho nechal být.
Podlaha v kostelech je vystlána mnoha vrstvami čerstvě natrhané zelené trávy.
Klášter devíti pramenů
Procházím se těmito malebnými zákoutími a vyhýbám se všem možným poutníkům. Lalibela je totiž hlavním poutním místem Etiopie.
Později odpoledne se jedu podívat na klášter devíti pramenů. Je to menší klášter, který je situován pod masivním skalním převisem. Do jedné z jeho svatyň kape voda z devíti různých míst vysokého skalního stropu. Voda stéká do devíti kamenných mís a je prý zázračná. Asi to budou takové malé zdejší Lurdy.
Druhý den brzy ráno začíná mše v kostele svatého Gabriela. Je to opravdový zážitek, mne tu berou spíše jako kuriozitu, je znát, že moc turistů na ranní mše v Lalibele nechodí. Věřící líbají kříže a obrazy svatých, farář jim žehná, mystiky je ve vzduchu tolik, že by se dala krájet.
Poustevník ve ,,svém" výklenku. Izolován, studuje písmo svaté.
Věřící v Chrámovém komplexu Lalibela
Pomalu se loučím s Lalibelou, dávám nějaké peníze osmiletému chlapci, který mě tady doprovázel. Byl velice skromný a jeho angličtina perfektní. Jmenoval se Yo-Yo (kupodivu) a přeji mu do budoucna to nejlepší na rozdíl od všech těch drzých „rádobyprůvodců“. Čeká nás ještě dvoudenní cesta zpět do Addis Abeby. Opět pozorujeme všechny ty horské průhledy a pohledy, chudobu a tanky.
Zastavujeme na kávu v jedné malé vesničce. Po vesnici chodí starší pán a prodává ve větru vlající plakáty Ježíše Krista a Panenky Marie. Z malé kavárničky je slyšet skvělá instrumentální skladba. Moc se mi líbí a číšník mi ochotně píše její název. Myslím, že má tuhle skladbu také velice rád, a tvrdí mi, že bych ji v „Addisu“ mohl sehnat. No uvidíme!
