Nejdelší stezka Severní Ameriky
„Příroda ve vás dokáže zhojit všechny rány, pokud jí dáte šanci,“ říkala Emma Gatewoodová.
Zkráceně se jí říká AT, plným názvem pak Appalachian National Scenic Trail. Scénický přídomek navozuje dojem, že je snad jen nějakou vyhlídkovou trasou pro nedělní špacíry. Zdání ovšem klame. Appalačská stezka je v současnosti nejdelší souvisle značenou turistickou trasou v USA. A s délkou 3 540 kilometrů nejspíš nejdelší na světě. A též jednou z nejnáročnějších.
Ty, kteří ji za dvacet let po jejím otevření zvládli projít celou, byste spočítali na prstech jedné ruky: Larsen, Espy, Ryder a Miller. Přesně tak, byli všehovšudy jen čtyři. Všichni to byli zkušení horalé, zálesáci. Ovšem v roce 1955 slavnou AT udolal jako pátý v pořadí ten asi nejméně očekávatelný adept. Paní Gatewoodová. Tato dáma, která na Appalačské stezce oslavila své sedmašedesáté narozeniny, to zvládla za 146 dní.
I když dnes už Appalačskou stezku umí vrcholoví ultra-maratonci pokořit za čtyřicet dní, běžnému smrtelníku to trvá spíše čtyři až sedm měsíců. Začnete v dubnu, skončíte v září. Ročně se o to pokouší zhruba tři miliony turistů. Většina z nich pohoří, i když si AT dávají jen na etapy.
Do náročnosti stezky se totiž hodně promítá proměnlivé počasí i komplikovaný terén. Když započítáte všechna její stoupání a klesání, je to podobné, jako kdybyste na Mt. Everest vyrazili šestnáctkrát. Vine se totiž přes zalesněná a hornatá území čtrnácti států, od Springer Mountain v Georgii až po Maine, kde končí na hoře Katahdin. Není to výšlap pro začátečníky.
Interaktivní mapa, Appalačské stezky do níž jsou zaneseny všechny body trasy, včetně nouzových nocležišť a táborů. V roce 1955 nic takového neexistovalo.
Appalačská stezka se, jako poněkud megalomanský projekt, zrodila v mysli lesníka Bentona MacKaye, v roce 1921. Původně to byl nápad, jak propojit izolované osady, farmy, pily, lesnické tábořiště a překladiště dřeva pěší cestou. Ne nutně kvůli turistice. Proto zůstávala dlouho jen na papíře, než se v třicátých letech do její realizace v terénu pustili nadšenci z tří tuctů turistických klubů. Přes jejich nemalou snahu zůstávala trasa značená bílými svislými pruhy víceméně jen naznačenými čarami v mapách, protože její kompletní zprůchodnění a údržba byla enormně náročným počinem.
Že by ji celou zvládla projít samotná žena, navíc v důchodovém věku? Bylo to a pořád je naprosto neuvěřitelné. Jenže paní Gatewoodová byla všechno, jen ne obyčejná žena.
