Možná vás ta otázka v posledních letech napadla taky. Pokud bych opravdu musel/a emigrovat, pro jakou zemi bych se rozhodl/a? A proč? Jednoduchá otázka nenabízí jednoduchou odpověď. Něco jiného je do nějaké země cestovat, být nadšený z tamní kultury a přívětivých lidí, něco jiného je vybrat si místo, kde byste chtěli nebo museli strávit celý zbytek života.
Svět se navíc neustále mění a možná že země, kterou byste si vybrali před pěti lety, by dnes nebyla vaší první volbou. A podle čeho byste se vůbec rozhodovali? Rozhodla by bezpečnost? Příroda? Úřední jazyk? Místní obyvatelé?
V našem anketním článku jsme se zeptali několika lidí, kteří během svého života poznali desítky různých zemí a s životem v cizích oblastech mají své zkušenosti. Všem jsme položili stejnou otázku. Kam byste emigrovali z Česka, pokud byste museli?
Dokážete si představit situaci, že byste musel/a emigrovat z Česka?
Milan Vodička
Novinář, který se celoživotně v MF DNES zabývá děním ve světě – především USA, Blízkým východem, Afrikou a globálními tématy a trendy. Procestoval na 130 zemí a otiskl komentáře v New York Times, Wall Street Journal či Jerusalem Post.
Vím, kam bych asi neemigroval. A zaráží mě, jak se seznam těch zemí v posledních letech zvětšuje a padají tam i ty, do nichž by to nikdo neřekl. Tedy země, kde lidé vždycky hledali útulek. Jenže teď jich tam přichází nějak moc. A nejhorší na tom je to pokrytectví, jak místní stojí s mávátky a tváří se sami před sebou, jakou mají radost.
Kdyby to bylo možné, vybral bych si místo, kde nejsou sociální sítě a náčelník kmene osvíceně zakázal diskusní příspěvky pod články, protože pochopil, že nejvíc křičí ti, co o věci vědí nejmíň. A že místní salaše se tím jenom rozeštvávají, protože dusno pohltí i ty, co to nečtou. Kdyby člověk dneska prchal, bylo by to možná právě před tím. Bylo by hezké najít ráj, kde je od toho pokoj.
Ale abych řekl něco konkrétního. Znám starosvětská městečka v kraji mezi Iowou a North Platte v Nebrasce, kde je konec světa a současně je to perfektní americká civilizace. Amerika je tam snad ještě pořád zdvořilá a nápomocná, jak ji známe ze starších filmů. Krajina je tam mírně zvlněná jako u nás doma, a proto to tam asi v minulosti táhlo tolik Čechů.
Jenže teď se moje žena Olinka dozvěděla, na co odpovídám, a zavolala na mě nadšeně: „Do Karibiku! Jasně do Karibiku!“ Tak jo, vymyslel jsem tedy Karibik. Asi Bermudy, i když ty jsou vlastně ještě v Atlantiku, nebo Panenské ostrovy. Je to echt Karibik, ale současně je to britské a americké, tak to tam funguje, jak má. A do Ameriky je to co by dup, kdyby přece jen došlo až na tu Iowu.
Tereza Ramba
Herečka, podnikatelka a mámou dvou malých dětí. Ne všichni o ní však vědí, že procestovala všechny kontinenty světa. Miluje cesty mimo mainstreamové destinace a během svého putování si často sáhla až na samé dno.
Samozřejmě doufám, že tato situace nikdy nenastane, ale umím si krásně představit žít v Kostarice, je tam živo a překrásná příroda, akorát by mi moc chybělo jídlo, protože oni jedí rýži a fazole a pak všechno junk food, strašně moc přesmažené. Z tohohle důvodu by možná nakonec vyhrál Vietnam, ale jak říkám, miluji Čechy, naše hory a lesy a mám tu celou rodinu, takže bych nechtěla žít nikde jinde. Nejkrásnější na celém cestování jsou návraty.
Jakub Szántó
Český novinář a televizní reportér. V letech 1999 až 2006 pracoval v zahraničním zpravodajství televize Nova, od roku 2013 do roku 2018 jako zahraniční zpravodaj České televize na Blízkém východě. V roce 2017 mu byla udělena Cena Ferdinanda Peroutky.
Dlouhodobý pobyt mimo Česko dobře znám. Čtvrtinu života jsem strávil životem ve třech zahraničních zemích v Evropě a Asii. Vím tedy, že domov je tam, kde mám svou rodinu. Emigrace nebo hůř, úprk na poslední chvíli, je ale něco docela odlišného. Jde o odchod z vlasti v situaci, kdy návrat není zdaleka jistou věcí. V tak dramatické situaci nejde o cestu za exotikou, ale o nezbytnou nutnost jak si zachovat svobodu, zdraví, nebo život.
Po zkušenostech z let 1933-45 mají evropští židé mentálně permanentně zabaleno. Ne snad, že by v kumbále stály sbalené kufry, ale myšlenka na to, že by člověk neměl v případě akutního nebezpečí otálet, má každý v sobě. Jsem teprve druhá generace od holocaustu a moje rodina jako miliony jiných tu chybu nechat se uchlácholit tehdy udělala. Dnes žijeme v zázračně bezpečné době, ale prapory islamistických teroristů na demonstracích západoevropských metropolí beru jako varovné znamení.
A taky jako něco, co pro případ nouze západní Evropu vylučuje z možných útěkových destinací. V našich rodinných hypotetických hovorech zaznívají vzdálenější výspy Západu jako Kanada nebo Austrálie. Možná USA.
Pevně doufám, že zůstane jen u hovorů. Ale jak říká můj přítel z německých speciálních jednotek: „Když si připustíš existenci konkrétní hrozby, jsi napůl připravený jí čelit.“
Alena Zárybnická
Česká meteoroložka, moderátorka a dramaturgyně. Od roku 1997 moderuje v České televizi pořad Předpověď počasí a od roku 2015 souběžně v Českém rozhlase pořad Zálety Aleny Zárybnické. Je nadšenou cyklistkou, skialpinistkou a turistkou, které učarovaly (nejen) české hory.
Kdybych musela… Zůstala bych co nejblíž. A snad bych ani nepotřebovala usadit se na jednom místě. Dokážu si představit, že bych spoustu času strávila v obytném autě. Na horách! A jen sem tam bych se zastavila někde v civilizaci. Miluji okolí Ortleru. Víc než jiná místa v Alpách. Dokud jsme byli součástí Rakouska-Uherska, býval naším nejvyšším kopcem. Prvovýstup Josefa Pichlera, Johanna Leitnera a Johanna Klausnera v roce 1804 byl považován za jednu z nejvýznamnějších událostí doby. Na Ortler vede normálka přes Payerhütte. Chata byla postavena v roce 1875 pražskou sekcí německo-rakouského alpského spolku a pojmenována je po teplickém rodákovi kartografovi, horolezci a polárníkovi Juliu von Payerovi. Výhledy z exponovaného hřebene a nadmořské výšky 3 029 metrů – nepopsatelné písmeny! A ten otisk společné minulosti, to je přesně to, proč bych si dokázala představit, že budu žít v Jižním Tyrolsku. Rozumím jim! Mají přirozený smysl pro pořádek, do které se mísí italská uvolněnost.
A samozřejmě, jsem svou profesí řádně deformovaná – kdo by po čtyřiceti letech v oboru nebyl. Když se o nějaké oblasti píše, že je tam 300 slunečních dnů v roce, meteorolog obvykle zpozorní a přemýšlí, jestli to není zase nějaká marketingová polopravda. Ale v případě Jižního Tyrolska se takové lokality najdou. Díky různým nadmořským výškám a typickému proudění vzduchu přes masiv Alp se tu nachází na malém prostoru několik klimatických oblastí. Alpskou i středomořskou krajinu si tady můžete užívat v jednom jediném dni. Nejvyšší Ortler je skoro čtyřtisícovka, nejníže položený Salurn leží jen asi 200 m nad mořem. Klima je kontinentální, tedy s výkyvy v teplotách jak během roku, tak i během dne. V Bozenu šplhají teploty v létě nad 30 °C docela běžně, rekordní hodnoty jsou ještě od dalších 10 °C vyšší. V údolí mezi městy Meran a Salurn je podnebí nejmírnější, docela běžná je tu středomořská flóra, víno i palmy. V údolí Vinschgau a Eisacktal se pěstují jablka a víno do neuvěřitelných 950 m n. m.
Jen se potvrzuje, že jsem založením monarchista. Jak to říkal Jára Cimrman? „Pod Rakouskem trochu úpíme, ale dá se to vydržet!“ Nebýt mírových smluv v roce 1919, zůstalo by toto území Rakousku. Pořád je to docela ožehavé politické téma. Před očima mám nápis na domě kousek od Timmelsjochu směrem na Moos a Sterzing: „Süd Tirol is not Italy!“ Výmluvné! I tou jazykovou kombinací – tak, aby rozuměl opravdu každý. I proto bych se v Jižním Tyrolsku cítila jako doma. A dál, stejně jako teď, bych nepoužívala italské názvy míst.
Jan Hocek
Absolvent Přírodovědecké fakulty a FTVS UK. Cestuje přes 30 let profesionálně – jako průvodce a skaut cestovní kanceláře, později i jako fotograf, publicista nebo organizátor zájezdů. Je autorem a zakladatelem turistických a poutních tras Via Czechia.
Myšlenka na emigraci mě napadla mnohokrát a protože jsem navštívil téměř 90 zemí, mám možnost porovnávání. Je sice pravda, že pohled turisty se v mnohém liší od všední reality usazení se a života v té které zemi. Musíte totiž řešit úplně jiné věci, které dočasný návštěvník nevnímá. Pracovní příležitosti, mentalita lidí, politický systém, jazyk, počasí, příroda – abych jmenoval alespoň ty nejdůležitější aspekty, podle kterých bych si některé země na seznamu podtrhl červenou tužkou. A která by byla úplně nahoře?
Nový Zéland znám opravdu důkladně, navštívil jsem jej víc než desetkrát. Strávil jsem tu několikery Vánoce, prošel jsem tu většinu dlouhých treků, projel jej na kole i na mořském kajaku. Hned při mé první cestě v roce 1995 mě tato země svými přírodními krásami natolik uchvátila, že jsem si řekl „tady bych chtěl žít“. Potkal jsem tu také několik krajanů, emigrantů a naprostá většina z nich byla v té době naprosto spokojená s tím, jak stát funguje. Izolovanost Nového Zélandu je nevýhodou i výhodou zároveň, ale jste tu daleko od většiny válečných konfliktů a tedy v relativním bezpečí.
Kromě neuvěřitelně pestré krajiny by mi vyhovoval i férový přístup Novozélanďanů – co se tady řekne, to platí. Pro milovníky pobytu v přírodě je pak tato země protinožců učiněný ráj s bezpočtem nádherných hor, čistých řek i nekonečných pláží. Najdete tu vše od aktivních sopek až po ledovce. A nevýhody? Snad jenom vynikající a levná zmrzlina a všudypřítomné „fish & chips“, po kterých bych tady určitě ztloustl.
Dominika Gawliczková
Česká cestovatelka. V devatenácti absolvovala cestu na malém motocyklu z Česka až do Portugalska. Cestovala po Kyrgyzstánu, Austrálii i Tichomořím. Deset měsíců strávila na cestě malým motocyklem z Kolumbie do Uruguaye.
Krátkodobě na dva až tři roky si život umím představit téměř kdekoli. Ze zemí, které jsem navštívila, by byla určitě fajn Uruguay nebo třeba Japonsko. Ale pravděpodobně bych se vydala někam, kde jsem ještě nebyla. Dlouhodoběji je to složitější, nejspíš bych uvažovala o západní Evropě.
Martin Půlpán
Rodák z Pardubic se nejdřív živil jako DJ. V roce 2018 sbalit batoh a vydal se toulat světem. Navštívil 95 zemí, za 11 měsíců prošel Hedvábnou stezku. Nejvíce miluje země Blízkého východu a pro cestovní agenturu pořádá dobrodružné expedice do míst, která sám procestoval.
Česko je opravdu krásnou zemí, proto bych o emigraci uvažoval opravdu pouze v nezbytně nutnou chvíli. Za svůj život jsem navštívil bezmála 100 zemí a v několika jsem i dlouhodobě žil, studoval nebo pracoval, například v USA, Kanadě, Anglii nebo Belgii.
Nedávno jsem ovšem navštívil Singapur a snad poprvé v životě jsem si řekl, že tady si opravdu umím představit žít. Je to hlavně díky zdejší bezpečnostní situaci, kdy se nemusíte bát o svou rodinu. Dále je zde velká koncentrace zahraničních firem, takže by neměl být problém sehnat si zde práci. Singapur je také jakýmsi celosvětovým přestupním centrem, takže se odtud dostanete téměř kamkoli na planetě, což je pro mé zaměstnání velmi důležité. Líbí se mi také zdejší mix koloniální a asijské architektury v kombinaci s čistotou města a překvapivě i dostatkem místa k volnočasovému vyžití jako jsou parky nebo pláže. V neposlední řadě se zde domluvíte anglicky, což by celý proces emigrace značně zjednodušilo.
Martina Ptáčková
Osminásobná mistryně světa v bojových sportech a první Češka, která vyhrála titul mistryně světa v hand-to-hand combat. S otcem a bratrem trénuje vojáky NATO. Je jednou z osobností, které se zúčastní třinácté řady taneční soutěže StarDance.
Přestěhovala bych se do Uzbekistánu. Je to tam jako můj druhý domov – krásná příroda, přátelé, skvělé sportovní zázemí. Uzbekové jsou podle mého názoru nejhodnějším národem světa.
Petr Horký
Dokumentarista, producent, publicista a cestovatel Petr Horký navštívil více než 100 zemí světa. Absolvoval mimo jiné výstup na nejvyšší horu Antarktidy nebo pochod k jižnímu pólu. Je autorem ceněného snímku Století Miroslava Zikmunda.
Nejprve je třeba předeslat, že po pětadvaceti letech cestování po celém světě docela přesně a konkrétně vím, že naše země je jedno z nejlepších míst k životu, jaké naše planeta může nabídnout. Jasně, máme stále co ladit a zlepšovat, ale lepší místo by se hledalo těžko.
A když už by to tedy bylo nutné, pak si dovedu představit, že bych mohl spokojeně žít ve Skandinávii, třeba v Norsku, kde mám řadu přátel a kamarádů. Plus mají parádní přírodu. V Asii bych asi zkusil Šrí Lanku, jednu dobu v 90. letech jsem tam dokonce měl nějaké nabídky a řešil jsem, zdali tam nějakou dobu budu žít. Ale ono je něco jiného přijet někam na rok na dva na pracovní stáž a něco jiného je vědět, že tam musím prožít kus života. Šrí Lanka teď nemá snadné období, a tak i když tu zemi mám moc rád a opět tam mám řadu kamarádů, nebyla by to úplně snadná emigrace. A konečně v Jižní Americe bych to případně zkusil v Chile. Opět – nádherná příroda, docela rozvinutá ekonomika i společnost. Až na třetí příčku bych asi dal na žebříček Nový Zéland, Kanadu, Austrálii a USA.
