Měřeno od úpatí na dně oceánu, odkud se zvedá zhruba sedm tisíc metrů vzhůru, jde o třetí nejvyšší sopku světa. Výš jsou jen havajské vulkány Mauna Kea a Mauna Loa. El Teide navíc není vyhaslý, jen spí. V kráteru dodnes syčí fumaroly se sirnými parami.
Pro původní obyvatele, Guanče, byl El Teide děsivý i posvátný zároveň. Jeho jméno pochází z guančského Echeyde – místa spojovaného s peklem a podsvětím, sídla zlého boha, který lidi trestá sopečnými výbuchy. Samotné Tenerife naopak znamená „zasněžená“. Vrchol totiž po většinu roku zdobí sněhová čepice, kterou bylo z dálky vidět dávno předtím, než kdokoli vystoupal nahoru.
Ztracené nervy, ukradené peníze. Tenerife má mnoho tváří, přesto se zamilujete |
Při východu a západu slunce vrhá El Teide přes oceán dokonalý pyramidový stín – tak čistý, že ho NASA označila za největší stín vržený na moře na světě. Sahá desítky kilometrů (zhruba čtyřicet až šedesát) – za úsvitu až na sousední La Gomeru, při západu na Gran Canarii. A to jen díky tomu, že se osamoceně tyčí nad oceánem bez okolního terénu, který by stín tříštil.
Národní park Teide zabírá střed ostrova, je zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO a patří k nejnavštěvovanějším národním parkům v Evropě. Příroda je tu stejně velkolepá jako vrchol samotný.
Příjezd po silnici TF-24 středem ostrova je zážitek sám o sobě. Nejdřív projíždíte hustým lesem, kde máte pocit, že jste se omylem ocitli někde v Kanadě. Pak vystoupáte nad mraky a všechno se promění. El Teide se náhle tyčí z bílé vaty, zeleň ustupuje a nahrazuje ji tmavá, holá, skoro marťanská půda.
Na vrchol sopky pěšky i lanovkou
Pěší trasa s označením PNT 07 startuje na parkovišti Montaña Blanca (2 200 m n. m.) a celkem nastoupáte přes 1 200 výškových metrů. První tři kilometry vedou pozvolně po prašné cestě. Následně začíná trasa prudce stoupat až k horní stanici lanovky, kde končí část PNT 07. Odtud musíte pokračovat po stezce PNT 10 posledních 170 metrů ke kráteru, tento úsek zabere zhruba dvacet minut. Celkově počítejte u pěšího výstupu se čtyřmi hodinami cesty.
Lanovka vede ze stanice Base del Teide do horní stanice La Rambleta (3 555 m n. m.). V provozu je od 9:00 do 17:00 (poslední jízda nahoru v 16:00, dolů v 16:50). Zpáteční jízdenka stojí 42 eur (1 016 korun). Z horní stanice lanovky musíte pokračovat po PNT 10.
Napětí na Tenerife roste. Místní bojují proti turistům, ničí auta z půjčoven |
Malé parkoviště Montaña Blanca na začátku trasy se plní brzy – i ve čtyři hodiny ráno už nemusí být místo. Podél silnice neparkujte, park kontroly zpřísnil a rozdává pokuty. Lepší alternativa je větší (a také bezplatné) parkoviště u vyhlídky Mirador El Tabonal Negro asi kilometr od startu. Třetí možnost je parkoviště u lanovky (to se však vyplatí pouze tehdy, když plánujete zpáteční jízdu lanovkou, od začátku pěší trasy je vzdálené tři kilometry).
Dojet sem jde i autobusem. Linka 348 jezdí z Puerta de la Cruz na severu, linka 342 z Costa Adeje na jihu a obě zastavují u Montaña Blanca i u lanovky.
Dort z lávy
Když se podíváme na El Teide pohledem geologa, je to obří vrstvený dort. Tomuto typu sopky se říká stratovulkán a svou impozantní postavu si budoval víc než sto tisíc let. Proud lávy na proud lávy, vrstva na vrstvu, různé barvy a tvrdosti na sobě. Vrcholový kužel a černá láva jsou dílem poslední erupce centrálního kráteru El Teide, k níž došlo zhruba kolem roku 850..
Pozdější výbuchy, které se El Teide často mylně připisují, ve skutečnosti patří jiným sopouchům téhož komplexu. Erupce z roku 1909 patří Chinyeru, hlavní vulkán tehdy mlčel.
Hned vedle El Teide se tyčí jeho nižší sourozenec Pico Viejo (3 134 m n. m.) s nápadným, zhruba 800metrovým kráterem, z jehož boční trhliny v roce 1798 vychrlila čerstvá černá láva Narices del Teide, kterou dodnes minete podél silnice TF-38.
El Teide roste uprostřed obrovské pánve, které se říká kaldera Las Cañadas. Kdysi tu stála ještě větší a starší sopka, která se však před zhruba 170 tisíci lety zhroutila. Jak přesně, o tom se geologové dodnes přou, nejčastěji se však soudí, že se její severní bok sesunul do moře. Proto je dnes pánev z této strany otevřená, trochu jako amfiteátr ve tvaru podkovy. Právě v ní později vyrostl dnešní El Teide.
Z té staré sopky se uprostřed pánve dochovaly Roques de García, skupina rozeklaných skal u jedné z nejhezčích vyhlídek v parku. Že je eroze za statisíce let nesmetla, mají na svědomí tvrdé magmatické žíly uvnitř nich, které skály drží pohromadě podobně jako ocelová výztuž beton.
Stromy starší než Kolumbus
Na stěnách Roques de García přežívají nejstarší stromy celého parku – jalovce cedrovité, jejichž kořeny prorůstají různými puklinami. Skály jim po staletí sloužily jako útočiště. Nedostal se k nim ani člověk, ani dobytek, a tak si mohly v klidu stárnout.
Nejslavnější strom má jméno Bárbol. Jeho semínko vyklíčilo téměř před patnácti sty lety v puklině svislé skály, a tak roste vlastně vzhůru nohama. Od té doby přežil pět sopečných erupcí.
Vědci se k těmto stromům dostali až s pomocí horolezců, aby odebrali drobné vzorky dřeva, a výsledek byl ohromující. Na skalách visí hned několik jalovců starých přes 1 500 let. Patří tak k nejstarším stromům v celé Evropské unii.
Může se hodit
|
