Po čtyři staletí byl Dubrovník svobodnou městskou republikou. Ne díky hradbám, ale spíše vinou chytré a prozíravé diplomacie pouhých čtyři sta placených žoldáků nemělo nikdy mnoho práce.
Hrdost na svobodu je do dnešních dnů cítit na každém kroku, v každém obyvateli tohoto ojedinělého evropského města. Proto Dubrovčané tak těžce nesli útok jugoslávské armády v devadesátých letech minulého století, ve válce, při níž se jugoslávská federace rozpadla na kusy.
Dědictví UNESCO
V historické části Dubrovníku, která je zapsána do světového kulturního dědictví UNESCO, jsou stále ještě patrné stopy po náletech – v podobě novotou svítících červených střech, jež nelze přehlédnout, projde-li se člověk po téměř dvoukilometrových hradbách.
Válka se podepsala nejen na psychice místních, kteří se bez vody a světla ukrývali ve sklepeních historických domů, ale zejména na turismu, jež v minulém desetiletí značně skomíral a teprve nyní se pomalu vrací do normálu.
"Dubrovník měl před válkou turistickou sezonu od Velikonoc do konce října. Ta dnes trvá maximálně dva a půl měsíce," říká česká průvodkyně Petra Žeravica, která se do Dubrovníku přistěhovala před pětadvaceti lety.
Perla Chorvatska
Přesto je Dubrovník jednoznačně perlou Chorvatska. A má všechny předpoklady k tomu, aby si výsadní postavení udržel. Renovuje se ubytování, ve Starém městě se otvírají další kavárny a hospůdky, Dubrovnické letní hry, pořádané každoročně od 10. července do 25. srpna, zlákaly svou fantastickou atmosférou už i českého režiséra Jiřího Menzela.
Čechy však k Dubrovníku nepřitahuje pouze historie a úžasné moře rozbíjející se po staletí o kamenné hradby. Je to i tradice. Prvními turisty zde totiž, ostatně jako v řadě jiných koutů Chorvatska, byli právě Češi. Ozdravovna pro děti československých železničářů, český hotel Imperial, první Česká beseda v Chorvatsku, Křižíkova tramvaj křižující město do roku 1969, první mezinárodní letištní linka po trase Dubrovník-Záhřeb-Vídeň-Praha- tak vypadal český svět v Dubrovníku.
"Český element byl tehdy tak silný, že i všechny zdejší významné osobnosti byly českého původu," doplňuje průvodkyně Petra Žeravica..
|
Procházka po Dubrovníku Zvonice
Dominantou Stradunu je jedenatřicet metrů vysoká zvonice z roku 1444. Dva zelení mužíci, Maro a Baro, městu pravidelně odbíjejí čas. Sošky byly původně dřevěné, ale v druhé polovině 15. století byly nahrazeny bronzovými. Časem zezelenaly, místní je proto nazývají "Zelenci". Vedle zvonice stojí palác Sponza, bývalá celnice a mincovna, a zároveň jediná budova ve městě, která přežila katastrofální zemětřesení v 17.století.
Městské brány
Do opevněného města vedou pouze dva hlavní přístupy, dvě brány- Pilská brána (Vrata od Pila) a Pločská brána (Vrata od Ploča). Jsou zabudovány do středověkého opevnění, které čítá několik menších pevností, pět věží, dvě rohové tvrze a jednu velikou pevnost. Zdi vysoké až dvacet pět metrů a široké tři až šest metrů poskytovaly Dubrovníku po staletí důmyslnou ochranu.
Poslední bod dvanáct kilometrů dlouhého vodovodu z roku 1438 jasně dokazuje, jak moderním a pokrokovým městem Dubrovník byl. Rozvod vody a kanalizace – to se v 15. století v Evropě opravdu jen zřídka vidělo. Kašnu vystavěl neapolský stavitel Onofrio della Cava a do dnešního dne slouží svému účelu – chladná a křišťálová voda nabízí osvěžení všem poutníkům bez rozdílu. A kdo se jí napije, do města se jistě vrátí.
Barokní stavba z počátku osmnáctého století je zasvěcena svatému Blažejovi, neboli Vlahovi, jak jej nazývají Dubrovčané. Tento patron města se kdysi v 10. století ve snu zjevil jednomu ze zdejších mnichů a upozornil ho, že se na Dubrovník chystají Benátčané. Díky tomuto zjevení se Dubrovník Benátkám dokázal ubránit a Vlaho-Blažej se stal ochráncem místních. Rolandův sloup
Před chrámem stojí socha rytíře Orlanda (Rolanda). Byla postavena v roce 1418 a stala se symbolem Dubrovníku – svobodného městského státu. Pod sochou na podstavci je vyryta délka pravého Rolandova předloktí – přesně 51,5 centimetru. Každý si mohl snadno přeměřit, jestli mu trhovec prodal správnou míru.
Mapka zásahů Hned za Pločskou bránou se člověk vrátí o několik let nazpět. Narazí totiž na tabuli, která znázorňuje zásahy a poškozené objekty v historickém centru města za války v bývalé Jugoslávii v devadesátých letech minulého století. Přestože domy už jsou z valné části rekonstruované a město svítí novými červenými střechami, Dubrovčané tuto křivdu stále ještě hluboce cítí. Stradun Dubrovník byl původně ostrov. Od pobřeží ho odděloval bažinatý kanál, který byl v 11. století zasypán. Tím vznikl široký bulvár, hlavní tepna města – Stradun. Táhne se od ve směru východ-západ, od Pilské bráně k Pločské, od Velké Onofriovy kašny k Malé kašně. Na Stradunu se odehrává celý život Dubrovníku. Kdo alespoň jednou neposedí v kavárnách, které jej lemují, a neprožije snášející se soumrak, jako by v Dubrovníku nebyl. Katedrála Nanebevzetí Pannny Marie Když se roku 1192 anglický král Richard Lví srdce plavil ze třetí křížové výpravy, ztroskotal u břehů Dubrovníku a zachránil se na blízkém ostrůvku Lokrum. Jako poděkování nechal vystavět kostel, který se nacházel na místě dnešní katedrály. Ten však nevydržel obrovské zeměstřesení v roce 1667 a zřítil se. Dnešní barokní podoba katedrály je až z 18. století. |
 Dubrovník je jednoznačně chorvatskou perlou. Jeho historická část je zapsána na seznamu UNESCO. |
 Dominantou Stradunu je jedenatřicet metrů vysoká zvonice z roku 1444. |
 Do opevněného města vedou pouze dva hlavní přístupy, dvě brány- Pilská brána (Vrata od Pila) a Pločská brána (Vrata od Ploča). |
 Velká Onofriova kašna - poslední bod dvanáct kilometrů dlouhého vodovodu z roku 1438 jasně dokazuje, jak moderním a pokrokovým městem Dubrovník byl. |
 Před chrámem sv. Blažeje stojí socha rytíře Orlanda (Rolanda). Byla postavena v roce 1418 a stala se symbolem Dubrovníku – svobodného městského státu. Pod sochou na podstavci je vyryta délka pravého Rolandova předloktí – přesně 51,5 centimetru. Každý si mohl snadno přeměřit, jestli mu trhovec prodal správnou míru. |
