Do kackarských hor jsme se vypravili v rámci téměř měsíční cesty po východním a středním Turecku. Touláním v samotných horách, které se táhnou na severovýchodě země poblíž hranic s Gruzií, jsme strávili necelý týden. Vzhledem k tomu, že východ Turecka je stále politicky velmi neklidný a je pod kontrolou turecké armády, není mnoho kvalitních map. V horách jsme tedy museli chodit podle nepřesných hřebenových schémat.
Místopis a zajímavosti
Kackar Daglari je nejvyšší horskou skupinou patřící do tzv. Pontského pohoří. Severní svahy pohoří příkře spadají k břehům Černého moře. Na velmi krátké vzdálenosti překonávají ohromné převýšení. Samotný 3 937 m vysoký Kackar Dagi, nejvyšší vrchol pohoří, je od moře vzdálený pouhých 50 km. Horský hřeben pak za arménskými hranicemi navazuje na tzv. Arménskou vysočinu.
Severní svahy kackarských hor patří k nejdeštivějším místům v celém Turecku. Snad právě proto zde příroda vytvořila ideální podmínky pro pěstování čaje. Čajovníkové plantáže sahají až do výšek kolem 1 600-1 800 m n. m. a dávají vzniknout unikátnímu lahodnému čaji Rize, jehož jméno je odvozeno od oblasti kolem městečka Rize na pobřeží Černého moře.
Cesta nebetyčnými horami
Linkový autobus z Istanbulu nás vysazuje na křižovatce kousek před městečkem Ardesen. Hodiny sice ukazují něco málo před sedmou hodinou ranní, ale při kraji silnice už stojí dolmuše. Tyto malé mikrobusy vozí turisty dál údolím Kavron do horského letoviska Ayder, který bývá označován jako turecké Chamonix.
Kromě obchůdků, hospůdek a hotýlků jsme tu ale nic zajímavého neobjevili. Zato jsme potkali místního mistra sportu a průvodce v jedné osobě. Chceme koupit lepší mapu, ale dostává se nám očekávané odpovědi:
"Mapu sice mám, ale je vojenská a můžu vám ji jen ukázat," sděluje náš nový kamarád.
"Máte tu někde kopírku, abychom si ji mohli okopírovat?" ptám se s drzostí sobě vlastní.
"Bohužel ne," dostává se mi očekávané odpovědi.
Dolmuše do nejvýše položené a autem přístupné horské vesnice Yukari Kavron mají velmi nepravidelný jízdní řád. Jezdí víceméně podle potřeby místních lidí a průvodců, kteří vyráží do hor se svými klienty. Měli jsme ohromné štěstí a svezli jsme se s partou Francouzů, kteří vyráželi z Ayderu na jednodenní túry. Cesta tímto dolmušem zkrátí výstup do hor o 5–6 hodin, a odpadne tak vcelku nudný výstup po prašné zpevněné cestě.
Vesnice Yukari Kavron nás vítá mlhou a deštěm. Nikde žádné rozcestí, jen nízké domky a obchůdek, který slouží i jako čajovna. Z nadmořské výšky 2 475 m vyrážíme krátce před polednem a začínáme stoupat závěrečnou částí údolí Kavron.
Nálada ve skupině je stále dobrá, ale při dlouhém hledání vyšlapané stezky mezi kameny a trávou občas zaslechnu typickou poznámku: "Kdo vymyslel tuhle kr....?!" Nezbývá mi, než se hrdě přihlásit. K jezeru Derebasi Gölü (3 050 m), vzdáleném jen několik kilometrů od Yukari Kavron, přicházíme po necelých pěti hodinách hledání cesty v mlze.
Stavíme stany a po večeři uléháme většinou do mokrých spacáků. Teplota v noci výrazně klesá a ráno se probouzíme do slunečného dne. Obloha je bez mráčku a na ledovcový kar s jezerem shlíží nespočet více než 3 700 m vysokých, divoce rozeklaných horských velikánů.
"Tak támhle musíme vylézt," ukazuji další postup v naší cestě.
"A to jako kudy?" reagují děvčata při pohledu na rozsáhlá sněhová pole dosahující téměř až k vrcholu hřebene.
"Prostě tudy!" mávám rukou k nevýraznému sedlu Kavron Gecidi (3 700 m), které se vypíná vpravo nad námi, a doufám, že cestou přes sněhová suťová pole na nějakou tu cestu narazíme. Nacházíme ji až po sedlem Kavron Gecidi.
Ze sedla je úchvatný výhled na okolní hory. Včerejší chmury jsou ty tam a počínaje tímto dnem začínáme vymýšlet všechny možné i nemožné způsoby ochrany proti intenzivnímu slunci, které nás bude provázet po celé další tři týdny cestování východním a středním Tureckem.
Jak jsme lezli na úplně jiný kopec
Kackar Dagi je se svými 3 937 m nejen nejvyšším vrcholem pohoří, ale i třetím nejvyšším vrcholem Turecka. Podle dostupných materiálů je na něj relativně snadný přístup od jezera Deniz Gölü. Kackarské horniny tvořící pohoří jsou většinou ve vrcholových partiích hodně zvětralé a postup znepříjemňuje suť, sníh a lámavá skála.
Našli jsme nádherné místo k táboření u malebného jezírka. Sedíme na krásné louce poseté hvozdíky a hořči jarními a koukáme do jednoho z mála hřebenových schémat, které jsme měli k dispozici. Při lahvince vynikající moravské slivovice a při hře v kostky jsme po důkladném spočítání všech okolních kopců a porovnání tvaru karu určili jasný směr zítřejšího výstupu. Ruka vylétla neochvějně vzhůru daným směrem: "Ano, to je On!"
Ráno vstáváme časně a kolem 7. hodiny vyrážíme "do hory". Stoupáme zasněženými svahy. Po chvíli se do nás začíná opírat sluníčko. Pohyb v této "bílé a horké pouště" se stává utrpením. Stáčíme se mírně vpravo a začínáme stoupat po suťovém svahu, který po chvíli přechází ve skalnatý hřeben. Suť, lámavá skála a terén s chvilkovou obtížností kolem 1–2 UIAA. Tohle se už v průvodcích a na internetu nepsalo!
Po několikahodinovém škrábání se do kopce, uhýbání před padajícími kameny a nekoukání se dolů se ocitám na jedné věži na hřebeni ve výšce asi 3 650 m. Další postup bez jisticích pomůcek a hlavně bez helmy by byl víc než nezodpovědný a na hranici rizika. Tak pohled dolů a hledání nejbezpečnější cesty. Pod sebou občas zaslechnu: "Ty v..., kdo tohle vymyslel!" Za chvíli jsme ale bezpečně na suťovém poli a pak i na sněhových polích. Čeká nás úžasný, dlouhý a hlavně adrenalinu plný "sjezd" do tábora.
Ráno sestupujeme do vesnice Nazaf Yayla v údolím Büyük. Nad vesnicí se nám ale při pohledu vlevo do svahu zatajuje dech. "Do pytle, kdo tam postavil ten kopec a vykopal to údolí, které v mapě chybí?!??" vyjadřuji nahlas své rozhořčení. Nad námi se mírně vpravo tyčí nádherný a od prvního pohledu "snadno" přístupný Kackar Dagi! Opět se nám mapa stala jedním ze základních horákových dezorientačních prostředků a dobře nám tak!
Horské vesnice na Kackaru
Národy žijící v Turecku se odedávna živí převážně pastevectvím. Na anatolské náhorní plošině nebo v okolí jezera Van je možné potkat celé kočující rodiny. Horští pastevci ale nemohou ve vysokých horách pobývat po celý rok. Na kopcích v zimě leží i několik metrů sněhu a většina území je během chladných měsíců nepřístupná a podmínky k životu jsou nepřijatelné.
Horské vesnice jsou tedy osídleny jen od pozdního jara do poloviny září nebo začátku října, kdy přístupové cesty zase na dlouhé zimní měsíce zapadají sněhem. Zbytek roku tráví lidé v nižších nadmořských výškách nebo i ve vzdálenějších městech.
Typické nízké kamenné domky najdeme i v nadmořských výškách nad 2 500 m n. m. Příbytky často splývají s šedivými suťovými poli a na dálku jsou ve svahu jen těžko rozeznatelné. Lidé zde žijí z našeho pohledu primitivním, leč velmi účelným způsobem. Veškeré životní úkony se zaměřují jen na obhospodaření stád krav, ovcí nebo koz a na zajištění podmínek pro "přežití" rodiny. Když jsme je potkali, neměli skoro nic, přesto se nám zdáli být šťastní. Jen se podivovali nad bláznovstvím potrhlých cizinců a nechápali důvody našich snah a lezení po horách.
Stavení ve vesnici Nazaf Yayla
Cesta z hor
Yusufeli je malé městečko se vším, co může unavený a žíznivý poutník potřebovat. Je zde několik levných hotýlků, obchůdků, čajoven i restaurací. Snad největším překvapením byla hospůdka s balkonem na břehu řeky, výborným kebabem a hlavně české chuti lahodícím chlazeným pivem! Ve slunečných dnech a vysokých teplotách není lepšího nápoje pro zhodnocení uplynulých dní.
Horal z městečka Yusufeli
Cestovatelský festival KOLEM SVĚTA v Brně
|
Může se hodit
DOPRAVA V TURECKU |
