Pracoval jste u Čedoku v letech 1980–2015. Jak moc se v tomto období cestování proměňovalo?
Čedok byl v roce 1980, kdy jsem pro něj začal pracovat, jednou z devíti cestovních kanceláří na trhu. Tržní podíl měla asi sedmdesát procent, takže většina cestování přes cestovky se odehrávala právě v Čedoku. Během mé profesní dráhy se společnost a potažmo i způsob cestování proměňoval opravdu zásadně. V Čedoku jsem zažil období cestování ještě za socialismu. V osmdesátých letech nastalo určité rozvolňování a zjednodušování cestování, protože komunistický režim se postupně rozkládal. Pravidla a striktní příkazy se přestávaly dodržovat. Lidé navíc poměrně zbohatli, takže způsob života se stal víc konzumním, proto se to období někdy nazývá jako „konzumní socialismus“. Docházelo k růstu životní úrovně a lidem začínaly zbývat volné peníze, které dávali do cestování. Po revoluci nastalo období divokých devadesátek a lidé zažívali cestovatelský šok. Před tím tu byli zavření jako ve vězení, takže toužili za každou cenu vycestovat na Západ, protože byli zvědaví, jako to tam vypadá. Kurz koruny vůči západním měnám byl tehdy velmi nevýhodný. Lidé proto používali levnou dopravu, auta nebo autokary a vybírali si velmi levné ubytování bez jídla. Po roce 2000 se lidé vzmohli, kurz se zlepšil a příjmy rostly. Naši zákazníci si zvykli létat a ubytovávat se v lepších hotelech. Dnes už je poptávka hlavně po čtyř, pěti hvězdičkových hotelech s all inclusive. Oblíbené jsou přímé lety do exotiky včetně Mauricia, Thajska nebo Zanzibaru, a to třeba i z regionálních letišť. Ta změna v průběhu let byla opravdu dramatická.
Do jakých destinací se prodávaly před sametovou revolucí zájezdy nejvíce?
Prodávaly se tam, kam to bylo povoleno. Nerozhodovala poptávka, ale nařízení komunistické strany. To znamenalo, že ve druhé etapě socialismu byla hlavní destinací NDR, a to ze dvou důvodů. Daly se tam pořádat krátkodobé zájezdy, které byly v té době populární, a také tam byl silný vliv nákupní motivace. Na druhém místě byla politicky prosazovaná destinace Sovětský svaz a třetí pozici mělo Maďarsko. Čedok měl přístup k forintům, takže pro lidi bylo výhodnější koupit si zájezd s Čedokem do Maďarska a dostat forinty jako kapesné, než je shánět po směnárnách. Po Maďarsku následovalo Bulharsko.
Odbavovací přepážka na letišti
V čem bylo pro lidi výhodnější jet organizovaně s cestovní kanceláří?
Lidi samozřejmě jezdili i samostatně, ale pak měli limity, kolik peněz si mohli vyměnit a ty sumy byly žalostné. Pokud chtěli cestovat individuálně, museli cestovat pod stan. Na hotel neměli peníze a hotely v socialistických zemích ani nebyly k dispozici. Navíc lidé, kteří jeli individuálně k moři, museli trávit značnou část cesty v autě. Pro příklad, pokud jste byla z takové sportovní rodiny, vyjela jste první den z Prahy do Bulharska, dojeli jste na maďarsko-rumunské hranice, tam jste ve stanu přenocovali v polích a druhý den jste dorazili do Bulharska. Pomalejší rodiny, což byl třeba můj případ, se bez dálnic za celý den dostali do Komárna, tam byl první nocleh, druhý nocleh byl někde v Karpatech v Rumunsku a teprve třetí den se dorazilo do cílové destinace. Dnes máte rychlá auta, dálniční síť, všechno je snadno dosažitelné. Tehdy navíc nešlo bez devizového příslibu jet přes Rakousko, takže se například do Jugoslávie muselo jet oklikou skrz Maďarsko, což přidalo nějakých osmnáct hodin navíc. I tehdejší lidé už chtěli komfortnější ubytování než stan, a pak se museli obrátit na cestovní kancelář. Byla to v podstatě jediná dosažitelná cesta.
Dá se říci, že s Čedokem tehdy jezdila vyšší vrstva?
Na komfortnější zájezdy ano. Jenomže bohatší vrstva v té době nebyli jen intelektuálové a úředníci, ale hlavně veksláci nebo i horníci. Bohatství tehdy nebylo spojené se vzděláním.
Co všechno bylo k zájezdu do východního bloku potřeba?
Bylo toho poměrně málo. Téměř do konce šedesátých let jste potřebovala cestovní pas a vstupní vízum i do zemí východního bloku. To se postupně odbouralo, takže v sedmdesátých letech stačil občanský průkaz s cestovní přílohou. Devizový příslib byl potřeba při cestě do Jugoslávie a západních zemí. Pokud jste jeli s cestovní kanceláří, pak stačilo jen potvrzení, protože devizové vybavení zajišťoval Čedok. Druhá věc byla, že získat přihlášku na zájezd nebylo vůbec jednoduché.
Dovolená z socíkuCestování v ČSSR stálo za starou belu. Peníze nebyly, zájezdy byly jen pro poslušné občany, neexistovaly akvaparky, k moři se dostal málokdo. Podívejte se, jak se Češi a Slováci snažili užívat dovolenou i přes všechny lapálie socialismu. OBRAZEM: Jak vypadalo léto na plážích v ČSSR Jak jsme jezdili do Jugoslávie. Cesta k moři, které už dneska mladí neuvěří Hrachovka z pytlíku, vlny studené. Jak se za Československa jezdilo k moři Socialistická dovolená. S konzervou do autokempu a rekreace s odboráři OBRAZEM: Dovolená jako žádná jiná. Balaton lákal turisty i v 19. století Řízek s chlebem a pašování. Jaká byla dovolená v Jugoslávii před rokem 1989 |
Z jakého důvodu?
Míst na zájezdech bylo mnohem méně, než lidé poptávali. Poptávka dramaticky převyšovala nabídku o stovky procent. Vědělo se, že pátého prosince začne zahájení prodeje zájezdů do zahraničí na další sezonu. Říkalo se tehdy, že Mikuláš nosí zájezdy od Čedoku. Před cestovními kancelářemi se v té době tvořily obrovské fronty. Lidi tam čekali i den předem, aby se na ně dostalo, protože počet míst do nesocialistických zemí včetně Jugoslávie byl limitovaný. Lidi tam spali přes noc. Existovala dokonce speciální zaměstnání pro studenty, takzvaný čekatel ve frontě.
Nabízeli jste před rokem 1989 také zájezdy na Západ? Byl někdo, kdo si takový zájezd mohl koupit?
Určitě nabízeli, ale nebylo jednoduché se tam dostat. Pro srovnání na Západ tehdy jezdilo s Čedokem patnáct tisíc lidí, do NDR sto tisíc, stejný počet pak do Sovětského svazu. Nabídka byla velmi omezená, ale kdo sehnal zájezd, mohl vycestovat. Takový člověk musel mít výjezdní doložku, což bylo povolení k výjezdu, a také vstupní vízum do cílové země. Stejně tak bylo třeba mít výjezdní doložku do Jugoslávie. Doložky zajišťovaly policejní orgány.
Víte, kolik procent lidí, kteří žádalo o doložku, ji skutečně dostalo?
Přesnou informaci nemám. Ale samozřejmě museli mít čistý kádrový profil, což rozhodovalo ministerstvo vnitra, které o těch lidech mělo nejrůznější tajné informace. Teprve při žádosti o výjezdní doložku se člověk dozvěděl to sladké tajemství, jestli smí nebo nesmí vyjet na Západ.
Když už lidi dostali povolení, kam na Západ cestovali nejčastěji?
Do Itálie, anebo do Francie. Když už chtěli něco vidět a necestovali kvůli nákupům nebo emigraci, pak nejvíc toho bylo k vidění v těchto dvou státech. Jsou tam památky, umění. Pokud chtěl člověk emigrovat, pak preferoval levnější zájezdy na Západ. Ty byly do Rakouska a do Západního Německa.
Stávalo se často, že vám lidi přímo ze zájezdu emigrovali?
Samozřejmě. Z autobusu, ve kterém bylo třicet šest lidí, průměrně emigrovalo tři až pět lidí. My jsme to jako cestovka museli evidovat a odevzdávat emigrační seznamy. Každá cestovní kancelář tehdy měla útvar, který se nazýval Zvláštní úkoly. Tento útvar pořizoval emigrační seznamy a odevzdával je na ministerstvo vnitra. Existovala také hlavní emigrační města, kde se utíkalo. Byl to Mnichov, Norimberk a Salcburk.
Takže na konci zájezdu klienti, kteří se rozhodli emigrovat, prostě nepřišli do autobusu?
Existovaly dva druhy emigrantů. První, kteří emigrovali hned. To znamená autobus vyjel z republiky a oni opustili zájezd a nepokračovali. Pak druzí, kteří si ten zájezd chtěli užít, když už si ho zaplatili. Tak si ho užili a poslední den před návratem emigrovali.
V naší rodině koluje úsměvná historka o tom, jak můj táta pašoval marky do Západního Německa v housce se salámem. Pašovaly se tenkrát valuty běžně? Víte o nějakém kuriózním místě, kde lidé valuty pašovali?
Kapesné, potažmo devizový příslib, co ti lidé dostávali, bylo skutečně minimum. Čili všichni potřebovali víc peněz, navíc chtěli dovézt taky něco domů. Takže prakticky všichni, kdo cestovali, pašovali peníze. Věděli to celníci, věděli to klienti, takže to pak na hraničním přechodu byla taková hra s celníky, jestli to najdou nebo ne. No a schovky byly nejrůznější. Dávali to do zubní pasty, do prášku na praní nebo bankovky přilepovali do knížek na jednotlivé stránky. Když měl někdo hodně peněz, tak to umístil například v autobuse pod podlážku nebo na nějaké místo, protože když na to celníci přišli, tak se k těm penězům nikdo nehlásil a oni nikoho nemohli postihnout. Byly i tělesné prohlídky, protože v tělesných otvorech se samozřejmě peníze také pašovaly. Co celníci našli, to pak odevzdali Československé státní bance.
Čekaly na lidi, kteří pašovali valuty, nějaké postihy?
Ti lidé byli potrestaní tím, že o ty peníze přišli. Ono přijít třeba o sto marek, na které ten člověk dlouho šetřil, znamenalo těžkou finanční ztrátu.
Na kolik zhruba vyšel na konci sedmdesátých let dvoutýdenní zájezd do Jugoslávie?
Do Jugoslávie vyšel letecký dvoutýdenní zájezd na pět tisíc korun, autokarový zájezd tři tisíce. Když si ten letecký zájezd přepočteme na současné peníze, tak by to zhruba odpovídalo asi sedmdesáti tisícům na osobu za dvouhvězdičkový hotel s plnou penzí. Jugoslávie byla přitom drahá. Úplně stejný zájezd do Bulharska vyšel na tři tisíce korun což je dnešních zhruba čtyřicet tisíc.
Když vyjeli vaši klienti do měst východního bloku, měli s sebou průvodce. Probíhaly tehdy nějaké prověrky, co průvodce klientům říká?
Průvodce by si tehdy nedovolil říkat nic proti režimu. Selekce průvodců probíhala v tuzemsku a samozřejmě se zjišťovalo, jaký mají kádrový profil a jestli jsou přijatelní. Vše bylo upravené pro režim.
Většina zájezdů v devadesátých letech probíhala v autobusech.
Za totality jste pracoval na zastoupení Čedoku v Curychu. Co jste si tehdy z práce na Západě odnesl?
Byla to jedinečná zkušenost. Poznal jsem nejen západní svět, ale i život v západních cestovních kancelářích a viděl jsem, jak se prodávají zájezdy v komerčních cestovkách. Samozřejmě mi imponoval materiální blahobyt. Nebylo nedostatkové zboží a všechny služby fungovaly.
Nenapadlo vás, že byste ve Švýcarsku už zůstal?
To víte, že napadlo. A ne jednou. Ale měl jsem v Československu rodinu a věděl jsem, že by za to měla tvrdý postih.
Prodával jste tehdy Švýcarům zájezdy do Česka. Jaká měli od návštěvy totalitního Československa očekávání?
Prodávali jsme spíš jednotlivé služby, jako ubytování v Praze, letenky, jízdenky. Klient si to kombinoval a do Československa jel individuálně. Očekávání měli taková, že jedou na divoký východ a bylo to pro ně samozřejmě dobrodružství. Byli hodně zvědaví, jak to vypadá za železnou oponou, o které měli zkreslené informace. Celý východní blok tehdy házeli do jednoho pytle. Zejména ti Švýcaři měli pocit, že nejen životní úroveň, ale i způsob myšlení je zaostalý. Čili jsme je museli přesvědčovat, že jsme civilizovaná země srovnatelná ze západní Evropou a že jejich představy, jak tu nic nefunguje a všechno je velká divočina, jsou značně přehnané. Oni se jeli podívat na krásnou Prahu a při té příležitosti chtěli vidět, jak to vypadá za železnou oponou. V Československu tehdy cizinci jezdili ještě do západočeských lázní a také do Krkonoš a Vysokých Tater.
Máte pocit, že si za socialismu lidi i přes všechna nepohodlí vážili cestování více než dnes?
Určitě. Pro lidi to byla slavnost. Několik let na to šetřili a pak se na to celý rok těšili. To nebylo jako dnes, kdy je cestování téměř rutinní záležitost, kdy se jeden týden rozhodnu a druhý jedu. Lidé si tenkrát té cesty cenili, byla to velká atrakce. Psali nám pak tisíce děkovných dopisů.
Musela vás ta práce, kdy jste dávali lidem v šedivé době trochu štěstí a radosti, hodně naplňovat…
My jsme byli vždy jednou nohou v kapitalismu, kam se pracovníci z jiných oborů nedostali. Měli jsme jako jedni z mála kontakt se západním světem a výhodou naší práce byl obzor, kteří jiní neměli. I my sami jsme mohli relativně snadno vycestovat na Západ a mít přehled, jak to ve světě vypadá. Sám jsem tehdy hodně cestoval, navštívil jsem v rámci kongresové cesty i Spojené státy.
Pořádaly se už tenkrát za totality v Praze kongresy?
Ano. Československo bylo v rámci kongresové turistiky velmi žádané už od roku 1968. Pořádaly se tu světově významné kongresy, které měly tisíce účastníků. Pro pořadatelé kongresů jsme byli zajímaví, protože oni většinou dělali stále monotónně se opakující kongresy ve stejných městech na západě Evropy, která už účastníci znali. Když byl proto kongres v Československu, tak byl velmi oblíbený, protože účastníci se navíc v rámci kongresu podívali do východní Evropy. Měli poznávací program po zemi, který byl tady velmi bohatý. Hlavním kongresovým hotelem byl InterContinental, který funguje dodnes.
Jakou jste měli od cizinců, kteří přijeli na kongres, zpětnou vazbu?
Byli nadšení a čekali to horší. O nedostatcích decentně mlčeli. Když byli v obchodě, tak zjistili, že tam toho moc neprodávají nebo viděli ten nedostatek ovoce a zeleniny. Banány, pomeranče a mandarinky tenkrát neexistovaly. To byly věci, které byly vidět na první pohled.
Jste autorem nové publikace Historie psaná Čedokem. Co se v ní člověk dozví?
Je to kniha, která mapuje sto čtyři let existence Čedoku na trhu. Čedoku je s naší zemí tak propojený, že se promítá do jednotlivých politických etap republiky. V knize se dozvíte, jak to bylo s cestováním za války, během nejtužší éry komunismu až do rozvolňování a pak boom cestování po sametové revoluci. Kdo má zájem dozvědět se o úskalích cestování za socialismu víc, všechno najde v této knize.
Svatopluk Rada na křtu své publikace
Kdybyste měl zmínit jednu věc, která byla za socialismu na cestování nejšílenější nebo nejbolestnější, co by to bylo?
Byl to celý komplex a je obtížné vytáhnout z toho jednu věc. Když už to takhle zmiňujete, tak pro mě bylo hrozné to, že člověk, který odsud vycestoval na Západ devizově vybaven československým státem, si v cizině připadal neuvěřitelně chudě. Stát si zjednodušil situaci tak, že hodil na Čedok povinnost vybavit své klienty kapesným, namísto toho, aby se o ně postaral ve směnárnách. To kapesné bylo nesmírně nízké, takže lidi museli pašovat peníze a v západních destinacích si připadali jako chudí příbuzní. Jedna paní nám tenkrát napsala, že jí kapesné stačilo na poplatek na veřejných záchodcích a koupení mapy města. Lidé navíc ještě z toho mála, co dostali, chtěli něco koupit. Jako dárek se vozilo mýdlo značky Fa, které stálo jednu marku, což dnes působí komicky. Tenkrát i straničtí funkcionáři, když byli na nějaké oficiální návštěvě, dostávali málo peněz a chtěli si něco koupit. Když se pak na letišti loučili s hostiteli, tak měli v rukou igelitky nejlevnějších supermarketů, takže to skutečně nevypadalo dobře. Byli jsme v cizině jako chudí příbuzní a lidé si to uvědomovali a částečně se za to styděli.
Máte radost z toho, jakým směrem se teď cestovní ruch ubírá?
Mám hlavně radost z toho, že naši lidé v cizině už nejsou za chudé příbuzné, a dokonce patří mezi ty bohatší cestovatele. Už se nerozlišuje v restauracích, že jsme z východu a jsme chudáci. To už dávno neplatí. Těší mě, že náš cestovatel ve světě už dnes není cestovatel druhé kategorie. Zařadili jsme se mezi vyspělé země. Nejsou žádné limity, žádná omezení. Můžeme cestovat, kam se nám zamane, a to je moc dobře.
