Cestu do kyrgyzských hor a zpátky absolvovala v sedle malé dvěstěpadesátky Yamaha Tricker, která je vším, jen ne cestovním motocyklem. Urazila na ní přes 13 tisíc kilometrů a zdolala výšky přes 3000 metrů nad mořem. Nejčastěji před cestou poslouchala varování, že ji v Asii zabijou nebo znásilní. Rozhovor jsme krátce před návratem do Česka domluvily přes e-maily.
Co bylo hlavní inspirací při plánování cesty do Kyrgyzstánu? Proč právě tahle země?
Vlastně jsem původně chtěla jet jenom do Arménie, jenže pak jsem se odvážila naplánovat cestu k Aralskému jezeru v Kazachstánu. Ale pořád mě to lákalo dál a dál, a když jsem zjistila, že do Kyrgyzstánu mají Češi bezvízový vstup, hned jsem se pro to nadchla a rázem z toho byl plán dojet pomyslně až k hranicím Číny.
Na kterou zemi jste se na začátku trasy nejvíce těšila?
Na Kyrgyzstán, volně pobíhající koně, jurty a obří hory.
V jurtě kousek od jezera Song Kul Dominiku ubytovali dva starší Kyrgyzové.
V jurtě v Kazachstánu, kde Dominiku ubytovali starší manželé.
Která se Vám nejvíce líbila?
Všechny měly něco do sebe. Rusko mě dokázalo stokrát vytočit, ale stejně se mi po něm bude hrozně stýskat. V Kazachstánu se se mnou hlídač na benzínce rozdělil o oběd, jeden pán mi zase jen tak nakoupil, banda Kazachů mi vytáhla motorku z písku, ale na druhou stranu mi přitom skočil kolem krku opilý Kazach nebo mě třeba obtěžovala policie. Kyrgyzstán se mi vryl do paměti nádhernou přírodou, ale občas drsnými podmínkami a nedůvěřivými lidmi.
Zápisky z cestyVybráno a zkráceno z facebookového účtu Dominika na cestě 31.července: Na východě Litvy byla děsná nuda, samá rovinka, nikde ani živáčka. 1. srpna: Zastavila jsem v motorestu a ptala se, jestli si tam můžu postavit stan. Koukali na mě jak na blázna a nejdřív říkali, že nemůžu ... pak mi přidělili nějakého pána v uniformě s jmenovkou Aleks, kterému řekli, že mi má pomoct. Aleks tam děsně dlouho postával a já myslela, že tam je, aby mě kontroloval, ale po chvíli mi začal rozbalovat a stavět stan. Přišlo mi to hrozně legrační a ani jsem neměla to srdce říct mu, že ho staví blbě. 4. srpna: Byla jsem se před bouřkou schovat v obchůdku s potravinami a oslovili mě dva mladí chlapi, ať jdu s nimi na šašlik. Měla jsem děsný hlad, a ani nevím jak, octla jsem se v domku nějaké rodinky. Dostala jsem polívku a všude kolem se začaly rojit děti. Rusky sice moc nerozumím, ale dětské hry jsou naštěstí všude na světě stejné. Rozdala jsem jim samolepky a koukaly na ně jak na svatý grál. 6. srpna: Jsem padouch! Konečně mě poprvé zastavila policie, jeden mladý kluk s asijskými rysy a jeden typický obtloustlý Rus. Sundala jsem si přilbu a začala se na ně smát, částečně záměrně, částečně sama od sebe. Moje první odpověď "něpanimaju" a už jsme se tlemili všichni, dokud mi neukázali moji fotečku s tím, že jsem jela 87kmh v obci. 11. srpna: Jsem v Kazachstánu! A je to tu nádherné, ten nekonečný prázdný prostor, netušila jsem, že někdy něco takového uvidím.     14. srpna: První noc v kazašské stepi byla trochu strašidelná, ale zároveň úžasná... a ještě lepší probuzení do té divočiny 17. srpna: Může tu být přes 40 stupňů, hrozně to slunce na kůži pálí, jezdím bez bundy a polívám se vodou a stejně se mi často motá hlava. 23. srpna: Bolí mě v krku, kulhám na jednu nohu, ale po 28 dnech jsem dorazila do Kyrgyzstánu! Vypadalo to ale hodně nepravděpodobně, když mě Kazaši nechtěli pustit ven. Našli u mě kamerku a měli pocit, že jsem určitě vyfotila nějaký hrozně tajný materiál a chtěli mi prohledávat i mobil, akorát neuměli odemknout klávesnici a já jim v tom fakt nepomohla. 31. srpna: JOOO, dala jsem to! Neuvěřitelné, já, naprostý offroadový antitalent, jsem se vyškrábala po nezpevněné cestě do výšky téměř 3500 m! Sice připosranou rychlostí, že i zvířata kolem padala smíchy, protože nic tak pomalého v životě neviděla, ale zvládla jsem to! 16. září: Zastavila mě policie. Říkali, že nesmím předjíždět přes plnou čáru, že prý se to v Rusku nedělá. Chtěla jsem mu povyprávět, kolikrát mě dneska někdo předjel přes plnou čáru, ale raději jsem dále dělala, že nerozumím. Pak mi pan policista řekl, že mi vezmou papíry, a já se při té představě začala hrozně smát, a ho to tak vyvedlo z míry, že mi ty doklady radši vrátil a nechal mě jet. |
Jak jste měla rozdělený den? Kolik hodin denně se dá sedět v sedle motorky?
To záleželo na podmínkách. Vyjížděla jsem kolem poledne a jela až do večera, ale párkrát se stalo, že jsem prostě odpadla a neměla sílu ten den někam jet. Ve vedrech v Kazachstánu jsem musela vyjíždět buď brzo ráno, nebo až k večeru. Navíc jsem jela na malinké motorce se slabým motorem, a to bylo občas na horkých rovinkách v poušti za trest.
Plánovala jste předem návštěvu památek?
Vůbec, jela jsem hlavně za přírodou a životem místních lidí, takže když jsem se sem tam dostala do role klasického turisty, bylo to spíš, že jsem byla unavená a nechtělo se mi nikam jet.
Proč jste se na cestu vydala sama?
Na cestu do Španělska jsem nemohla sehnat nikoho, kdo by jel se mnou, a tak jsem se do toho pustila sama a nějak mi to zůstalo. A možná jsem taky tak trochu magor. Ale když jsem sama, víc se lidé se mnou baví. Když jezdíte ve skupině, málokdo vás osloví nebo vtáhne do místního života.
Jak na Vás, drobnou dívku na poměrně subtilní motorce, lidé reagovali?
Jak kde. Kazaši byli tak neskutečně zvědaví, že jejich „atkuda děvuška“, kdy mě nenechali ani v klidu natankovat nebo neustále troubili na pozdrav, mě po pár dnech naprosto vytáčelo, že jsem na ně byla i nepříjemná. Jinde byli zase nedůvěřiví. Třeba v Kyrgyzstánu na mě pro kontrolu poslali policii a na ruských hranicích hrozně dlouho hledali nějaký můj doprovod.
Peníze na cestuDominika požádala o příspěvek 60 tisíc Kč v projektu startovač.cz. Nabídla cestopisnou knížku po Evropě, zaslání pohledu či nálepky. Lidé jí poslali 300 tisíc, což nečekala. "Vybraná částka je ale úplně mimo moje představy. Ale asi se to lidem líbí, a je jim to nějakým způsobem blízké. Vidí, že cestovat může i úplný trotl jako já," řekla v rozhovoru pro Aktuálně.cz před cestou do Kyrgyzstánu. Na výpravu šla jen část z vybraných peněz. |
Kdy jste se fakt bála?
Při stanování ve stepi a poušti, protože se nebylo se stanem kam schovat a bála jsem se, že budu někoho zajímat, případně že mě určitě sežere stádo velbloudů. Pak taky když se po mně sápal bezdomovec v Astaně, ale jinak jsem se nikdy nedostala do žádné vyhrocené situace. Když si vzpomenu, kolikrát jsem před cestou slyšela, že mě tam určitě unesou, znásilní a zabijou, musím se smát. Ty země jsou daleko civilizovanější, než si je představujeme. Ale já taky měla obrovské předsudky a třeba Kazachstánu jsem se v duchu stokrát omlouvala.
Co bylo vrcholem Vaší cesty?
Pohoří Ťan Šan, v překladu Nebeské hory, a především skutečně nebeský výjezd k jezeru Song Kul, které je obklopené nádhernou kyrgyzskou přírodou, jurtami a koňmi. Nejdřív jsem se tam dvakrát pokusila dojet po různých cestách, ale terén byl moc náročný a já se potupně vrátila. Jenže pak jsem smutně ležela nad mapou a říkala si, že není možné, abych jela takovou dálku a před cílem to vzdala. A tak jsem nechala většinu zavazadel ve městě a na třetí pokus se to s odlehčenou motorkou povedlo a přespala jsem ve vysněné jurtě. Byla jsem hrozně ráda, že jsem překonala strach a nevzdala to, protože to byl úžasný zážitek.
Cesta do Kyrgyzstánu začala 27. července, 3. srpna dojela do Moskvy, 8.8. do Samary, následoval 12.8. Uralsk, 17.8. Aralsk, 22.8. Taraz a 30. srpna hory v Kyrgyzstánu. Mapka je z 21. září, kdy Dominika byla opět v Moskvě.
Kde na Vaší cestě bylo nejhorší počasí?
Náročné to bylo v Kazachstánu kolem Aralského jezera. I když jsem neustále zastavovala, pila šílené množství vody a jela jen v tričku, stejně jsem se nevyhnula přehřátí. Druhý extrém byl pak na zpáteční cestě v Rusku, kdy jsem měla chvílemi pocit, že snad začne i sněžit.
Kazachstán podle DominikyPár postřehů o Kazachstánu
Ale jo, Kazachstán mi bude chybět. Facebook Dominika na cestě |
Kde byly nejhorší silnice?
Určitě v Kazachstánu, ale čekala jsem to daleko horší. Poslední roky se tam zuřivě staví nové silnice, takže se klidně stane, že jedete stovky kilometrů po naprosto bezchybném asfaltu. Problém je, když silnice není dostavěná a pohoda najednou skončí. Oni si s tím hlavu moc nedělají a vedou objížďku tou pustinou kolem, takže hodně jemným pískem nebo náročnou šotolinou, což bylo párkrát s naloženou motorkou nad moje možnosti a spadla jsem.
Kdy jste se začala těšit domů?
Na zpáteční cestě jsem měla pořád rozpor, že jsem si chvíli už strašně přála být doma, ale na druhou stranu mi hned bylo líto, že jedu zpátky a jela bych minimálně ještě třeba do Číny.
Kolik pohledů jste poslala z Kyrgyzstánu donátorům, kteří Vám přispěli přes startovač?
Bylo jich 21, a přestože se mi tam podařilo sehnat jen známky, které na sobě měly nápis FIFA World Cup Germany 2006, tak kupodivu i všem brzy dorazily.
