Döllersheim je přesně tou vesnicí, která by v dějepisu našich jižních sousedů asi nezazářila. Neoplývala scénickými krásami, do Alp je odtud ještě dlouhá cesta. Zato od české hranice leží jen pětatřicet kilometrů. Tato blízkost se do její historie propsala hned nadvakrát. V roce 1427 ji nájezdem vyplenili husité, a o 193 let později byla zle poničena podruhé. To když tudy protahovaly šiky mířící k pražskému bojišti na Bílé hoře.
Sepsat její pamětihodnosti by netrvalo dlouho. V jejich čele by asi stál farní kostel sv. Martina, coby středověce gotická dominanta obce. Dále fara, obecní úřad, škola, pošta, hostinec a několik řemeslných dílen. Podle sčítání obyvatelstva žilo ve vesnici v roce 1934 nějakých 754 lidí.
O čtyři léta později už tu nezbyl ani jeden jediný. Celý Döllersheim a několik malých osad a poplužních dvorů v okolí, dohromady přes tři tisícovky duší, odtud muselo zmizet. Lidé byli vystěhováni, odsunuti. Na ploše 157 kilometrů čtverečních tu totiž byl zřízen vojenský výcvikový prostor, zvaný Allentsteig.
Došlo k tomu na podzim 1938, krátce po anšlusu Rakouska. A to za okolností, které přijdou historikům a znalcům vojenství přinejmenším podivné.
Na první pohled docela hezká vesnice, která by si nezadala s podobnými obcemi na české straně hranice, o pětatřicet kilometrů dál.
Vezmeme to postupně. Německý Wehrmacht tehdy potřeboval rozšířit síť výcvikových prostorů na novém území, ale v Rakousku zatím žádný takový „optimální“, který by se dal využít pro výcvik motorizovaných a dělostřeleckých jednotek, skutečně nebyl. Vojenské velení hledalo rozsáhlou a málo zalidněnou oblast s členitým terénem. Z tohoto hlediska volba Dolního Rakouska dávala určitý smysl. Zábor vesnice Döllersheim už ale smysl příliš nedával.
Přímo se nabízely jiné lokality, například v oblasti Weinviertel, v severním Štýrsku nebo v hornorakouském pohraničí, které svou topografickou povahou nabízely téměř totéž, navíc bez nutnosti odsunu místních obyvatel. Z nejvyššího velení německé armády tehdy vycházela velmi konkrétní a velmi neodbytná poptávka, instrukce nejvyšší priority vztažená právě po Döllersheimu.
Samotný proces vystěhování byl – vzhledem k tomu, že šlo o Německu bratrský národ – nepoměrně dynamický. Obyvatelé vesnice a okolních osad měli pouhé týdny na to, aby změnili adresu pobytu. A poslední zbývající starousedlíci odtud byli násilně vyvezeni narychlo vojenskými auty.
Že se ve vesnici Döllersheim konala po anšlusu Rakouska Hitlerova přehlídka a hrob Hitlerovy babičky byl označen za „čestný hrob“, potvrzuje i rakouská Wikipedie.
Tento odsun také podléhal vyššímu utajení, zprvu se o něm v rakouských novinách vůbec nesmělo referovat. Do širšího povědomí se dostal, až když byla „zóna odsunu“ významně rozšířena. Z širšího okolí pak byli vysídlováni obyvatelé ještě k 31. říjnu 1941 a jejich počet přesáhl dohromady sedm tisícovek.
K tomu ale došlo až dlouho poté, co po první vlně odsunu nastoupily do vsi Döllersheim demoliční čety německého vojska, které s terénem zarovnávaly a demolovaly celé statky a usedlosti.
Té původní uspěchanosti pak ale neodpovídala míra aktivity, kterou si výcvikový prostor Allentsteig za války prošel. Cvičily tu sice nahodile jednotky Wehrmachtu i oddíly SS, ale nikdy nepatřil k nějakým strategicky významným střediskům. V roce 1943 byla v Döllersheimu zřízena 392. pěší divize, poslední ze tří německo-chorvatských divizí. Navíc se tu nikdy nekonaly větší manévry, jen cvičné střelby, protože plocha výcvikového prostoru na to byla zkrátka příliš malá.
A z této řekněme nevytíženosti celého území, neopodstatněnosti a jeho menší důležitosti pro spády německé armády pak pramení pochybnosti o tom, zda bylo skutečně nezbytné vysídlovat a likvidovat malý, ale jinak dobře fungující Döllersheim. Zvlášť když se k tomu nabízí alternativní vysvětlení.
Všichni dobří rodáci
V osadě Strones, která spadala do katastru obce Döllersheim, totiž v roce 1837 jistá Maria Schicklgruberová, svobodná služebná, porodila nemanželské dítě.
Tím nemanželským dítětem byl Alois Schicklgruber. A později, když už bylo Aloisovi pět let, se jeho matka provdala za Johanna Georga Hiedlera. Aby v dospělosti přijal Alois po Hiedlerovi, svém nevlastním otci, upravené příjmení Hitler. To samé ještě jednou a zrychleně: Alois, rozený Schicklgruber, který v devětatřiceti letech přijal příjmení Hitler, se pak stane biologickým otcem Adolfa Hitlera.
Šlo by vlastně o maličkost, drobný dobový příběh z dolnorakouského venkova, který by nejspíš nezpůsobil žádný rozruch. Nebýt toho, že v roce 1931 zahájí Adolf Hitler své politické tažení.
Tažení, v rámci kterého například posiluje svůj árijský obraz knihou Die Ahnentafel des Fuehrers. Jejíž název do češtiny si můžeme přeložit jako Rodokmen vůdce. A v této knize mimo jiné polstruje informaci o čistotě své rodové krve až k jakémusi Stefanu Hiedlerovi z roku 1672.
Dnes už víme, že ten genealogický strom je sice nesmírně působivý, ale také naprosto vylhaný. Ovšem v sedmatřicátém to věděla jen hrstka zasvěcených z nejužšího okruhu diktátora. A ke své škodě pravdu tuší i pár stovek nešťastníků z dolnorakouské vesnice Döllersheim. Ti, kteří si třeba pamatovali Johanna Georga Hiedlera i jeho nevlastního syna, Aloise Hitlera.
Vysidlování obyvatel z území vojenského výcvikového prostoru mělo několik fází. Ta první a nejdivočejší fáze byla zahájena na podzim 1938, a dopadla nejtvrději na obyvatele Döllersheimu.
Německý vůdce tehdy velkohubě hlásá cosi o nepodmíněné čistotě rasy a svém árijském původu, a mává přitom rodokmenem, končícím kdesi v 17. století. Ale v Döllersheimu mají jasno v tom, že jistota Hitlerova původu sahá nanejvýš k roku 1837, kdy přišel na svět jeho otec.
Totožnost muže, který tenkrát oplodnil dvaačtyřicetiletou svobodnou služebnou Schicklgruberovou, ale nebyla na křestním listu dítěte ve farním kostele v Döllersheimu uvedena. Otcem otce Adolfa Hitlera mohl být ledaskdo. Ten muž nemusel být nutně někdo židovského původu, byť by to z historického odstupu působilo víc než pikantně.
Ale těžko k té nejistotě přistupovat s nějakou solidní jistotou. Otec je nejistý vždycky, jak upozorňuje i web Allentsteig, popisující život v regionu před a po založení vojenského výcvikového prostoru. Dost možná totožnost onoho muže neznala ani Schicklgruberová.
Nejistý otec Aloise Hitlera, otce Adolfa, byl nicméně zásadní politickou rozbuškou. Zpochybnění původu německého vůdce mohlo být použito k zákulisnímu boji a vydírání. Nebo posloužit jako záminka k převratu. A právě to podle určitých náznaků mohlo odůvodnit založení vojenského výcvikového prostoru Allentsteig, který možná nebyl úplně nejpotřebnější pro německou armádu, ale byl naprosto zásadní pro německého diktátora.
To jeho zásahem před vánoci roku 1938 mizí z map vesnice Döllersheim i osada Strones. A s ní i všechny hmatatelné důkazy o původu a rodu Hiedlerů či Schicklgruberů. Do uzavřeného vojenského prostoru nemůže přijít žádný zvědavý badatel okukovat náhrobky na místním hřbitůvku, ani si listovat ve farních knihách.
Vysídlením a násilným „rozsazením“ obyvatel se přerušila i výpovědní síla kolektivní paměti starousedlíků.
Vesnice, ztracená v čase
Hodí se dodat, že vesničané z vesnice Döllersheim si nejspíš sami moc neposloužili tím, že k sobě ještě před anšlusem Rakouska přitahovali pozornost. Na to, že jejich rodák Alois je otcem Adolfa Hitlera, byli náležitě hrdí. Hned po anšlusu se tu konala slavná „Hitlerova přehlídka“.
Hrob Hitlerovy babičky byl tehdy ověnčen a označen za Ehrengrab, tedy „čestný hrob“. Školní děti k němu nosily květiny a pěly nacionalistické písně. Místní úřady dokonce udělily Vůdci a říšskému kancléři čestné občanství. Celý ten rozruch kolem slavných rodáků ale pravděpodobně přispěl k tomu, že si už o pár měsíců později museli döllersheimští začít balit kufry.
Hřbitůvek ve vysídlené vesnici Döllersheim je malebný a poměrně dobře udržovaný. Na náhrobcích rozpoznáte jména nejrůznějších starousedlíků.
Po druhé světové válce bylo Rakousko, v letech 1945 až 1955, obsazeno spojeneckými vojsky a bývalý výcvikový prostor, který se nacházel v sovětské zóně, byl několik let využíván Rudou armádou. Po nich pak přebraly správu nad územím rakouské ozbrojené síly, které v roce 1981 svolí k tomu, aby byly ruiny vesnice několikrát ročně zpřístupněny návštěvníkům.
Těžce poničené a vybydlené sídlo ve vojenském prostoru můžete zhlédnout i vy. Proč? Třeba kvůli zdejší podmanivé atmosféře, v níž se mísí lidmi vyvolaný rozvrat destrukce s hojivou silou přírody. Proto, že ruiny domů i torzo kostela působí romanticky. Protože je to zajímavé místo nedaleko českých hranic.
A možná také proto, abyste trochu nahlédli za oponu událostí, které před sedmaosmdesáti lety spustily kolotoč hrůz po celém světě. Určitě ale ne kvůli adoraci onoho ukřičeného malého muže s nemožným knírkem. Tomu vesnice Döllersheim nikdy ke slávě nesloužila, naopak. Usvědčovala ho ze lži. A proto musela zmizet.
