Stačí jen přimhouřit oči, aby člověk získal pocit, že je kdesi ve staré dobré Anglii. Čtvrť tvoří řadové domky s předzahrádkami, uprostřed je několik tenisových hřišť a elegantní klubovna, mezi stromy vykukuje přísné průčelí kaple. V domě číslo 21 jako by se zastavil čas. Nad krbem visí britské vlajky a portrét královny Viktorie. V jídelně se bude servírovat do porcelánu a nechybí čajový servis s podšálky. O vytápění se starají krby, jen v pokojíku pro služky v podkroví topeniště chybí. Jenže Casa 21 nestojí ve viktoriánské čtvrti Sheffieldu či Liverpoolu, ale v jihošpanělském Minas de Ríotinto. S imperiální Velkou Británií má však silné pouto.
V roce 1873 vznikla britská firma Rio Tinto, která od španělské koruny získala právo na těžbu v okolí stejnojmenné řeky. Britové na jihu Španělska nedaleko portugalských hranic předvedli, jak vypadá moderní hornictví. Okamžitě začali budovat železnici spojující revír s přístavem Huelva. V něm vzniklo 1 600 metrů dlouhé molo, kde se vytěžená surovina překládala na lodě mířící do Anglie.
Těžilo se hlubinným, ale i povrchovým způsobem. Výsledkem byl největší povrchový důl tehdejší Evropy a také na svou dobu obrovské objemy materiálu, který bylo nutné přepravit a zpracovat. Zatímco Španělsko a nedaleké Portugalsko dodávaly pracovní sílu, vedení podniku měli v rukou Britové. Není divu, že nejdůležitějším datem v životě společnosti byly narozeniny královny Viktorie. V tento den se dolování zastavilo a lidé se bavili.
Minas de Ríotinto, britská čtvrť Bella Vista, kde žili ve viktoriánském pohodlí vedoucí pracovníci důlní společnosti.
Minas de Ríotinto, muzeum. V depozitu jsou i staré nákladní vozy využívané v dolech.
Britové si s sebou přinesli i své zvyky a sporty: fotbal, tenis či kriket. A pro britské manažery nakonec firma postavila novou čtvrť nazvanou Bella Vista, kde stojí Casa 21 i honosná ředitelská vila. Ta je dnes bohužel zchátralá. Z ubohých chatrčí portugalských horníků nezbylo nic, připomínají je pouze černobílé snímky v muzeu.
Lokálkou kolem Rio Tinto
Šedý vagon má dřevěné lavice a stěny v interiéru natřené žlutou barvou. Nastupuje se do něj přes plošinu. Když zabere lokomotiva, rozhýbe se se skřípěním a vrzáním. Celá souprava pomalu kodrcá po proudu řeky. Je to jako cesta časem, výlet do minulosti. Vlak totiž vyráží na obnovený úsek trati, která spojovala Minas de Ríotinto s pobřežím. Nejprve se prodírá měsíční krajinou výsypek, kde na kopci září kopule marsovského výzkumu NASA. Pak mine hřbitov starých lokomotiv, vagonů a náklaďáků. Následuje pasáž s peřejemi a starými vodními mlýny, ze kterých zbyly jen obvodové zdi a polorozpadlé jezy v říčním proudu.
Po necelé hodině souprava dorazí do konečné stanice, kde jsou piknikové stoly. Lidé se vyhrnou ven na břeh řeky, o které se říkalo, že v ní nic nemůže přežít. Ale byl to omyl. Extrémně kyselé vody Rio Tinto jsou plné železa, mědi, manganu či kadmia. Ryby ani obojživelníky v nich nenajdete. Zato se v Červené řece daří pestrému kaleidoskopu mikroorganismů, které oxidují přítomné minerály za vzniku iontů železa a síry, čímž řece dodávají její výjimečnou barvu.
Vlak vyjíždí ze stanice, která je zhruba pět kilometrů za samotnou obcí Minas de Ríotinto u silnice na obec Nerva (souřadnice stanice: 37.6887422N, 6.5598758W). Doporučujeme si lístek koupit s předstihem, neboť o atrakci je velký zájem.
Muzeum v nemocnici
Bohatství nerostů v této oblasti lidé nenechali bez povšimnutí. Římané zde těžili téměř průmyslovým způsobem. Při novodobých odstřelech v povrchovém dole se z hlubin zapomnění vynořily zbytky římských čerpadel. Sestava obřích kol poháněných lidskou silou dokázala dostat vodu ze štol až z hloubky 80 metrů. Jak to v takovém římském dole vypadalo, ukazuje velmi názorně zdejší muzeum. Expozice je natolik působivá, že náš šestiletý syn se po pár metrech v „temném stísněném podzemí“ bál a chtěl se otočit.
Minas de Ríotinto. Moderní důlní lokomotiva pro hlubinnou těžbu
Muzeum sídlí v bývalé nemocnici, kterou pro zaměstnance i místní postavila důlní společnost. Expozice názorně ukazuje, jak se povrchové doly zvětšovaly i jaké minerály zdejší krajina ukrývá. Nechybí expozice železničních vozidel s parní lokomotivou, parním jeřábem a velmi luxusním osobním vagonem. Ten by si sám o sobě zasloužil vlastní expozici, neboť jej postavili roku 1892 pro cestu královny Viktorie do Indie. Takže na svoji dobu představoval luxus pro nejvyvolenější.
Cyklostezka jako tajný tip
Berrocal je malá obec na kopci jižně od důlní oblasti, kde na dohled od kostela místní chlapi chodí na ranní kávu s mlékem do dvou café barů. Na okraji Berrocalu se nachází bezplatný obecní stellplatz s výlevkou na chemické WC a možností nabrat čistou vodu. Pro obytná auta tu vyhradili poměrně rozsáhlé parkoviště s výhledem na obec a okolní kopce, kde večerní klid ruší maximálně hýkání oslů a štěkot psů.
Když sjedete serpentiny dolů k řece, najdete tu parkoviště a dva mosty – tomu starému chybí prostřední pole, po novém se jezdí.. A také násep bývalé železniční trati, který Španělé přeměnili na cyklostezku. Z míst, kde kdysi stávalo berrocalské nádraží, se můžete vypravit oběma směry: po proudu i proti proudu Rio Tinto.
Minas de Ríotinto – cyklostezka vedená na tělese bývalé železniční trati
Je to ideální trasa pro cyklovýlet s malými dětmi. Nehrozí tu žádné setkání s autem – i když španělští řidiči jsou k cyklistům mimořádně ohleduplní. Profil cyklostezky je víc než mírný, prakticky máte pocit, že jedete po rovině, byť to není pravda. My jsme zvolili cestu proti proudu, která nás po necelých šesti kilometrech pohodového šlapání dovedlo k železniční stanici Los Frailes, kde končí turistické vlaky. Kruh se tak uzavřel.
El Pueblo
Frank je Němec na první pohled. Jezdí starším SUV Mercedes-Benz třídy M a má prošedivělé dlouhé vousy. Spolu se svou ženou Sabine provozují kemp El Pueblo. Je to přesně to místo, kam přijedete na 24 hodin a po třech dnech se vám ještě nechce nastartovat a odjet pryč.
El Pueblo najdete východně od obce Calañas u silnice A-478 (souřadnice: 37.6461239N, 6.8286469W) a je to skvělá základna, pokud chcete prozkoumat tuto oblast s veškerým karavanistickým komfortem. Kemp se rozkládá na hřebeni táhlého kopce uprostřed ničeho. Dole v údolí se klikatí řeka Odiel, podél které je vyznačená stezka mapující zdejší originální vodní mlýny. Údolí Odielu místy připomíná kaňon.
Dominantou El Puebla je vyhlídková věž, na kterou se stoupá točitým kovovým schodištěm. Trojúhelníková plošina nabízí rozhled na zelené kopce. A v noci na hvězdy, které „nebrzdí“ žádný světelný smog. Součástí rozlehlého areálu je i skála, nad kterou na stožáru vlaje velká španělská vlajka. Nabízí krásný rozhled do kraje.
El Pueblo, kemp v provincii Huelva leží na hřebeni kopce a nabízí nevšední výhledy do krajiny.
Pro karavanisty jsou připravená stání se zpevněným povrchem a elektrickými přípojkami. Zdejší sociální zařízení je bezbariérové. Kemp disponuje dvojicí sprch pro muže a druhou dvojicí pro ženy. Nenajdete zde žádné žetony, ani časové omezení, kdy fungují baterie. Naopak voda je opravdu horká. Takže kdo si chce dát opravdu dlouhou vařicí sprchu, nebude nijak omezován. Součástí areálu je i piknikový pavilon se dvěma grily na plyn. Nechybí ani „yoga und meditation platz“.
„Chlapík, který kemp vybudoval doslova z ničeho, byl neobyčejně šikovný zahradník,“ popisuje Frank. A terasy pod restaurací, která je otevřena od loňského podzimu, skutečně vypadají jako někde na zámku. „Ale co se týká prozákaznického přístupu, nebyl to zrovna jeho šálek čaje. El Pueblo má historicky bídné zákaznické recenze a našim cílem je to co nejrychleji změnit,“ vysvětluje Frank, který je očividně pyšný na to, že se mu podařilo otevřít restauraci a získat veškerá potřebná povolení.
Kemp je otevřen celoročně. A podle Franka jsme byli první posádka z Česka, která do El Puebla zavítala.
Dodávkou s dětmiS „garsonkou na kolech“ cestujeme už od roku 2010, kdy jsme vyrazili na expedici do východního Turecka malou dodávkou Mitsubishi L300. Když se nám narodil první potomek, nechtěli jsme nezávislé cestování na čtyřech kolech opustit, naopak jsme začali plánovat několikaměsíční cestu po Evropě. Tu jsme absolvovali v roce 2021 vozem Weinsberg CaraBus 630 ME, kterým cestujeme dodnes. Jedná se o obytnou vestavbou do dodávky Fiat Ducato. Motor má výkon 160 koní, uvnitř mohou cestovat čtyři lidé. Proti sériovému provedení jsme přidali na střechu solární panel a k němu měnič napětí se zdvojenou nástavbovou baterií. Po narození druhého potomka jsme „přistavěli patro“, tedy nechali na dodávku osadit zvedací střechu se spaním. Od poloviny listopadu 2024 jsme na čtyřměsíční cestě po Francii, Španělsku a Portugalsku. Sledovat ji můžete na Facebooku , Instagramu nebo na těchto webových stránkách. Vozidlo je pojištěno u společnosti Vansafe a je pravidelně servisováno v Karavan Centru Morava.  |
