Neděle ráno. Pekárna v centru obce Martel má otevřeno. Když zrovna pekařka s krátkými šedými vlasy neobsluhuje zákazníky, pokuřuje před vchodem a vyhřívá se na podzimním slunci. Uvnitř to voní čerstvými bagetami. Ve vitríně se sladkým stojí vzorně vyrovnané tarteletky s malinami či borůvkami jemně posypaným cukrem. Dovnitř se trousí lidé, kteří odnášejí obyčejné pečivo i krabice s dorty. Zdá se, že pekařka se se všemi zná.
Přes ulici je otevřená kavárna, kde klábosí místní. V přízemí radnice, která svou architekturou připomíná spíš renesanční městský palác, se koná bleší trh s dětským zbožím. Na hlavním náměstí, s půvabným altánem tržnice s neuvěřitelným krovem – trámy jsou opracované sekerami a kroutí se jako živý organismus – odolává odlivu návštěvníků poslední podnik. Obsazeny jsou dva stolečky, na které svítí sluníčko. Ulice jsou příjemně liduprázdné a spousta podniků na výlohy vyvěsila stručný vzkaz: Pro letošek končíme.
Liduprázdné uličky v Saint-Bertrand-de-Comminges
V této vesnici by se z fleku mohly točit filmy ze staré dobré Francie. Filmy plné farmářů s knírem a placatou čepicí na hlavě, kteří bodře debatují na židlích vypletených slámou a popíjejí přitom víno. Jeden takový, v kožené bundě a mohutným knírem, driluje na lonži světle hnědého koně. Kruhová aréna vysypaná pískem je hned vedle velkého parkoviště na okraji obce, které je vyhrazeno obytným vozům (souřadnice 44.9398331N, 1.6090756E). Kromě naší obytné dodávky jsme si všimli ještě dvou obytňáků.
Historie se opakuje zhruba o dvě stě kilometrů jižněji. Projíždíme zvlněným krajem, který je plný farem, starých mohutných listnáčů a stád dobytka na sytě zelených pastvinách. A také tu mají nádherné výhledy na Pyreneje. Skalnaté vrcholky pod jasně modrou oblohou teď září sněhem.
Kempujeme doslova na zahradě u farmářů v zapadlé vesnici. Děti jsou nadšené, součástí kempu jsou ohrady osídlené slepicemi a kozami. Přes silnici se popásají poníci, které farmář přivolá, aby si je mohly pohladit. V celém kempu jsou ještě dvě obytná auta a jeden přívěs. Cena za noc je 15 eur (375 Kč), platí se v hotovosti a bez dokladu, přičemž v ceně jsou všechny služby včetně elektřiny a labilní wifiny. Když odjíždíme, kupujeme ještě tucet vajec a sklenici domácí paštiky od farmářovy ženy, která tento kemp vede. Cena? Sedm eur (175 Kč).
Saint-Bertrand-de-Comminges za soumraku
Katedrála v městečku Saint-Bertrand-de-Comminges
Důvod, proč jsme tady, se jmenuje Saint-Bertnard-de-Comminges. Ve skutečnosti jsou to dějiny antické a středověké Francie protnuté v místě, kde z Pyrenejí vycházela obchodní stezka do roviny řeky Garonny. Římané tady vystřihli město podle svého gusta včetně divadla vetknutého do příkré stráně. Nechyběly lázně či chrám. Když se starý svět nachýlil ke svému konci a přestalo být bezpečno, lidé se přestěhovali na vrchol kopce, který obehnali hradbami.
Středověké město i římské vykopávky jsou na seznamu světového dědictví UNESCO a není divu. Uličky jsou patřičně úzké a křivolaké, na nejvyšším bodě se tyčí gotický chrám, v antickém divadle stojí domy zemědělců (stavební materiál byl snadno dostupný). Co dům, to příběh.
Teď na konci listopadu je tu až překvapivě mrtvo. Můžete se procházet Saint-Bertrand-de-Comminges a nepotkáte ani živáčka. Kocháte se výhledy z kostelní terasy na podzimem vymalované kopce v okolí a jediný zvuk, který uslyšíte, je cinkání kravských zvonců. Možná jej přeruší bouchnutí uvolněné okenice.
Přitom obří parkoviště na úpatí kopce víc než jasně naznačuje, jaký frmol tady musí být uprostřed hlavní turistické sezony (souřadnice parkoviště: 43.0290594N, 0.5719425E). Představte si Český Krumlov, ze kterého zmizeli všichni lidé. Přesně takhle vypadá toto jihofrancouzské městečko, kde na budově radnice visí vlajky a kde pracovní den ukončí zřízenec místního archeologického muzea (je přístupné bezplatně), které sídlí v půvabné budově se zahradou, tím, že vyjde ze dveří, rozhlédne se do šera a s bouchnutím zavře hlavní vchodové dveře. Konec sezony a přitom tolik krásy. A bez lidí.
Krajina v okolí městečka Saint-Bertrand-de-Comminges těsně před východem slunce
Ostatně obliba cestování mimo hlavní sezonu se odráží i ve výsledcích průzkumu, který si nechala vypracovat francouzská společnost Camping-car Park před sezonou 2024. Dotazování proběhlo mezi 7. až 16. květnem letošního roku.
Výzkumníci se ptali reprezentativního vzorku 4 512 evropských řidičů obytných vozů a dodávek na jejich cestovní plány mezi červnem a zářím 2024. Výsledek? „Červen a září jsou stále oblíbené měsíce: zhruba stejné procento cestovatelů plánuje vyrazit stejně jako loni v září (66 % oproti 69 % v roce 2023) a v červnu (61 % oproti 64 % v roce 2023), aby se vyhnuli obdobím vysoké návštěvnosti,“ popisuje Martin Štrimpfl na svých stránkách Silver on the road, který na průzkum v tuzemsku upozornil jako první. „Během hlavních prázdnin ale vyrazí na cesty poměrně vysoký počet, v červenci 44 % a v srpnu 46 % dotazovaných,“ dodává pro úplnost Štrimpfl.
Dodávkou s dětmiS „garsonkou na kolech“ cestujeme už od roku 2010, kdy jsme vyrazili na expedici do východního Turecka malou dodávkou Mitsubishi L300. Když se nám narodil první potomek, nechtěli jsme nezávislé cestování na čtyřech kolech opustit, naopak jsme začali plánovat několikaměsíční cestu po Evropě. Tu jsme absolvovali v roce 2021 vozem Weinsberg CaraBus 630 ME, kterým cestujeme dodnes. Jedná se obytnou vestavbou do dodávky Fiat Ducato. Motor má výkon 160 koní, uvnitř mohou cestovat čtyři lidé. Proti sériovému provedení jsme přidali na střechu solární panel a k němu měnič napětí se zdvojenou nástavbovou baterií. Po narození druhého potomka jsme „přistavěli patro“, tedy nechali na dodávku osadit zvedací střechu se spaním. Od poloviny listopadu 2024 jsme na čtyřměsíční cestě po Francii, Španělsku a Portugalsku. Sledovat ji můžete na Facebooku , na Instagramu nebo na těchto webových stránkách. Vozidlo je pojištěno u společnosti Vansafe a je pravidelně servisováno v Karavan Centru Morava.  |
