V Česku odhazují ze silnic sníh, tady písek. A stejně to nepomáhá. Asfaltová cesta končí improvizovanou točnou obkrouženou písečným valem. Dál už to jde jen pěšky. Vlevo je dlouhá pláž, v dálce trčí štíhlý bílý prst majáku. Za pár minut stojíme na skále. Pod srázem se tříští vlny. Vlastně je to krásné místo. Ale 21. října 1805 se nedaleko mysu Trafalgar pro tisíce mužů namačkaných na palubách dřevěných plachetnic rozpoutalo peklo.
Dnešnímu divákovi by úvod slavné bitvy u Trafalgaru připadal jako zpomalený film. Španělsko-francouzská flotila plula po obratu v nenápadném oblouku směrem k nedalekém Cádizu. Z návětrné strany se blížilo britské loďstvo pod vedením Horatia Nelsona. Ač měly řadové lodě spuštěné plachty, doslova se po hladině ploužily.
Začátek bitvy u Trafalgaru – dvě kolony britských lodí se blíží k francouzsko-španělské flotile,
„Britové vzhledem k slabému větru pluli rychlostí dvou uzlů a francouzsko-španělské kombinované loďstvo postupovalo zhruba rychlostí jednoho uzlu,“ uvádí Jiří Kovařík ve své knize Trafalgar. Rychlost jednoho uzlu odpovídá 1,852 kilometrům za hodinu. Plavidla se tedy po Atlantiku pohybovala rychlostí chůze. Před zahájením bitvy nechal Nelson vyvěsit jeden z nejslavnějších rozkazů v dějinách: „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost.“ (anglicky „England expects that every man will do his duty.“).
Na první pohled vypadal britský manévr jako sebevražda. Britové měli méně lodí: 27 řadových plachetnic proti 33 korábům. Francouzi a Španělé disponovali i více hlavněmi na palubách. Nelson rozdělil lodě do dvou formací a nařídil svým kapitánům přetnout linii nepřátel na dvou místech. Znamenalo to, že čelní britské plachetnice budou čelit plným bočním salvám, aniž by se mohly účinně bránit. V okamžiku, kdy britská vlajková loď Victory prorazila linii, se karta začala obracet. Nelsonův plán vyšel dokonale. A na konci dne francouzsko-španělské kombinované loďstvo přestalo jako vážná hrozba existovat. Britové neztratili jedinou loď, zatímco jednu nepřátelskou řadovou loď potopili a 21 jich zajali. V boji padlo 450 britských námořníků, dalších 1 200 bylo raněných. Odhady počtu padlých, raněných a zajatých Francouzů a Španělů se pohybují v rozmezí 13 000 až 16 000. Zbytky francouzsko-španělských sil se vrátily do Cádizu. V bitvě padl i sám admirál Nelson, zasažen francouzským odstřelovačem; jeho mrtvola byla dovezena do Anglie v sudu s rumem. A Velká Británie se stala vládkyní moří.
Trafalgar, Junior a náš pes Bond míří po zaváté asfaltové silnici k majáku na mysu Trafalgar v jižním Španělsku.
Když stojíme s Juniorem pod trafalgarským majákem a povídáme si, co se tady stalo, nijak zvlášť ho to nezajímá. O pár dní později se v dodávce k Trafalgaru vrací. Bereme si na pomoc angličáky. Z autíček jsou najednou plachetnice, ze stolu oceán. Britové opět položí „příčku na T“. Ale svět dětských her je bohatý, za pár dní začnou v bitvě angličáků vyhrávat Francouzi. Nevím, čím si to zasloužili.
Dnes je tento kout Španělska vyhledávaný zcela jinými námořníky. Oblékají se do neoprenu, vstávají brzy a milují vlny. Ano, hádáte správně, jsou to surfaři. Od šedovousých ctihodných gentlemanů, až po žáky, kteří se na prkně zkouší poprvé postavit. V létě, soudě podle řady podniků a placeného parkoviště (souřadnice 36.1896744N, 6.0258531W), to tady musí být rušné. Ale v únoru narážíme na stažené rolety, uklizený nábytek, zamčené brány a pohodovou atmosféru.
Může se hoditKempování u Trafalgaru Námořní muzeum v Cartageně Bitva u Trafalgaru |
Pohled na Afriku
Těsně před přístavem Algeciras odbočujeme na kruhovém objezdu z hlavní silnice N-340 na okresku označenou CA-224. Mineme klasické španělské satelity tvořené řadovkami. Když se silnice zhoupne a začne stoupat, otevře se na levé straně působivý výhled. Z přístavu si to šine velká kontejnerová loď. V pozadí se tyčí známá skála a u její paty kotvy další lodě. Zastavujeme na parkovišti v Punta Carnero (souřadnice 36.0710558N, 5.4322725W). Ostatně dál to ani nejde, protože cesta končí. Jsme u Gibraltaru.
Gibraltar. Vlevo je Afrika, uprostřed námořní cesta do Atlantiku a vpravo Evropa.
Africké pobřeží je na dohled, zdá se téměř na dosah. Tmavé, skalnaté, rozostřené mlžným oparem. Kontejnerová loď mezitím doplula do plavební dráhy a změnila kurz na západ – směr Atlantik. Vyndáváme dalekohled. Připadáme si, jako bychom pozorovali rušnou dálnici. Průlivem se valí jedna velká nákladní loď za druhou: od tankerů, přes plavidla na sypký náklad, až po trupy zaskládané kontejnery tak, že vypadají jako z lega. Aby toho nebylo málo, tak mezi nákladními plavidly kličkují rychlé trajekty spojující Evropu s Afrikou. Jejich motory pracují naplno a za zádí bublá zpěněná mořská voda. A kousek od břehu zahlédneme kajakáře, který se jen tak pohupuje na vlnách.
Gibraltar je jedním z nejrušnějších míst globální dopravy. Prochází tudy polovina světového námořního obchodu. Britové průliv kontrolují od roku 1713 na základě Utrechtské smlouvy. A až na místě návštěvník ocení, jak prozíravě si vybrali místo pro svou základnu. Ze slavné gibraltarské skály se dá celý strategický průliv snadno přehlédnout pomocí staré dobré optiky.
Cartagena
Jmenoval se Isaac Peral a byl to technický génius. Španělský námořní důstojník zkonstruoval na konci 19. století malou elektrickou ponorku (1888) a vybavil ji torpédem podle vlastního projektu. Španělské vojenské námořnictvo Armada, které má staletou historii, se může pyšnit i tím, že jeho podmořský člun jako první na světě úspěšně odpálil torpédo pod hladinou. Peralova ponorka i torpédo se dochovaly dodnes, jsou hlavním tahákem námořního muzea v Cartageně.
Původní elektrická ponorka Isaaca Perala z roku 1888 v námořním muzeu v Cartageně
Cartagena, námořní muzeum. Expozice je plná modelů válečných lodí.
Muzeum se nachází ve starých budovách arzenálu přímo na nábřeží. Pro suchozemce nabízí část věnovanou stavbě lodí, soudobé námořní válce a také sekci s modely historických plavidel. Když procházíme mezi vitrínami pečlivě postavenými plachetnicemi, Junior se mě zeptá, jestli byla u Trafalgaru. Najdeme tu Nelsonovu HMS Victory, nejsilnější válečnou loď své doby španělský čtyřpalubník Santísima Trinidat (celým jménem: Nuestra Señora de la Santísima Trinidad) či „český“ bitevník San Juan Nepomuceno (Svatý Jan Nepomucký). „Hele tati, támhle je Titanic,“ hlásí Junior v expozici.
Když vyjdeme před muzeum, vidíme přes vodu černý trup a věž. Ve zdejší loděnici Navantia totiž staví nejmodernější španělské ponorky vlastní konstrukce. První plavidlo, spuštěné na vodu 21. 4. 2021 se jmenuje Isaac Peral. Kruh se tak uzavřel.
Dodávkou s dětmiS „garsonkou na kolech“ cestujeme už od roku 2010, kdy jsme vyrazili na expedici do východního Turecka malou dodávkou Mitsubishi L300. Když se nám narodil první potomek, nechtěli jsme nezávislé cestování na čtyřech kolech opustit, naopak jsme začali plánovat několikaměsíční cestu po Evropě. Tu jsme absolvovali v roce 2021 vozem Weinsberg CaraBus 630 ME, kterým cestujeme dodnes. Jedná se o obytnou vestavbou do dodávky Fiat Ducato. Motor má výkon 160 koní, uvnitř mohou cestovat čtyři lidé. Proti sériovému provedení jsme přidali na střechu solární panel a k němu měnič napětí se zdvojenou nástavbovou baterií. Po narození druhého potomka jsme „přistavěli patro“, tedy nechali na dodávku osadit zvedací střechu se spaním. Od poloviny listopadu 2024 jsme na čtyřměsíční cestě po Francii, Španělsku a Portugalsku. Sledovat ji můžete na Facebooku , Instagramu nebo na těchto webových stránkách. Vozidlo je pojištěno u společnosti Vansafe a je pravidelně servisováno v Karavan Centru Morava.  |
