Pátek třináctého, a chčije a chčije. V krátkém mezičase stíháme zabalit mokré stany. Pomalu stoupáme do sedla Tizi n´Tichka ve výšce 2 260 metrů nad mořem. Že se déšť změní na sníh a že potkáme i sněžný pluh, jsme v dubnu v horké Africe opravdu nečekali. Cestou dolů ubývá sněhu a přibývá vyprahlých skal, do kterých pořád sněží.
Zastavujeme na prohlídku největší kasby (pevnosti) v Maroku, která kdysi patřila bohatým berberům, bratrům Glaouiovým, jimž se podařilo vetřít jak do přízně šáha, tak Francouzů. Říká se, že se v pevnosti dalo bloudit týdny, ale byla postavena z hlíny a bláta a už z ní moc nezbývá.
 |
Pokračujeme do solného dolu, po okraji kaňonu, na jehož dně vidíme opuštěné vesnice a zelené oázy, až do proslulé kasby Ben Haddou. Ne že by byla tak historická, ale točila se tu spousta filmů Gladiátorem počínaje a Hrou o trůny konče.
Venku se zase začínají ženit čerti, ale to už sedíme v příjemném hotýlku. Pokoje jsou po dvou, vyhrávám Milana a manželské minilůžko k tomu. Trochu se bráníme, a tak nám pan domácí přiděluje pokoj s oddělenými postelemi, zato bez dveří na záchod. Jak to asi dopadne? K brzké večeři si dopřávám mix různých dobrot a něco mi říká, že nedělám dobře.
Sitti Fadma
Vyrážíme na prohlídku pevnosti. I když mi koukají jen oči, mám písek úplně všude. Však písečnou bouři jsme tu ještě neměli. Proplétám se hliněnými uličkami a před vrcholem naštěstí potkávám Janu s Petrem, který nás obě pevně chytá za ruku a pomalu se probojováváme nahoru. Večer mi není bůhvíjak, tak jdu raději brzy spát.
Sultánova pomsta
Už když uléhám, cítím tlak v břiše. Sice usínám, ale v noci se probouzím a vím, že je zle. Co nadělám, zvracet tu Milanovi nemůžu, a tak letím z třetího patra do přízemí. Blaženě usínám, jenže když ráno vstávám, cítím, že pokračování na sebe nenechá dlouho čekat. Ke všemu se přidává ještě průjem. Holt, karma mě dohnala.
Ben Haddou
Naší dnešní první zastávkou jsou slavná filmová studia. Procházíme se mezi egyptskými sfingami, čínskými chrámy, islámskými pevnostmi slepenými z papíru a najde se i ferrari Jamese Bonda a Asterixův kamenomet. Škoda že většinu času trávím na záchodě.
Královstvím všech barev. Parta z Česka projela celé Maroko dodávkou |
Končíme v Zaragoze v pěkném kempu pod palmami. K večeru popojedeme k blízkým dunám, kochat se západem slunce. Nový den a mně je zase dobře. Vyrážíme na offroad kamenitou pouští, vyschlými jezery, spíše necestou než cestou. V dálce se třpytí jezero, ale je to jen fata morgana. Občas míjíme pár baráčků slepených z hlíny a podél auta běží děti žebrající o bonbony.
Odpoledne v dálce rozeznáváme stovky velbloudů, kteří vznešeně plují pustinou a oždibují nízká pichlavá křoví. Za nimi se plouží nomádi. Končíme v kamenném pouštním hotýlku na lehátkách u bazénu. Do noci klábosíme pod hvězdnou oblohou.
Prázdná duše
Poklidné ráno trochu kazí pohled na vyfouknuté kolo našeho auta. Honza se vrhá do opravy a za asistence kluků to má do hodiny hotové. Opět následuje pekelný offroad skrz vyschlé říční koryto, vysoké duny písku a kamenité stezky. Jen abychom znovu nepíchli.
Najednou se z rovné pouště zvedá skála a na ní zbytky hradeb a zdí. Kdysi kolem kráčely karavany, cesta jim trvala i tři roky. Z magického místa pokračujeme k nejkrásnějším dunám v Maroku Erg Chebi. Podaří se nám uváznout, ale společnými silami auto vyprostíme.
Vyrážíme do pouště na velbloudech.
Čekají nás nasedlaní velbloudi, můj se jmenuje Habi a je mu 25 let. Naše malá karavana pluje podvečerní ztichlou pouští, slunce vrhá dlouhé stíny na kopce dun, a kdyby Habi tak nehoupal, člověk by i usnul. Statný berber nám velí sestoupit, sápeme se na nejvyšší dunu, abychom zahlédli zapadající slunce. Sedím na osamělém místě, poslouchám ticho a pode mnou se rozprostírá tábořiště. Sbíháme dolů, kde se nám pod noční oblohou servíruje polévka, vynikající tažín a mísy s ovocem.
Druhý den vstávám dříve než ostatní a šplhám na dunu, abych stihla východ slunce. Kolem mých nohou jsou v písku vyťapané nádherné krajkové vzory od stonožek. Cestu do Tingiru lemují obrovské hromady hlíny podél silnice. Honza vysvětluje, že jde o vodovod. Kopáči propojují jednu jámu s druhou a tak dovedou vodu do města. Zastavujeme a shrbená babička nás vede dolů do štol. Cestou obdivujeme obrovského modrého brouka spěchajícího do ústraní, a když se obrátíme k odchodu, babka dupne a křup, je po broukovi.
Soutěska Todra
Nějakou chvíli jedeme, když zaslechneme Honzovo mumlání: „To nedojedu.“ Končíme u pumpy, kde se nás ujímá sympatický Marokánec, mluvící španělsky. Jana, která naštěstí vládne španělštinou, zaujímá místo tlumočnice a Honza se s kluky pouští do výměny filtru.
Míříme do nejhlubší soutěsky Maroka Todra. Už se pomalu smráká, obchodníci balí své krámky, ale my ještě vesele smlouváme a nakupujeme. Přijíždíme do přeplněného kempu v Tinerhiru, kde si můžeme postavit stany na hojně zalitých záhonech vojtěšky. To bude noc.
S mátou v nose
Druhý den nás čeká dlouhé stoupání kaňonem Gorges du Dadés mezi rudými skalami, kamenitými prašnými serpentinami až do sedla Tizi n´Quano ve výšce 2 910 metrů.
Kousek pod sedlem se zjevuje opuštěná kavárnička a pohostinný Marokánec, fandící FC Barcelona. Po několika brodech odbočujeme k obrovskému skalnímu oblouku a v něm se skrývající jeskyni. Když se začíná zužovat a objevuje se voda, jdou dál ve tmě jen největší odvážlivci. Někdo chvíli ručkuje jak pavouk natažený od jedné stěny ke druhé, já raději brodím.
Stoupání kaňonem Gorges du Dadés až do sedla Tizi n´Quano (2 910 m)
V noci se vypršelo a vítá nás slunečný den. U jezera Zigra uléháme do berberského stanu s výhledem na okolní hory a jezero, popíjíme mátový čaj a k obědu se nám připravuje tažín. Následují mohutné kaskádové vodopády. Máme štěstí, už je podvečer a turisté jsou pryč. Perličkou na závěr dne je náhorní plošina se zvláštními skalními útvary, mezi kterými se krčí igelitové chatrče, patřící místním pastevcům.
Další den bloumáme po lese a najednou se objevuje velký samec makaka. Bere si nedůvěřivě z ruky nabízený burák a postupně se za ním přišourá celá tlupa. Prťata se kloužou po kapotě auta, přichází i mamina s mrnětem na břiše a velký táta je občas pohladí. Za chvíli mají dost, tak i my můžeme jet na kávičku do Azrou.
Jezero Zigra
Oběd bude za chvíli.
Než se dohrkáme do Meknesu, je čas oběda. Prodavač ve stánku před našima očima usekne kus hovězího visícího na háku a ogriluje nám bifteky. S plným břichem se mezi římskými vykopávkami ve Volubilis hned chodí lépe.
Další den nás čeká prohlídka Fesu s průvodcem. Procházíme si hrad nad městem a medinu, protkanou stovkami křivolakých uliček s dílnami a obchůdky. Navštěvujeme keramickou dílnu, kde se vyrábějí mozaiky a typická modrozelená marocká keramika. Těžká ruční práce, ale výtvory úžasné. Pokračujeme do koželužské výrobny šíleně zapáchající mrtvými zvířaty. Fasujeme větvičku máty, kterou si div necpeme do nosu.
Průvodce nás vleče do krámku s koberci. Snad si nemyslí, že nějaký koupíme? A šup, tři z nás si nesou přehoz přes gauč. Obchod s bylinkami a arganovým olejem bychom také vynechat neměli. Za chvíli jsme všichni pomazáni a ovoněni od hlavy k patě. Začíná veliké smlouvání a domů si vezeme lahvičky arganového oleje. Už je po druhé hodině, konečně oběd! Krásná restaurace, přinášejí další a další misky s masem, zeleninou a kuskusem. Na rozloučenou s Marokem ještě zákusek a hurá do tepla v Česku...
