V prosinci roku 1999 jsem přiletěl do Singapuru, abych se přeplavil na Sumatru a navštívil horské pralesy a džungle ve vzbouřenecké provincii Aceh na severu ostrova.
Mírné zdržení nastalo v Singapuru, kde jsem se ocitl bez batohu, který se někde dočasně ztratil při přesedání v Londýně. Za třídenní zdržení jsem však byl slušně finančně odškodněn. Rychlou lodí jsem se přeplavil na indonéské souostroví Pulau Batam které se nachází na dohled ze Singapuru. Při pasovém odbavení jsem byl po určitých rozpacích ze strany úředníků vrácen zpět do Singapuru, abych si opatřil indonéské vízum. Vydal jsme se hledat indonéský konzulát a pak jsem se seznámil s jedním Němcem a jeho rodinou, kteří trvale pracovně pobývali v Singapuru. Využil jsem pozvání a strávil noc v jejich domě. Ráno mě zavezli na ambasádu, kde jsem zjistil, že vízum stojí 45 USD, dále je nutno mít zpáteční jízdenku a vyhotovení není na počkání. Tyto podmínky mě rozladily. Napadla mě trošku riskantní myšlenka. Vrátím se zpět na indonéskou celnici, kde řeknu, že mně bylo řečeno, že žádné vízum nepotřebuji. Vycházel jsem přitom z mé předchozí zkušenosti, kdy úředníci byli milí a přátelští, působili dojmem, že by se mohli dát přesvědčit. Můj předpoklad se posléze ukázal být správný. Pasové odbavení proběhlo relativně hladce, mé tvrzení si ani nezkusili ověřit telefonicky. Indonéskou lodí jsem se přeplavil přes Malacký průliv do říčního přístavu Pekanbaru. Toto město leží v rovinaté, bažinaté krajině východní Sumatry, je střediskem rozsáhlé oblasti ropného těžebního průmyslu. Odtud jsem vyrazil autobusem na severozápad přes rovník do města Bukittinggi v kopcovité krajině. Zde jsem se zdržel dva dny, abych si užil příjemně chladnějšího podnebí vrchoviny. Pak jsem jel autobusem po transsumaterské silnici na sever až k jezeru Toba, které vzniklo zatopením několik desítek kilometrů širokého vulkanického kráteru. Uprostřed jezera se nachází 25 – 30 km dlouhý hornatý ostrov Samosir, na jehož břehu jsem strávil Vánoce. Dál jsem pokračoval vnitrozemím proti proudu řeky, která tekla údolím z hor severní provincie Aceh. Tou dobou byla situace v provincii značně nejistá. Už v Singapuru jsem byl varován, pokud si chci uchovat zdraví a život. Ovšem taková situace je pro mne výzvou, rád si zahrávám a zkouším, co si troufne málokdo.
Po příjezdu do Kutacane, střediska oblasti, ke byl oproti předpokladům naprostý klid, jsem byl uveden do cestovní kanceláře, jejíž majitel byl mou přítomností velmi překvapen. Prý už dva měsíce neměl klienta. Turisté se bojí o svou bezpečnost. Obyvatelé Acehu požadují referendum, mohlo by to skončit jako ve Východním Timoru. Zjišťuji možnosti návštěvy džungle v horské oblasti národního parku Gunung Leuser kolem horního roku řeky nad Kutacane. Posléze si najímám průvodce na čtyři dny za 60 USD včetně stravy a režie. Start byl určen na druhý den ráno. Vyvezli jsme se autem po silnici kolem řeky až do míst, kde se údolí velmi zúžilo a řeka měla prudký spád. Vyšli jsme do kopců. V nižších polohách převažovaly extenzivní plantáže kávy a ostatních tropických plodin. Tyto plochy byly původně pokryty tropickou džunglí, posléze vypalovány a po kultivaci zemědělsky využívány.
Můj průvodce mi v pochodu nestačí, přestože má 29 let. Jeho výbava je velmi chatrná. Své osobní věci, zásoby jídla a kuchařské potřeby nese v jutovém pytli, kterým má provlečeny popruhy na nesení. Podle vlastních slov vykouří měsíčně až kilogram marihuany, což se mi zdá nereálné. Na prvním rozcestí na něj čekám asi šest minut, přestože jsem nepochodoval s vysokým nasazením. Jak stoupáme vzhůru, ubývá kultivovaných ploch, přibývá lesních stromů, džungle a objevují se zuhelnatělé kmeny. Posléze vstupujeme do původního tropického lesa, je to opravdu zážitek. Nebudu se zabývat popisem. To se musí vidět. Stoupáme do kopce a po jeho překročení sestupujeme do údolí. Náhle se na svahu objevuje zcela holá, kamenitá plocha zcela bez půdy o výměře asi 1 ha. Marně se dohaduji, jakého původu je tento úkaz. Nedaleko v údolí teče potok, kde se utáboříme. Můj průvodce, kterého jsem mezitím pojmenoval Silvestrem, se ukázal být výborným kuchařem. Ráno pokračujeme údolím podél potoka. Naším cílem je bezodtoké jezero nahoře mezi kopci, kde prý bude možnost spatřit divoké slony, jak se chod napájet. Stoupáme po úbočí a cesta vede značně složitým terénem a obtížně prostupnou vegetací. Pozorujeme opice v korunách stromů, jejich pohyb v liánách, a za čas se dostáváme na rovinatější a vlhčí terén, který signalizuje blízkost jezera. Za krátkou dobu se dostáváme až ke břehu, který je porostlý stromy a horskou vegetací, takže je zde jen velmi málo míst, odkud lze spatřit rozlehlou vodní hladinu. Nacházíme vhodné tábořiště, kde poobědváme. Pozoruji dalekohledem břehy jezera, ale sloni se neobjevují. Nacházíme pouze jejich trus. Nacházíme se ve výšce asi 1600m n. m. Od včerejška jsme překonali převýšení asi 1200 metrů. Fotografuji jezero a okolí. Stejnou cestou se vracíme do údolí. Zjišťuji, že postrádám sluneční brýle. Odkládáme batohy a stejnou cestou se vracíme k jezeru, kde na břehu nalézám ztracenou věc. Brýle mi spadly, když jsme seskakoval ze stromu, kde jsem pózoval při fotografování. Při vyzvedávání batohu si náhodou kontroluji rozvázanou botu - zjišťuji, že mi prasklým švem nalezly dovnitř suchozemské pijavky, kterých je všude v listí plno. Vyzouvám botu a po odstranění jedenácti cizopasníků kolem kotníku se mi ze všech cucfleků začíná hrnout krev. Vypadalo to opravdu hnusně. Nohu jsem si zavázal obinadlem a šel dál. Nacházíme vhodné tábořiště, večeříme a po setmění, které je v tropech velmi rychlé, se zaposloucháme do nesčetných z tajemných zvuků noční džungle, což je ještě umocněno střídmým pokouřením marihuany.
Ráno po snídani pokračujeme v pochodu po pěšině podél potoka. Po nějaké době spatřuji na druhé straně obrovský, nádherný strom s rozlehlou korunou, dutým kmenem a rozevlátými nadzemními kořeny. Jsem uchvácen a fascinován jeho velkolepou majestátností. Ani si netroufám odhadovat jeho stáří. Prodírám se bujnou vegetací a pomáhám si nožem. Břeh potoka je vyvýšen asi o dva metry. V jednom okamžiku jsem zakolísal a ztrácím rovnováhu při přeskakování průrvy. Snažím se zachytit nějakého pahýlu, ale ten je prohnilý, takže padám dva metry dolu, nepříjemně a bolestivě si narážím stehno. Silvestr na mne zatím čeká. Potom pokračujeme v pochodu a narážíme na stopu tygra, kterou sledujeme. Překračujeme potok a směřujeme k nejvyššímu vrcholu oblasti, který má výšku přes 3000 m n.m. Můj průvodce však začíná zřetelně kulhat. Strhl si puchýř na malíčku a po chvíli si sundává botu a jde s jednou nohou naboso. Jestliže dříve nestačil, tak teď už vůbec ne. Nikdy dříve jsem si žádného průvodce nenajímal, přestože jsem podnikal výstupy na africká pohoří včetně Kilimandžára, výpravy v Andách a pochody džunglemi. Říkal jsem si: „Něco si udělá a já ho pak budu muset zachraňovat.“ A už je to tady. Rozhoduji, že se předčasně vrátíme. Zahajujeme náročný sestup. V rychlosti se přizpůsobuji svému kolegovi, takže se pohybujeme velmi pomalu. Jeho bosá noha je neustále napadána pijavkami. Po čtyřech až pěti hodinách namáhavého sestupu se dostáváme do vesnice v údolí. Na silnici jsme si stopli auto do Kutacane.
V cestovce jsem si s rozkoší dopřál koupel a Silvestr mě pozval k sobě na vesnici do svého domu, abych u nich strávil další den. Vesnice se nacházela dole v rozlehlém údolí nedaleko řeky mezi horami. Všude kolem palmy a rýžová pole. Ihned jsem se stal exotickou ukázkou pro místní obyvatele. Druhý den ráno se jdeme vykoupat do řeky a poté usedáme se Silvestrem a jeho přáteli do otevřené chýše pod palmami a pijeme nápoj z kokosových ořechů. Ač nerad, musím se se svými přáteli rozloučit a pokračovat v cestě. Čeká mě jízda přes Sumatru, Singapur do Malajsie a Thajska.
 Podpalubí lodě plující ze Sibgapuru na Sumatru. |
 Vesnice na pobřeží. |
 Setkání s krokodýlem. |
 S vesničany jsem se rychle spřátelil. |
 Průvodce Silvestr |
 Vesnice nedaleko Kutacane. |
