Po půl století patřila malá podkrkonošská vesnice mezi Dvorem Králové a Jaroměří "velkému světu" české šlechty. Zažila mondénní lázeňský život, jako jedna z prvních v této zemi hostila italskou operu a divadlo, vítala nejvyšší hodnostáře Čech, ba i samotného císaře. Tomu už sotvakdo uvěří, když se projde mezi dřevěnými chalupami v malebných uličkách východočeského Kuksu.
Ale právě tato místa si vybral svérázný aristokrat, bohatý hrabě František Antonín hrabě Špork, aby zde kolem roku 1700 vytvořil svůj svět. Svět, v němž se dílo člověka harmonicky snoubí s dary přírody. A vytvořil ho - i když dnes z tohoto díla zbývá vlastně už jen "zámek" za řekou s fascinující galérií Ctností a Neřestí. Místa, kde dnes stojí prosté dřevěnice, kdysi kypěla životem - patřila vysoké společnosti barokních Čech. Ale ze zájezdního hostince, kam se sjížděli Šporkovi hosté, je dnes už jen nepoužívaná škola. Jako vzpomínka na dávné časy před ní stojí David a Goliáš, dvě z mnoha soch, jimiž Špork ozdobil Kuks. Kousek nad školou bývala kaple, zastřešující léčivý pramen. Kolem něj hrabě budoval od roku 1695 lázně a rezidenci Kuks. Od školy vedou schody dolů na prázdnou plošinu, kde ještě v roce 1901 stával zámek, jenž býval za Šporka zároveň lázeňským domem, místem dostaveníček šlechty. Dnes z něj zbývá jen monumentální schodiště. Vévodí mu dva Tritóni, z jejichž obrovitých mušlí opět vytéká voda z kdysi léčivého pramene a skáče po kaskádě dolů k řece. Bylo, není, zbývá... Taková je celá severní část Kuksu, kde lze už jen sestavovat inventář toho, co zaniklo, ztratilo se, bylo zničeno. A přece to kdysi byly lázně výstavnější než Karlovy Vary či slavné Spa - aspoň do roku 1740, než je zničilo rozvodněné Labe a nezájem Sporkových následníků. Ten, kdo přijíždí do Šporkova Kuksu dnes, míří za něčím jiným než za vzpomínkou - ale jen ona může ukázat, proč Kuks vznikl a čím měl být. Když návštěvník sestupuje po schodišti, tyčí se před ním zámek, kterému místní obvykle (a správně) říkají špitál. Cesta, která k němu od řeky míří, ústí pod korunou biblických soch do temného otvoru do šporkovské hrobky. Kdysi v ní hořelo věčné světlo, jehož paprsek se odrážel v oknech hraběcí ložnice na druhé straně řeky. Kdykoli zámecký pán večer vyhlédl ven, mohl si připomenout, jak končí sláva lidská - i ta, jíž budoval on sám svou rezidencí. Z dlouhé vodorovné linie špitálu se vzhůru vypíná stavba kostela, která byla kdysi harmonickým protikladem kaple nad pramenem na druhé straně řeky. Celá obrovitá stavba špitálu se nad šporkovskou hrobkou tyčí jako krunýř, který zesnulé chrání před následky jejich hříchů. Záštitou není hmota stavby, ale její myšlenka - špitál byl dílem pokory a milosrdenství, útočištěm pro stovku starců a nemocných, o které od roku 1743 pečovali Milosrdní bratří. Úpatí špitálu lemují sochy Ctností a Neřestí, paní vznosné i pokorné, odpudivé i krásné. "Nejhezčí skvost, jejž na svém čele nádherná stavba hostí, jsou sochy temných neřestí a zářivých ctností." Tak chválil toto dílo Matyáše Brauna a jeho dílny Šporkův dvorní básník Georg Henck. Myšlenku i dokonalost sochařského výrazu může dnes návštěvník obdivovat hned dvakrát - na originálech v lapidáriu a na kopiích venku. Kdysi to ale byla hlavně obrazová galerie dobra a zla, jakoby varovně zdvižená proti světu za řekou. Další zlomky Braunovy tvorby jsou roztroušeny po zahradě za špitálem. Kdysi tu Milosrdní bratří pěstovali byliny pro svou lékárnu i ovoce a zeleninu pro chovance. Dnes dominují zdejší francouzské zahradě dva kamenné pylony a socha Křesťanského vojína. Okolo jsou rozmístěny i další zbytky sochařské výzdoby, včetně několika pozůstatků ze 40 trpaslíků, kteří kdysi lemovali závodiště u řeky. Uvnitř pomalu restaurovaného špitálu vzniká muzeum farmacie, jehož srdcem je barokní lékárna U granátového jablka, druhá nejstarší v Evropě. Granátový strom i s kovovými plody tu stojí na pultu lékárny jako vzpomínka na Milosrdné bratry - jejich zakladatel svatý Jan od Boha dostal ve vidění takové jablko jako dar od Krista. Ale poslední slovo patří přece jen Šporkovi a jeho vidění světa - na chodbách špitálu se pomalu odkrývají zbytky fresek, které zřejmě inspirovaly básnický cyklus Tanec smrti a kostlivec chrastí svými hnáty i na dveřích kůru v nádherném špitálním chrámu Nejsvětější Trojice.
Ale právě tato místa si vybral svérázný aristokrat, bohatý hrabě František Antonín hrabě Špork, aby zde kolem roku 1700 vytvořil svůj svět. Svět, v němž se dílo člověka harmonicky snoubí s dary přírody. A vytvořil ho - i když dnes z tohoto díla zbývá vlastně už jen "zámek" za řekou s fascinující galérií Ctností a Neřestí. Místa, kde dnes stojí prosté dřevěnice, kdysi kypěla životem - patřila vysoké společnosti barokních Čech. Ale ze zájezdního hostince, kam se sjížděli Šporkovi hosté, je dnes už jen nepoužívaná škola. Jako vzpomínka na dávné časy před ní stojí David a Goliáš, dvě z mnoha soch, jimiž Špork ozdobil Kuks. Kousek nad školou bývala kaple, zastřešující léčivý pramen. Kolem něj hrabě budoval od roku 1695 lázně a rezidenci Kuks. Od školy vedou schody dolů na prázdnou plošinu, kde ještě v roce 1901 stával zámek, jenž býval za Šporka zároveň lázeňským domem, místem dostaveníček šlechty. Dnes z něj zbývá jen monumentální schodiště. Vévodí mu dva Tritóni, z jejichž obrovitých mušlí opět vytéká voda z kdysi léčivého pramene a skáče po kaskádě dolů k řece. Bylo, není, zbývá... Taková je celá severní část Kuksu, kde lze už jen sestavovat inventář toho, co zaniklo, ztratilo se, bylo zničeno. A přece to kdysi byly lázně výstavnější než Karlovy Vary či slavné Spa - aspoň do roku 1740, než je zničilo rozvodněné Labe a nezájem Sporkových následníků. Ten, kdo přijíždí do Šporkova Kuksu dnes, míří za něčím jiným než za vzpomínkou - ale jen ona může ukázat, proč Kuks vznikl a čím měl být. Když návštěvník sestupuje po schodišti, tyčí se před ním zámek, kterému místní obvykle (a správně) říkají špitál. Cesta, která k němu od řeky míří, ústí pod korunou biblických soch do temného otvoru do šporkovské hrobky. Kdysi v ní hořelo věčné světlo, jehož paprsek se odrážel v oknech hraběcí ložnice na druhé straně řeky. Kdykoli zámecký pán večer vyhlédl ven, mohl si připomenout, jak končí sláva lidská - i ta, jíž budoval on sám svou rezidencí. Z dlouhé vodorovné linie špitálu se vzhůru vypíná stavba kostela, která byla kdysi harmonickým protikladem kaple nad pramenem na druhé straně řeky. Celá obrovitá stavba špitálu se nad šporkovskou hrobkou tyčí jako krunýř, který zesnulé chrání před následky jejich hříchů. Záštitou není hmota stavby, ale její myšlenka - špitál byl dílem pokory a milosrdenství, útočištěm pro stovku starců a nemocných, o které od roku 1743 pečovali Milosrdní bratří. Úpatí špitálu lemují sochy Ctností a Neřestí, paní vznosné i pokorné, odpudivé i krásné. "Nejhezčí skvost, jejž na svém čele nádherná stavba hostí, jsou sochy temných neřestí a zářivých ctností." Tak chválil toto dílo Matyáše Brauna a jeho dílny Šporkův dvorní básník Georg Henck. Myšlenku i dokonalost sochařského výrazu může dnes návštěvník obdivovat hned dvakrát - na originálech v lapidáriu a na kopiích venku. Kdysi to ale byla hlavně obrazová galerie dobra a zla, jakoby varovně zdvižená proti světu za řekou. Další zlomky Braunovy tvorby jsou roztroušeny po zahradě za špitálem. Kdysi tu Milosrdní bratří pěstovali byliny pro svou lékárnu i ovoce a zeleninu pro chovance. Dnes dominují zdejší francouzské zahradě dva kamenné pylony a socha Křesťanského vojína. Okolo jsou rozmístěny i další zbytky sochařské výzdoby, včetně několika pozůstatků ze 40 trpaslíků, kteří kdysi lemovali závodiště u řeky. Uvnitř pomalu restaurovaného špitálu vzniká muzeum farmacie, jehož srdcem je barokní lékárna U granátového jablka, druhá nejstarší v Evropě. Granátový strom i s kovovými plody tu stojí na pultu lékárny jako vzpomínka na Milosrdné bratry - jejich zakladatel svatý Jan od Boha dostal ve vidění takové jablko jako dar od Krista. Ale poslední slovo patří přece jen Šporkovi a jeho vidění světa - na chodbách špitálu se pomalu odkrývají zbytky fresek, které zřejmě inspirovaly básnický cyklus Tanec smrti a kostlivec chrastí svými hnáty i na dveřích kůru v nádherném špitálním chrámu Nejsvětější Trojice.
