Co příroda dá
Ľuboslav Polák a kapucín Gorazd Ondrej Veselovský zvaný Gojko projeli cestou do Betléma devět zemí - Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Sýrii, Jordánsko, Egypt (Sinaj) a Izrael.
S sebou vezli dva stany a mandolínu. Co se týče jídla, spoléhali se na přírodu. Jedli rozetřená zrnka pšenice, která právě dozrávala v polích, květy akátu, moruše, vařili si polévky z kopřiv, připravovali saláty z pampelišek. Občas podojili krávu, aby měli čerstvé mléko. Pili vodu ze studánek, potoků i řek. "Koně se nenapijí z jakékoli vody, když je dobrá pro ně, bude i pro nás," říká Ľubo v 50minutovém dokumentárním filmu nazvaném Cesta do Betléma, který během neobyčejné cesty vznikl pro slovenskou televizi LUX.
Když cílem je cesta...
"Toto není výstup na himálajskou osmitisícovku. Tuhle cestu může podniknout kdokoli. Není třeba auto, o které se musíte starat, stačí kolo, voda a chleba," říká Ľubo.
Cyklisté urazili každý den po vedlejších cestách (vyhýbali se silnicím s kamiony) průměrně 150 kilometrů. Všude potkali obyčejné lidi, kteří jim byli ochotni pomoci. Prostí Kurdové v horách na východě Turecka je pozvali na večeři, v muslimské rodině Mohamada v Sýrii pro ně uspořádali hostinu, na noc jim dali polštáře i čisté oblečení na spaní. Řidič autobusu je zadarmo popovezl 50 kilometrů do Damašku a pohostil. Chudý jordánský rybář se podělil o poslední konzervu fazolí. Jiní věnovali na cestu placky a med.
"Tahle cesta je o dobrých lidech, co rozdávají slunce a je jim to vidět na očích," říká Gojko.
Všechny strasti cesty
Cyklojízda do Betléma nebyla procházka rájem. Oba cyklisty trápilo úmorné vedro, zřejmě nejhorší byla cesta přes Negevskou poušť, když jim došly zásoby vody. Dopíjeli zbytky vody v odhozených lahvích podél cest, na otevřené rány na těle dotíral hmyz. Občas dojídali i zbytky jídla, které našli. Před možnou nákazou se jistili každý den stroužkem česneku.
Slovenské poutníky trápily i časté defekty na pláštích, Ľubovy duše byly doslova slepené ze stovek záplat, byl skoro zázrak, že na nich dojel.
Přesto byla tahle cesta především o radosti. O krásné noci na vrcholu Sinaje, o magické atmosféře v jordánské Petře, o hraní na mandolínu a slovenských písničkách, s kterými se dalo všude domluvit lépe než rodnou řečí lidí, s kterými se poutníci setkali.
Cesta do Betléma byla především o radosti. Nejen z nelehce dosaženého cíle cesty - Betléma, ale z cesty samotné...
