Za autentickými recepty často vyrážíte přímo do domácností místních a vaříte s maminkami i babičkami. Jak jste si k tomuto způsobu objevování asijské gastronomie našel cestu?
Pro zcestovalé platí jedno pravidlo, a sice: Držet se mimo hlavní trasy. To se vztahuje úplně ke všemu, nejen k objevování místního jídla. Obrazně řečeno, čím zapadlejší, špinavější, bez anglických názvů a reklamních poutačů, tím lepší. Až na výjimky platí, že na ulici se najíte líp než v hotelu nebo v restauraci. Takže já lezu místním do kuchyní a ukecávám je, aby mi ukázali kouzlo svých receptů a učili mě. (smích) Možná je to mojí náturou, mým srdcem, láskou ke street foodu nebo respektem k jejich kultuře. Oni to ze mě cítí, takže mě nechají. Nevím, těžko říct. Umíte si představit, že vám někdo zazvoní doma a zeptá se, jestli by si s vámi mohl zavařit?
Během natáčení někde uprostřed pralesa jsem musel každých patnáct minut odbíhat do džungle, protože záchody tam nejsou. Jednou jsem si zapomněl vypnout mikrofon, takže kameraman měl zážitek, na který by možná rád zapomněl.
