"Právě tohle je na Madeiře tak fascinující," promluvil pojednou Manuel, osmahlý horský vůdce, a opsal rukou výmluvný oblouk. "Teď se tu procházíme uprostřed horských štítů s hlavou v oblacích, ale když budeme chtít, za hodinku jsme u moře. Které místo na světě něco podobného nabízí?", tvrdí s patrnou pýchou v hlase. Pravda pravdoucí. Ale neměl to raději říkat. Vždyť kdo by po takové štrapáci nezatoužil smočit polámané tělo v chladivých vodách?
Madeira sice nenabízí zasněné písčité pláže, za těmi byste museli lodí na nedaleký ostrůvek Porto Santo, ale ani taková oblázková pláž u vesnice Madalena do Mar není k zahození. A navíc se k ní sjíždí proskleným výtahem podél 400 metrů vysokého strmého útesu. "Ale napřed je třeba vystoupat na vrchol," vstupuje do lákavých představ Manuel, jako by dokázal číst myšlenky. A tak nezbývá, než znovu naordinovat znaveným údům další porci pochodu. Horský chodníček se vine po úbočí, místy padá hluboko dolů, aby se vzápětí vynořil v nebeských výšinách. Je to záběr! Ale ta scenérie kolem. Madeirské hory nezapřou sopečný původ. Právě centrální masiv uprostřed subtropického ostrova zrodily mohutné podmořské erupce nejdříve. A když žhavé síly v hlubinách ukončily práci, proudící voda z dešťů a sněhu domodelovala rozeklané tvary pohoří. Odtud ona nádhera propastných kontrastů a barev. Hory se zvedají, kroutí a svíjejí na tisícero způsobů. Jednu chvíli se dole v šedém svahu zaleskne stříbřitá nitka zavlažovacího kanálu, pověstné madeirské levády. Protkává čedičový svah, vzápětí mizí pod obrovitým skalním převisem, probíjí se sutí, až konečně dosáhne stupňovité políčko, onu skvrnku zeleně viditelnou z nadhledu. Důmyslná sít zdejších levád, jichž je na ostrově o ploše 737 kilometrů čtverečních přes dva tisíce kilometrů, je asi nejpůsobivější zdejší záležitostí.
Kanály budovanými po staletí proudí voda do malých vodních elektráren, zavlažuje všudypřítomná terasovitá políčka i zásobuje vesnická obydlí. Už zdejší první osadníci zjevně věděli, že bez vody není života. Když se malá výprava husím pochodem probije zbytky původního lesa, zvaného místními laurisilva neboli vavřínový porost, vrchol pověstného Pico Ruivo je na dohled. Štrapáce stála za to. Před poutníkem se otevře impozantní pohled na řadu vrcholků po všech stranách. Pico de Ariero, Pico das Torres, to jsou malebná jména jen dvou z nich. Člověk se tu opravdu může na chvíli cítit jako na špici světa. Takový výkon je ovšem potřeba řádně zapít, napadne možná některé. Žádný problém, vždyť madeirské víno je tak vyhlášené! Za pár desítek minut už si to frčíte křivolakými serpentinami k Funchalu, zdejší metropoli, jejíž domy se rozlézají po svazích prudce spadajících k jižnímu pobřeží. Žádný strach, v místních podnicích nebude narváno.
Madeira, jež má geograficky blíže k Africe než k Portugalsku, nezažívá obvyklé šílenství přímořských letovisek. Naopak, nabízí klid, meditativní zadumanost. Každý řidič na přechodu slušně počká, žádný spěch. Večer zaplní terasy zdejších hotelů starší gentlemani se svými nastrojenými polovičkami, srkají madeirské, přikusují okurkové sendviče či místní koláče a pozorují západ slunce. Valčíkové melodie dávají ve Funchalu zřetelně na frak diskotékovým hitům. V uzounkých uličkách neruší mnoho zářivých neonů ani hlučných barů. Spíše než křiklavé party jsou v oblibě romantické večeře ve dvou v přístavních restauracích. Prostě tu stále vládne stará dobrá koloniální atmosféra. Není nad to posadit se po setmění do některé ze zahradních hospůdek v okolí přístavu. Zvlášť po celodenním výšlapu po horách. Věřte, kotvící bárky, svěží větřík od moře, skvělé jídlo a pití dají rychle zapomenout na sebevětší únavu.
 Funchalu je největším ovocným a zeleninovým trhem na Madeiře. |
