Utvářely ji totožné procesy, které ovlivnily podobu Českého středohoří a Lužických hor. Vznikem je na tom podobně jako naše skály na Radobýlu, Vrkoči nebo Zlatém vrchu. Je ale mnohem větší, výraznější, unikátnější. A tajemnější.
Ďáblova věž je sice produktem vulkanické činnosti, ale nikoliv sopkou. To, co reprezentuje, je vlastně dokonalá ukázka takzvané sloupcové odlučnosti. Při ní je vytlačena masa žhavé lávy k povrchu, kde chladla a krystalizovala, aby z ní později byly erozí odstraněny povrchy měkčích hornin a zůstal jen masiv utvářený sloupy. Zpravidla šestibokými, byť tedy můžete narazit i na pětiboké nebo sedmiboké.
V případě Ďáblovy věže jsou ty sloupy široké okolo šesti metrů a vysoké jsou až 180 metrů. Pořád jsou to „jen“ kamenné varhany, ale skutečně gigantické. Vystavěné jsou z fonolitových porfyrů, krystalických živců. A také z pověstí a legend.
Podle jedné z mnoha pověstí se na vrcholu hory ukrylo sedm dívek, které pronásledoval medvěd. Medvěd pak rozdrásal drápy povrch skály.
Na svém místě stojí už 40,5 milionu let, a v posledních tisíciletích se jí říkalo různě. Arapahové ji například nazývali Medvědí týpí, Kiowové ji označovali za Vznešenou skálu, mezi Siouxy byla známa jako Medvědí vigvam a Lakotové o ní hovořili jako o Hoře černých medvědů nebo Hoře bájných ptáků. Pro další byla Horou šedého rohu nebo Horou starých duchů.
V mytologii severoamerických indiánů sehrávala velmi podstatnou roli, každé pozdní jaro se u ní odehrávaly šamanské rituály a obřady. Ačkoliv si jednotlivé kmeny často nemohly vzájemně přijít na jméno a bojovaly mezi sebou, na úbočí této hory trvale platilo posvátné příměří.
Mír ve stínu hory
Představa lokálně fungujícího příměří mezi různými domorodými kmeny se nelíbila některým bílým kolonistům. George Armstrong Custer (přesně ten Custer, který se slavně neproslaví v bitvě u Little Big Horn) měl jasno. Kdesi v té oblasti Black Hills, kam se s každým jarním táním svorně vydávají indiáni mnoha kmenů, funguje nebezpečné kulturně-indoktrinační centrum. Místo, které si domorodci úporně chrání a které je tedy třeba neprodleně zničit.
Podle něj rovněž existovaly indicie, že si do těch míst indiáni jezdí pro zlato, které by mohli využít pro nákup zbraní. V roce 1874 tedy inicioval vznik expedice, jež měla situaci v terénu náležitě prošetřit. Výprava, kterou o rok později do Black Hills oficiálně vedl plukovník Richard Irving Dodge, představený Úřadu pro indiánské záležitosti, proto byla doprovázena nejen vojáky, ale též geology, zeměměřiči a prospektory. Zlato ani nějaké kulturní centrum ovšem nenalezli.
Devils Tower je první národní památkou Spojených států. Za národní památku ji prohlásil 24. září 1906 prezident Theodore Roosevelt.
Místo toho ale „objevili“ geologický útvar, z něhož jim doslova spadla brada údivem. Dodge jej popsal jako: „Jeden z nejpozoruhodnějších vrcholů v této nebo jakékoli jiné zemi na světě.“ Řeči o údivu a pozoruhodnosti protentokrát nebyly přeháněním.
Skalní útvar totiž vystupuje 386 metrů nad okolní terén a jeho strmý vrchol se nachází ve výšce 1 559 metrů nad mořem. Jako solitérní masiv ční do krajiny, které scénicky naprosto dominuje.
Při pohledu na jeho rozbrázděné stěny by se i chtělo věřit tomu, že je svými drápy poznamenali obří medvědi, jak se povídalo v některých indiánských legendách. Nebo že na jeho vrcholku hnízdí hromoví ptáci, bozi nebo duše předků. Působil tak ohromně, že si prostě říkal o nějaké mytické vysvětlení.
Ďábelská pamětihodnost
Na vůdce expedice připadlo, aby tento mimořádný útvar, čerstvě zanesený do map, pojmenoval. Plukovník Dodge se ho nezhostil zrovna úspěšně. Od svých tlumočníků si nechal lakotské pojmenování skalního útvaru vyložit špatně. Říkali mu, že je to wahanksica, tedy Hora černých medvědů. On ale preferoval podobu wakansica, tedy Hora zlých duchů, kterou do anglického jazyka přenesl jako Devil’s Tower, tedy Ďáblova věž. Což jen nahrávalo soudobému přesvědčení o indiánech jako primitivech, kteří se klaní pohanským modlám v horách.
Ten název se drobné proměny dočkal o jednatřicet let později. Čistě úřední chybou při přepisování názvu do listin v něm byl opomenut ten apostrof. Z Devil´s Tower se stal Devils Tower. Spíš než tento gramatický detail je ale zajímavější, o jakou že listinu to v roce 1906 vlastně šlo. Byla to zakládací listina, kterou prezident Theodore Roosevelt vyhlásil toto skalisko za národní přírodní památku (přírodní monument). Byla to vůbec první taková přírodní pamětihodnost, která se ve Spojených státech amerických dočkala federální ochrany. Historie systematické ochrany přírody v USA se tedy začala psát Ďáblovou věží.
V roce 1907 už byli geologové schopni vysvětlit, jak vlastně ke vzniku toho nevšedního útvaru došlo. A popsali též, jak jednou i Ďáblova věž z povrchu světa zmizí. Protože je i nadále vystavena vodní a větrné erozi, a propisuje se do ní ledové vymrzání, části nebo dokonce celé skalní sloupy se neustále odlamují a padají, což dokládají hromady odlomených balvanů, škrapů. Za miliony let už věž ztratila větší část svého objemu. A za další miliony let se nejspíš rozpadne úplně.
Jeden šestiboký sloupec může mít na šířku šest metrů. Pro horolezce představuje Ďáblova věž pořádnou výzvu.
Geologická formace skalního útvaru Ďáblova věž vznikla tzv. sloupcovou odlučností. Jako „naše“ kamenné varhany, jen tedy v jiném měřítku.
Do té doby ji ale budou domorodí obyvatelé považovat za posvátnou, a budou ji uctívat tak, jako to činili jejich předkové. Dodnes se každý červen u Ďáblovy věže konají rituály, včetně slunečních tanců, uzdravujících potních chýší, meditací, modliteb a obětování artefaktů. Pravidelné konání těchto obřadů vytvořilo po jistém čase prostor pro zajímavý a ve Státech nad očekávání neobvykle rozumný kompromis.
Za duchy předků s průvodcem
Už do čtyřicátých let minulého století totiž hora přitahovala nadšené horolezce, kteří se ovšem potýkali s pochopitelnou nelibostí domorodých obyvatel. Pro Lakoty, Kiowy nebo Šajeny (Čejeny) je hora posvátná, a pokusy zlézat Ďáblovu věž vnímali jako znesvěcení.
Lezci naopak argumentovali tím, že hora leží na federální půdě, a tudíž jim indiáni z okolních rezervací nemají co zakazovat. Neskončilo to hádkou, právními bitvami nebo demonstracemi, jak by se v USA dalo čekat, ale smírem.
Došlo k neformální dohodě. Horolezci začali sami, bez zákazů a nařízení, dobrovolně akceptovat, že v době konání obřadů se na Ďáblovu věž prostě neleze. A indiáni přimhouřili oko, pokud jde o zlézání hory v jiných měsících. Horolezci v rámci té samé neformální dohody přislíbili, že výstup i sestup na vrchol stihnou v jediný den. Na Ďáblově věži tedy nikdo nenocuje, a dál tam mohou v klidu dlít duše předků a hromových ptáků.
Na tom, že se ročně pokusí zdolat vrchol masivu tři až šest tisícovek lezců, navíc Indiáni netratí. Angažují se v cestovním ruchu, poskytují ubytovací servis a nabízejí průvodcovské služby. S návštěvníky se mohou podělit nejen o geologické zajímavosti, ale také o mytologický výklad.
Jen hezká dekorace pro sci-fi film? V roce 1977 nemálo Američanů poprvé zjistilo, že Ďáblova věž skutečně existuje.
Cestovní ruch, který je místními tolerovaný a sám jistou toleranci prokazuje, se vyplácí. Roční návštěvnost okolních stezek a výprav pod majestátní vrchol činí za sezonu 450 000 výletníků. Vytvořily se tu pracovní příležitosti pro 442 lidí, a pohyb turistů ročně generuje příjmy ve výši 38,7 milionu dolarů, tedy přibližně 890 milionů korun.
Z těch ohromných čísel by se mohlo zdát, že ve Státech snad nežije nikdo, kdo by o Ďáblově věži nevěděl, anebo u ní už někdy v minulosti nebyl. Není to pravda. Pro většinu Američanů byla existence hory docela neznámá, navzdory její mimořádnosti, historii nebo faktu, že byla vyhlášena prvním přírodním monumentem USA.
Proslavil ji až film Blízká setkání třetího druhu, který v roce 1977 režíroval Steven Spielberg. Teprve až američtí diváci této kultovní sci-fi zjistili, že Ďáblova věž není jen filmovou kulisou, ale skutečnou horou ve Wyomingu, zatoužili ji vidět na vlastní oči. Skutečný boom cestovního ruchu tedy k posvátné hoře přivedl až Hollywood.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
