Letadlo portugalské společnosti TAP Airlines se dlouze prokousávalo mraky, až pilot konečně našel v masivní oblačnosti průrvu, kudy se pomalu snášel na malinké letiště Horta. Po třech hodinách letu z Lisabonu jsme konečně na souostroví Azory, které leží v severovýchodní části Atlantického oceánu.Tady se nalodíme na naše staré rozhrkané Domino - čtrnáct metrů dlouhou plachetnici, se kterou už máme leccos za sebou a doplujeme s ní do brány Evropy, Gibraltaru.
Horta, malé přístavní městečko ležící na jednom z nejzápadnějších ostrovů Faial, nás přijala větrem a deštěm, svěžím oceánským vzduchem a hlavně pocitem všudepřítomného moře. Není to asi představa ideálního počasí pro plážové povaleče, ale nám to jen zvyšovalo naši dobrou náladu, kterou jsme získali se švédským strýcem Ivanem přes noc v baru na lisabonském letišti.
Taxík nás odvezl do deset kilometrů vzdáleného městečka a protože jsme nevěděli, kde Domino spolu s druhou lodí Mississipian kotví, nechali jsme se vyložit v Peter´s Sport Café baru, kde dříve či později zcela jistě narazíme na někoho z naší posádky. Tato malá hospůdka je totiž vyhlášená mezi námořníky a není snad žádný, který by se plavil okolo této části oceánu a nezastavil se zde v oáze. Není to jen alkohol, ale hlavně prostředí pravé přístavní hospody, ve které sedí praví námořníci.
Pan Peter, sedící u vchodu se opírá o hůlku a spokojeně kontroluje cvrkot svého báječného podniku. Jak jsme čekali, Kryštof s Markem dorazili asi za dva giny s tonikem a tak nastalo bouřlivé vítání a vyprávění, co zažili na první části této plavby z Karibských ostrovů sem do středu Atlantiku.
Po necelých dvou dnech zkoumání tohoto sopečného ostrova jsme v podvečer odvázali lana, odrazili od betonového mola a vyrazili na plavbu dlouhou asi 1100 mil (1 míle = 1.8 km), která by nám měla trvat asi 9 dní.
Konečně na moři!
Před rokem a půl jsme ho přepluli na západ a teď bude slunce ranní hlídce vycházet přímo do očí. Opět nastupujeme cestu dobrovolného „utrpení“ a strádání. Opět se pod plachtami pouštíme na moře, na pár čtverečních metrech životního prostoru. Hlídky jsou rozdány a velice rychle si zvykáme na rytmus tří hodin u kormidla a šesti hodin volna.
Dva dny jedeme dost zvolna okolo ostatních ostrovů Azor a vyhlížíme velryby, které se v těchto vodách vyskytují velice hojně. Máme ale smůlu, velryby se nám vyhýbají nebo spíše lidstvo úspěšně pracuje na zmenšení jejich počtu a tak ten „hojný“ výskyt je již asi minulostí. Alespoň, že vždy přátelští delfíni připluli, aby nás trochu utěšili. Asi jsem ještě nezažil plavbu bez delfínů. Jenže jedeme dost pomalu a jejich stylem je rychlost a tak nám za chvíli dávají najevo, že je s námi nuda a mizí v dáli.
Třetí den se vlny konečně tvarují do dlouhých táhlých kopců občas vysokých až šest metrů a je znát, že jsme se zbavili vlivu pevniny a oceán má tu pravou sílu a možnost se rozběhnout. Začíná také dost foukat vítr a my si konečně užíváme pořádného plachtění. I delfíni už s námi tráví více času, protože jsme konečně pro ně trochu soupeři. Občas se mezi nimi najde i cirkusák, který skáče po zádech nebo se snaží přeskočit příď lodě.
Počasí nám přeje a vítr pořád sílí a s ním i vlny a jízda začíná být opravdovou bitvou se živlem. Tuny vody se převalují po lodi a není snad nikdo, kdo by si neprožil setkání s vlnou přelétající loď v tom nejnevhodnějším okamžiku. Káva pracně donesená z podpalubí, se tak v pikosekundě mění na slanou vodu, právě zapálená cigareta se změnila v cár papíru a suché tričko je mokré do poslední nitky. Pohyb po lodi je omezen na minimum a v podstatě se všechen náš život odehrává v sedě nebo v leže. Stát si můžeme dovolit jen u sporáku, kde se dá pořádně zapřít a nebo za kormidlem. Každý krok je třeba pořádně uvážit. Snad všichni máme slané vlhko, které nikdy nevysychá, zalezlé všude a na lodi pomalu začíná být znát její stáří a tak si zvykáme na kapající vodu ze stropu, z oken i na nutnost neustále vyčerpávat vodu z podpalubí, protože elektrická pumpa už moc nefunguje.
Pogumované obleky přicházejí ke slovu a ač je skoro pořád krásně, nepohybujeme se venku jinak než pořádně nabalení. O nějakém sladkém životě na jachtě opalování se na přídi, a tak nemůže být ani řeč. Opálený máme tak maximálně nos vykukující z pod kapuce. Kromě delfínů nás míjejí želvy. Je to neuvěřitelné, jak houževnaté jsou ty nemotorná stvoření. Ve velkém vlnobití to vypadá, že se každou chvíli utopí, ale už staletí putují přesně k svému cíli přes oceány a žádná bouře je nemůže zastavit. To je krásné na oceánu, že zůstává pořád stejný. Pevnina se časem a působením člověka mění, ale uprostřed oceánu je všechno stejné, tak jak to viděli mořeplavci před několika staletími.
Platí stejné zákony a stejný motor nás žene kupředu, vítr. Po sedmi dnech doplouváme do ústí gibraltarského průlivu a skoro dva dny se snažíme alespoň trochu přiblížit do úžiny, ale příroda je silnější. Vítr fouká přímo proti a vytváří spolu s proudem a vlnami nepřekonatelnou bariéru. Vzdáváme to a plujeme do asi šedesát mil vzdáleného městečka Cadiz na jihu Španělska, kde naše cesta končí.
přečtěte si deník plavby z roku 1998
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
