Kolonizaci Ameriky Evropany, onu historickou kolizi dvou zásadně odlišných kultur, provázelo mnohé násilí a krveprolití. Ibarretův případ však vyvolal mimořádně velký rozruch a pobouření. Pro většinu bělochů to byl jen další důkaz krutosti, zloby a krvežíznivosti Indiánů, na které platí jedině trestná výprava. Jenže Alberto Vojtěch Frič měl pochybnosti. Tento poněkud výstřední, romanticky založený synek z měšťanské rodiny zámožného pražského advokáta se nadchl tajemstvím exotických rostlin a přes odpor rodičů hned po maturitě pláchl do země jejich původu. Ze své první cesty (1901) si přivezl malárii, ale hlavně bohaté dojmy a poznatky o přírodě a domorodcích jihoamerických tropů. Frič měl vzácné porozumění pro mentalitu Indiánů. Dovedl se s nimi sžít. Respektoval jejich obyčeje, studoval jejich jazyky a mytologii; na druhé straně jim svou puškou pomáhal při lovu a učil je pěstovat užitkové plodiny, které neznali. Získal si jejich úctu a přátelství, takže se od nich dovídal i to, co by jiným bělochům zůstalo utajeno. Zjistil, že Ibarretu zabili rukou společnou čtyři kazikové, náčelníci z-kmene Pulagá. Porovnáním různých výpovědí došel Frič k názoru, že Španěl si svůj osud zavinil do značné míry sám. Dopustil se, možná nevědomky, zločinu. Pro kus masa zastřelil chudým Pilagům koně, to nejcennější, co měli. Nezlynčovali ho za to. Poradili se ve svých vesnicích, náčelnici pak přišli k jeho stanu, zasedli kolem ohniště a s pomocí tlumočníka žádali náhradu škody. Ibarreta o tom nechtěl slyšet. Místo rozumné domluvy jim začal nadávat a křičet na ně. "Volný Indián dovede zapomenout i ránu pěstí," píše Frič, "ale nesnese, aby se na něj křičelo. Muselo to být hodně velké rozčilení, když stařičký, hubeňoučký kazik Nogočé uhodil Ibarretu svou válečnou palicí. Uhodil ho vsedě a rána nebyla asi příliš silná. Byl snad omráčen, snad zabit. Mohl obživnout a mohl se mstít. Proto dopadly na jeho hlavu další tři palcáty. Ale bělochu není co věřit. I docela mrtvý by mohl obživnout, a i kdyby neobživl, mohl by se mstít jeho duch. Odřízli tedy hlavu od těla a obé pohřbili daleko od sebe. Na hroby nanesli různé trny a střepy a tak zamezili, aby se jedna půlka vyhrabala a spojila s druhou." Pilagové se cítili v právu a podle Friče byl jejich drastický čin motivován pocitem křivdy a také pověrečným strachem z mocného ducha bílého muže. Po půlstoletí popsal Ibarretův případ podrobně v závěrečné kapitole své výrazně protirasistické knihy Indiáni Jižní Ameriky. Knihu věnoval těm vzdáleným přátelům, kteří mezitím pod náporem křesťanské civilizace "vymřeli jak čest a zákony kázaly jim". Svérázný český badatel podnikl celkem pět velkých výprav do pralesů Latinské Ameriky. Jeho vzácné etnografické sbírky jsou rozptýleny po muzeích v Praze, Berlíně, Petrohradě i New Yorku. "Snad mi stačí čas, abych dopsal i další díl (knihy), než se zlomí můj luk," vzkázal roku 1942 čtenářům ze své vily Božínka v Praze-Košířích, kde se zabýval svou láskou největší - botanikou. Bohužel, luk jeho života vydržel už jen dva roky. Zlomil ho starý hřebík infikovaný tetanem.
12. srpna 2000
Když Frič na své druhé jihoamerické výpravě (1904-1905) zamířil z Asunciónu proti proudu řeky Pilcomayo, chtěl především probádat a zmapovat obávané Estero Patiňo v oblasti Gran Chaco, indiánské území, kde doufal najít ještě neznámé kmeny. A taky vrahy španělského cestovatele Ibarrety, který tam před lety uvázl při vyměřování hranice mezi Argentinou a Paraguayí a skončil tragicky. Jeho tělo se našlo zakopané odděleně od znetvořené hlavy.
