Nejopuštěnější z opuštěných. Mrtvá místa, kde prázdnota svírá srdce

  • 6
Místa, kde kdysi bývalo živo a najednou tam vládne nepříjemné ticho a znepokojující klid. Po několikaměsíční povinné izolaci to známe všichni. Nicméně většina měst už se probudila, nebo brzy probudí ze spánku. Jsou však destinace, které šanci dávno ztratily. Na úrovni duchů budou fungovat nejspíš navěky.

Ostrov bez života

Schody do pekel. Pro tisíce horníků byla Hašima noční můrou.

Město duchů, to je titul, který se v souvislosti s vylidněnými centry metropolí používal tak často, že už vlastně nikoho ani nevyděsí. Ale ostrov duchů by ještě zabrat mohl.

Při pohledu na fotky tohoto místa zaručeně zamrazí v zádech všechny ty, kterým evokují chátrající panelová sídliště dobu útlaku a zoufalství. Na ostrově Hašima, který leží sotva patnáct kilometrů od japonského Nagasaki, to platilo doslova a do písmene. Šlo o ostrov uhlí, slojí a železobetonových ubikací ve stylu králíkáren, kde v jednopokojových bytech se společnou kuchyní měly fungovat rodiny horníků a dělníků firmy Mitsubishi.

Budoucí veleslavná automobilka koupila ostrov v roce 1890 s jasnou industriální vizí: bude se tam dobývat uhlí z mořského dna a bude to velké! A to také činila, bez ohledu na to, že brzy byla na ostrově čítajícím něco málo přes šest hektarů hlava na hlavě, bez ohledu na to, že práce v šachtách byla opravdu nebezpečná a ztráty na životech značné. Kvůli mizerným bezpečnostním podmínkám zemřelo v honbě za uhlím každý den i pět pracovníků, docházelo totiž k častým závalům, horníci se pak buď udusili, nebo utopili.

Ani v ubikacích to nebylo lepší. Když se nesplnily normy, zaměstnavatel mohl svým nevolníkům klidně za trest odpojit vodu nebo elektřinu. A běda chtít pěstovat něco v truhlíku, to zde bylo přísně zakázáno. Žádná hlína na ostrov nepatřila. Specifikem místa bylo i to,  že zde nebyla žádná zeleň. Děti, které se na ostrově narodily, tak neměly možnost vidět stromy a květiny, znaly jen betonovou šeď.

A do toho omezený prostor – přejít z jednoho konce ostrova na druhý zabralo asi tolik času, jako trvá vykouření jedné cigarety.

Během válek sem proudily zástupy zajatců a vězňů, kteří nahrazovali původní dělníky. Sedřít z kůže „otroky“ totiž vycházelo levněji. Leč i v jejich případě platilo, že déle než tři roky to přežít nešlo, v hladových válečných letech se pak délka života pracovníků ještě zkrátila – a to tak, že se začalo tradovat, že kdo jednou na ostrov vstoupí, ten už živý neodejde.

Důl byl nakonec uzavřen v šedesátých letech minulého století, když uhlí přestalo být in a nahradila ho ropa – ostrov se následkem toho rychle vylidnil, pochmurnou atmosféru si však zachoval. Dnes ji rádi nasávají turisté nebo filmaři – k vidění byl například v bondovce Skyfall. Japonci o tomto pochmurném dědictví mluví jen neradi – a vlastně se ani nelze divit.

Ostrov se dal přejít za pár minut. Přesto v něm bylo namačkáno i přes pět tisíc obyvatel.

Futuristické děsy

Opuštěné pozůstatky rekreačních domů ve tvaru létajících talířů. Areál, který vyrostl na pohřebišti nizozemských vojáků, byl prázdninovou destinací pro americké důstojníky a bohaté místní obyvatele.

Za dalším temným dědictvím předků se musíme vypravit na Tchaj-wan do oblasti známé jako Sanzhi. Ale když řeknete UFO domy, každý bude vědět. 

Nápad postavit rekreační resort, který bude reprezentovat budoucnost, vznikl v sedmdesátých letech. Bylo v plánu, že do oblasti zvané Sanzhi Pod City bude jezdit na rekreaci výhradně společenská smetánka, proto i projekt na samotné středisko hýřil luxusem a originalitou.

Nejvyužitější

  • Vypadá to, že každá země má svá „mrtvá města“. Někde to umí využít. Třeba v kalifornském městečku Bodie. Ve druhé polovině devatenáctého století, kdy svět lačnil po zlatě, bylo místo plné nadšenců hledajících zlatou žílu. Když vyschla, obyvatelé, vesměs muži, se zase odporoučeli pryč.
  • Mohlo by to být příkladné město duchů s westernovými saloony a pohřbenými sny o velkém bohatství, místo toho je zde skanzen, ve kterém je za normální situace docela živo.
Malinké vězení v Bodie

Jenže po dvou letech práce byla výstavba zastavena. Domy už prakticky stály a lákaly k návštěvě, přesto ke slavnostní kolaudaci nikdy nedošlo. Prý nedostatek financí, plus stabilita budov nebyla schopna obstát při všech rozmarech místního počasí. Tak zněla oficiální verze.

Jenže… Při výkopových pracích narazili dělníci na staré pohřebiště, kde našlo místo posledního odpočinku na dvacet tisíc nizozemských vojáků, a zřejmě tím mírně podráždili duše zemřelých. Pak si ještě v rámci budování příjezdové cesty dovolili přemístit starou sochu čínského draka. A to byl kámen úrazu, následně se totiž začaly dít podivné věci.

Během série nehod zemřelo několik pracovníků, kteří měli chodit strašit ty živé. Někteří muži se dokonce odmítali na stavbu vrátit, notabene když se na přilehlé silnici odehrálo několik podivných dopravních nehod. Následně si staveniště vybralo pro odchod ze světa několik sebevrahů. Zřejmě kletba – a nedostatek financí ze strany investora byl pro stavaře nakonec vysvobozením. 

Nočních děsů se v souvislosti s futuristickou stavbou nezbavili už nikdy. Zůstal tedy jen opuštěný mimozemsky vyhlížející resort, o jehož záchranu nikdo nestojí. Duchové prý neodešli.

Bezduchý ústav

Bývalá chlapecká škola Arthura G. Doziera v městečku Marianna na Floridě

Internátní školy: někdo se oklepe, jen to slyší, další si představí ideální kulisy pro vraždu, jiný zase dějiště nějaké šikany, někdo pouze místo, kde se vzdělává a umravňuje mládež. Ať tak či onak, v bývalé chlapecké škole Arthura G. Doziera v městečku Marianna na Floridě dnes už usedají do lavic jen přízraky. Naštěstí.

V ústavu otevřeném na počátku minulého století totiž zřejmě zastávali teorii, že násilím se dá vynutit a vyřešit všechno. Do ústavu putovali jak mentálně postižení, tak malí zlodějíčci a záškoláci, nebo ti, kteří provedli nějakou hloupost a měli smůlu. Metody, které místní vychovatelé používali k jejich převýchově, nepatřily zrovna k humánním.

Surovost, brutalita, bití, znásilňování, týrání, zastrašování a zřejmě i zabíjení. Mnoha rodinám se jejich „nepřizpůsobivý“ syn ze školy už nevrátil. Zemřel při rvačce, zahynul během chřipkové epidemie, dozvěděli se příbuzní a dál už nebylo záhodno se ptát a pátrat.

Škola působila rovných 111 let, než byla konečně uzavřena, a ti, co z tohoto očistce dokázali vyjít „jen“ s jizvami na těle a na duši, tvrdí, že zde zemřelo několik stovek hochů, kteří byli pochovaní v areálu školy. Někteří dokonce v bezejmenných hrobech.

Přestože zde opravdu ve velkém mizely a umíraly děti, a to za podivných okolností, z nějakých nepochopitelných důvodů nad tím úřady dlouhá léta zavíraly oči. Teprve nedávno se začalo s exhumací těl, dobrovolníci a antropologové objevovali několik let po sobě další a další hroby.

Dnes je kampus uzavřen, nemá o něj nikdo zájem. Není divu, trhlinku na reputaci, kterou místo utrpělo, nelze jen tak odčarovat, předpokládá se, že ani noví nájemníci z řad duchů jen tak nezmizí.

Škrt – a konečná

Ze země vycházející dým v pensylvánském městečku Centralia

Amerika je veliká, nějaká města duchů se v ní určitě ztratí. Nebo ne? Toto se určitě neviditelným nestane: kdysi byla Centralia v Pensylvánii hornickou osadou, těžilo se zde uhlí ostošest, tvrdá práce byla v rámci možností dobře odměňována, žilo se zde v klidu a v relativní pohodě.

Pak přišel rok 1962 a neškodný úkol pro partu hasičů. „Zbavte nám to tu skládek, ať to tady máme pěkné!“ zněl rozkaz. Někoho napadlo jednu ze skládek spálit. Jenže oheň se rychle vymkl kontrole a pronikl do podzemních štol, kterými bylo město přímo prošpikované.

Nejsmutnější

  • Asi nejznámější lokací duchů se stalo ukrajinské město Pripjať. Domov tisíců mladých inženýrů a vědců se v dubnu 1986 proměnil v mrtvou zónu.
  • Po výbuchu jaderné elektrárny Černobyl se místo stalo jen smutným mementem, vzpomínkou na milion zmařených životů, kterým následky nemoci z ozáření vzaly šanci jít dál.
  • Nukleární turisté rádi zavítají do těchto končin, kde se zastavil čas, tam, kde opravdu můžou fungovat jen duchové.
  • Na rozdíl od jiných opuštěných míst zůstalo toto v prakticky původním stavu. Co nezničili vandalové, leží stále tam, kde to narychlo prchající lidé zanechali.
Takřka mysteriózní vyloučená zóna černobylské jaderné elektrárny se stala...

Hasiči hasili jako šílení, ale nebylo možné dostat situaci pod kontrolu. Na povrchu se to navíc dlouhé roky vůbec neprojevovalo, pod zemí však bobtnal obrovský problém.

Skoro dvacet let po incidentu kontroloval místní pumpař teplotu pohonných hmot v rezervoárech – a osmdesát stupňů není úplně ideální hodnota pro naftu. Propadající se země a šachty, ze kterých se valí dým, člověku taky na klidu nepřidají, stejně tak zamořený vzduch a zdravotní problémy většiny domorodců, a tak se přešlo k velkému stěhování. Přesto pár lidí odmítlo město opustit, je jim povoleno zde dožít, a stejně tak se našli tací, kteří pochybovali o tom, proč a jak k „likvidaci“ města došlo. 

Oficiální verze totiž tvrdila, že k požáru došlo v důsledku teplého počasí, jiná teorie zase říkala, že šlo o pokračování špatně uhašeného požáru ze třicátých let, zlí jazykové v tom zase viděli snahu zničit na uhlí bohaté město.

V každém případě zde prý bude hořet ještě několik set let, takže spisovatelé a filmaři budou mít ještě dlouho o inspiraci pro hororové kulisy postaráno. Prasklé silnice, doutnající zem a děsivé ticho, to je zkrátka vždycky záruka trháku!