Ostrov bez života
Schody do pekel. Pro tisíce horníků byla Hašima noční můrou.
Město duchů, to je titul, který se v souvislosti s vylidněnými centry metropolí používal tak často, že už vlastně nikoho ani nevyděsí. Ale ostrov duchů by ještě zabrat mohl.
Při pohledu na fotky tohoto místa zaručeně zamrazí v zádech všechny ty, kterým evokují chátrající panelová sídliště dobu útlaku a zoufalství. Na ostrově Hašima, který leží sotva patnáct kilometrů od japonského Nagasaki, to platilo doslova a do písmene. Šlo o ostrov uhlí, slojí a železobetonových ubikací ve stylu králíkáren, kde v jednopokojových bytech se společnou kuchyní měly fungovat rodiny horníků a dělníků firmy Mitsubishi.
Budoucí veleslavná automobilka koupila ostrov v roce 1890 s jasnou industriální vizí: bude se tam dobývat uhlí z mořského dna a bude to velké! A to také činila, bez ohledu na to, že brzy byla na ostrově čítajícím něco málo přes šest hektarů hlava na hlavě, bez ohledu na to, že práce v šachtách byla opravdu nebezpečná a ztráty na životech značné. Kvůli mizerným bezpečnostním podmínkám zemřelo v honbě za uhlím každý den i pět pracovníků, docházelo totiž k častým závalům, horníci se pak buď udusili, nebo utopili.
Ani v ubikacích to nebylo lepší. Když se nesplnily normy, zaměstnavatel mohl svým nevolníkům klidně za trest odpojit vodu nebo elektřinu. A běda chtít pěstovat něco v truhlíku, to zde bylo přísně zakázáno. Žádná hlína na ostrov nepatřila. Specifikem místa bylo i to, že zde nebyla žádná zeleň. Děti, které se na ostrově narodily, tak neměly možnost vidět stromy a květiny, znaly jen betonovou šeď.
A do toho omezený prostor – přejít z jednoho konce ostrova na druhý zabralo asi tolik času, jako trvá vykouření jedné cigarety.
Během válek sem proudily zástupy zajatců a vězňů, kteří nahrazovali původní dělníky. Sedřít z kůže „otroky“ totiž vycházelo levněji. Leč i v jejich případě platilo, že déle než tři roky to přežít nešlo, v hladových válečných letech se pak délka života pracovníků ještě zkrátila – a to tak, že se začalo tradovat, že kdo jednou na ostrov vstoupí, ten už živý neodejde.
Důl byl nakonec uzavřen v šedesátých letech minulého století, když uhlí přestalo být in a nahradila ho ropa – ostrov se následkem toho rychle vylidnil, pochmurnou atmosféru si však zachoval. Dnes ji rádi nasávají turisté nebo filmaři – k vidění byl například v bondovce Skyfall. Japonci o tomto pochmurném dědictví mluví jen neradi – a vlastně se ani nelze divit.
Ostrov se dal přejít za pár minut. Přesto v něm bylo namačkáno i přes pět tisíc obyvatel.
