Seriál Jadran z letadla
- 1. díl: Kudy jezdí Češi do Chorvatska. Takhle vypadá cesta na Jadran z letadla
- 2. díl: Nádherné ostrovy i Janouškova vila. Letadlem nad rájem jménem Jadran
- 3. díl: Chorvatsko z nebe. Nad mořem u Istrie a přes třítisícové Alpy domů
Od Zadaru se podél ostrovů Pag a Rab dostáváme na dohled poloostrova Istrie, další oblíbené destinace českých turistů v Chorvatsku.
Nejprve od Rabu zamíříme na severozápad k ostrovu Cres. Zdánlivě nehostinný ostrov v sobě ukrývá drahokam v podobě zářivě modré skvrny jezera, které se jmenuje Vranské - navlas stejně jako to, které jsme míjeli při letu nad Jadranskou magistrálou u Pakoštane, a je zásobárnou pitné vody pro celý ostrov.
Přímo nad širým mořem
Tip na dovolenouVyberte si z pestré nabídky zájezdů do Chorvatska na dovolena.iDNES.cz. |
Za Cresem nás čeká 25 kilometrů letu nad mořem. Poprvé můžu alespoň částečně ochutnat, jaké to je letět nad širým mořem. "Když letím na Kypr, jsem nad širým mořem čtyři hodiny," komentuje moji představivost Jiří a vzpomíná, jak ho tam jednou zle potrápil protivítr. Tak, že už se skoro připravoval na nouzové přistání.
To v případě tohoto letounu znamená doplachtit bez motoru co nejdál a pak, když už je jasné, že přistání na kola by nebylo možné, vystřelit padák. Padák ale nemá posádka, nýbrž letadlo samo. I tak by dopad nebyl zrovna to, na co by se člověk měl dvakrát těšit. "Náraz je takový, jako bys spadl volným pádem ze čtyř metrů," ilustruje Jiří. Au.
Poté, co jsme opustili ostrov Pag, stočli jsme se na Istrii. Ještě dříve musíme překonat ostrov Cres. Uprostřed něj se schovává Vranské či Vransko, chcete-li, jezero. Navlas stejně se jmenuje jezero na šibenické riviéře.
Příště do Chorvatska místo autem malým letadlem?
My letíme v pohodě, paliva máme dost, letišť po ruce relativně hodně. Celkem letadlo uveze sto dvacet litrů naturalu, což stačí na šest a půl hodiny letu. Ve vzduchu jsme strávili deset hodin čistého času a spotřebovali zhruba sto osmdesát litrů paliva.
Pohrávám si s představou, jestli není jednodušší si na cestu do Chorvatska raději najmout malé letadlo s pilotem, než se plahočit autem. Z Prahy do Zadaru, což je vzdušnou čarou asi 680 kilometrů, se dá doletět zhruba za dvě a půl až tři hodiny, žádné fronty na dálnici a ještě člověk vidí úžasné věci. Letadlo za tu dobu spotřebuje něco přes 60 litrů naturalu, což čítá 2 500 korun. Plus letištní poplatky, v ideálním případě asi tisíc korun. Suma sumárum 3 500 korun.
Má to ovšem dvě dost velké vady na kráse – jednak nepočítám s odměnou pro pilota, a ta se těžko odhaduje ("můj" pilot komerční lety neprovozuje), jednak údaje, které uvádím, se týkají dvoumístného letadla, čili na rodinnou dovolenou by to nebylo.
Z poněkud kulhavých ekonomických úvah mě vytrhuje komunikace s letištěm v Pule, což je nejjižnější město Istrijského poloostrova. Necháváme ho na levoboku a otáčíme na sever. Pobřeží Istrie připomíná z výšky trochu břehy Lipna. Míjíme městečko Rovinj s historickým centrem vyhřezlým tenounkou šíjí na poloostrov tvaru slzy. Není to na chorvatském pobřeží Jadranu nic výjimečného. Velmi podobně vypadá město Poreč, ke kterému dorazíme za chvíli, i dvacet kilometrů jižně od Šibeniku ležící Primošten.
Blížíme se ke starodávnému městečku Rovinj. Pobřeží Istrie je jiné, než to na zadarské a šibenické riviéře. Skoro žádné ostrovy, zálivy jsou mohutnější, je tu také více zeleně.
Rovinj podruhé? Kdepak, to jen městečko Poreč svému jižnějšímu bratru jako by z oka vypadlo.
Slovinské pobřeží a italský sci-fi amfiteátr
Zanedlouho od přeletu Poreče se na pár minut ocitáme zase ve Slovinsku – slovinské pobřeží Jadranu dává necelých dvacet kilometrů vzdušnou čarou.
Na něj navazuje italské město Terst, rozdělené na dvě části ležící po obou stranách Terstského zálivu. Jsou spojené jen úzkým pásem pevniny, která navíc poměrně strmě spadá do moře, takže se na ni vejde jen silnice. Nad ní už je italsko-slovinská hranice. Ve svahu této pozemské šíje staví Italové zřejmě v někdejším lomu fascinující novodobé pueblo. Alespoň to tak z letadla vypadá. Amfiteátr, v němž hlediště tvoří do půlkruhu seskládané vilky, dává spolu s obřími jeřáby impozantní výjev skoro jako ze sci-fi.
Na několik okamžiků se ocitáme ve slovinském vzdušném prostoru. Před námi přístav Koper. Po vršcích nad ním už se vine slovinsko-italská hranice. Tu slovinsko-chorvatskou máme těsně za letadlem.
Terst. Poslední mezipřistání, už klasika. Komunikace s věží, Follow me, stojánka, letový plán na zbytek cesty. Letištní hala vypadá jako pošta v Jindřišské ulici v Praze. Jen z automatu na kafe teče na rozdíl od podobných českých kávostrojů skutečně kafe.
Je pět hodin odpoledne, za třicet minut musíme být ve vzduchu. Před námi je přelet Alp a nejisté počasí. Pracovník odbavení nás ale zapomněl v kanceláři a vypařil se. V 17:05 máme odlétat, chlap nikde. Teprve po několika urgencích telefonem nakonec jdeme na start - s půlhodinovým zpožděním. V Příbrami můžeme podle předpisů pro dnešek přistát nejpozději ve 21:15. Tedy za čtyři hodiny. Pokud bude nad Alpami klid, zvládneme to. Pokud ne...
Ve výšce 3 800 metrů nad Alpami
Pilot Jiří Pruša Let do Chorvatska jsme mohli uskutečnit díky nabídce Jiřího Pruši. Pro iDNES.cz letěl už před rokem po Česku. Pruša bloguje také na iDNES.cz a vydal knihu Abeceda reálného socialismu, v níž slovníkovou formou a vtipy připomíná pojmy z doby husákovského temna. |
Žlutočerná vrtule Dynamicu prořízne vzduch, rolujeme na dráhu a rychle nahoru. Nedaleko letiště mineme v polích vysloužilé DC-9 v barvách Alitalie, brzy za ním točíme na sever. Musíme vystoupat do 3 800 metrů, což není od moře úplná prkotina. Máme na to třicet kilometrů. Alpy už jsou na dohled, vrcholy vysoko před námi budí respekt. Jestli TOHLE přeletíme, tak jsme dobří. "To není problém, už to mám párkrát za sebou," uklidňuje mě Jiří. Věřím mu, ostatně co mi zbývá.
Před námi je skoro 180 kilometrů letu nad třítisícovými vrcholy Alp, pod námi se otevírá fantaskní divadlo. Naostřené špice jednotlivých hor roztínají mračna, která letí tu pod námi, tu vedle nás, tu tančí divoké tango se skalisky na vrcholcích. Mohutná rozeklaná údolí se střídají s nedohlednými masivy alpských hřebenů. Na palubním displeji je můžeme sledovat na mapě. Podle barvy, jakou mají, přesně vidíme, co a jak daleko od nás je výš než my, co v podobné výšce jako my a co pod námi. To je pro bezpečný let nesmírně důležité - pokud hory v naší blízkosti na displeji zčervenají, jsme níže než jejich vrcholy a musíme nahoru.
Displej ukazuje, že jsme v bezpečné výšce nad okolními vrcholy. Kdyby hory v pravé části displeje byly poblíž letadla červené, museli bychom nahoru. Červená totiž znamená, že jsou výš než my.
"Venku je 6°C," hlásí Jiří. To je dobré, nemusíme se bát, kdyby se nám nějaký ten mrak otřel o křídlo. Jakmile by ale teplota klesla k nule, museli bychom se mrakům vyhýbat. Když se totiž voda z mraků dostane na křídla, zmrzne. "To může znamenat ztrátu vztlaku, nárůst váhy letadla a poměrně rychlé setkání se zemí," vysvětluje pilot.
Jak se hranice alpských zemí pod námi křivolace vinou sem a tam, v rychlém sledu pod sebou střídáme Itálii, Slovinsko, zase Itálii a na závěr Rakousko. Jeho Korutany nás vítají oblačnou peřinou rozprostřenou od obzoru k obzoru. Musíme nad ní. Můžeme si to dovolit, protože víme, že severně od Alp je obloha bezoblačná a že tedy budeme mít kudy sestoupit dolů.
Čeká nás sto kilometrů ticha, ani motor tlumený palubními sluchátky ho neruší. Slunce se opírá do kabiny a z nadýchaných mračen dělá zářivě bílou krásu. Mlčky vychutnáváme pohodu nadmračného letu, která skončí, až když se přiblížíme k severnímu okraji Alp a musíme se poohlédnout, kudy dolů.
Tenhle "rakouský" mrak vypadá dramaticky, ale minuli jsme se v klidu a míru. Nicméně, je to předzvěst toho, že bezoblačné Alpy jsou za námi a čekají nás ty zamračené.
Tam, co ukazuje winglet na konci křídla, je v mracích ukryt masív nejvyšší slovinské hory Triglav. Winglety zachycují vzdušný proud, který se dere zespodu nad křídlo a znemožňují mu, aby nad koncem křídla tropil rotyku. Spočítat jejich přesný tvar a umístění je hotová věda.
"Vezmeme to tudy," slyším ve sluchátkách. Pilot ukazuje na trhlinu mezi mraky. Zdálky vypadá tak malá, že nevěřím, že bychom se do ní mohli trefit. Byl to naštěstí jen klam, místa je tam na dvacet takových letadel. Pod námi se otevírá údolí řeky Enns, do kterého můžeme pohodlně vlétnout. Alpy se pak zvolna z obrů mění ve stále nižší a zaoblenější kopce podhůří. Sledujeme Enns až do Lince, kde se vlévá do Dunaje. Linec není shora zrovna krasavec, dobrou polovinu města tvoří fabriky či sklady.
Takhle nějak možná vypadá nekonečno. Ztroskotat tady, najdou nás za pět tisíc let.
Lipno vypadá jako větší louže
Z Lince už je domů, co by kamenem dohodil. Po deseti minutách se před námi zaleskne hladina Lipna. Po těch rozměrech vodních ploch, na které jsme ještě odpoledne u vytržení koukali na Jadranu, působí naše největší vodní nádrž jen jako větší louže. Deset minut před půl osmou překračujeme u Lipna hranici Česka.
Uletěli jsme po území šesti států celkem 1 981 km, během nichž se vrtule našeho Dynamicu WT 9 LSA otočila kolem své osy celkem dva miliony sedm set tisíckrát, viděli jsme stovky úžasných scenérií, které jsme zachytili na 3 751 fotkách focených přímo z nebe. Pár desítek z nich ale ještě na své pořízení čeká.
Trocha dynamického vzrušení na závěr - Temelín. Jako obrovský pavouk zásobuje nebe nad sebou párou.
Krumlovský zámek zblízka. Vltava zůstává pokojně v korytě. Před měsícem to byla divoženka.
Než dosedneme na travnatou plochu příbramského letiště, zakroužíme si totiž ještě nad Českým Krumlovem, proslulým budějovickým náměstím či nad Hlubokou. Svoje Vítejte, bratři Slované! nám parou z chladících věží zadýmá na pozdrav Temelín a pak už v posledních loučích dnešního slunce vychutnáváme zvlněnou krajinu rybníků, lesů a polí, ve které jsme – málo platno – doma.
Přeletíme Orlickou přehradu a po dvou a půl hodinách letu z Terstu ve 20:07 dosedáme na mateřské letiště.
8. července 2013 |
