Dubrovníku se právem přezdívá Perla Jadranu. Jeho krása je však zároveň jeho prokletím. Chorvatům sice sype do kasiček spousty peněz z návštěv turistů, davy lačných očí jej však pomalu ničí a Chorvatsko muselo vstup do centra Dubrovníku v létě omezit. Kvůli návalu mu hrozí, že přijde o zápis do seznamu světového dědictví UNESCO, kterým se pyšní od roku 1979.
Jen po moři sem za celý rok 2017 přivezlo 539 lodí 749 tisíc turistů. Kvůli varování UNESCO, že by Dubrovník o svůj status mohl přijít, limitovala v červnu tamní radnice vstup do města. Počet turistů tam nikdy nesmí překročit čtyři tisíce lidí.
„V horizontu dvou let ztratíme kvůli kvótám možná až milion eur, ale z dlouhodobějšího hlediska vyděláme mnohem víc,“ zdůvodnil regulace před časem starosta města Mato Franković (více k tématu čtěte zde).
K obřímu turistickému náporu se váže také další zvláštnost Dubrovníku. Staré město mezi hradbami má reálně jen 800 obyvatel. „Před válkou v roce 1991 žilo ve starém Dubrovníku na 3 500 místních. Lidé se mezi sebou znali, povídali si mezi domy či na zápraží, mezi okny si měnili a půjčovali potraviny,“ vypráví průvodkyně Ana Orlovićová.
„Ta doba už je nenávratně pryč, tyto momenty se ztratily. Neuslyšíte tu dětský křik, většina místních jsou staří lidé, kteří jsou k městu citově vázaní a opustit je pro ně není tak lehké,“ tvrdí Orlovićová.
Populace lidí mezi hradbami Dubrovníku stárne. Průměrný měsíční příjem Chorvatů je 800 eur (necelých 21 tisíc korun), a tak není divu, že 85 procent bytů a apartmánů v Dubrovníku je k pronájmu, nebo je vlastní zahraniční majitelé, kteří je využívají jako letní sídlo či dále pronajímají přes AirBnB.
„Cena za metr čtvereční se totiž v Dubrovníku pohybuje kolem tří tisíc eur, ve starém Dubrovníku se vyšplhá k pěti až deseti tisícům eur za metr čtvereční. Bydlení je zde velmi nákladné a ten, kdo zde svůj byt prodá, žije si v jiné části Chorvatska jako boháč,“ dodává Ana.
Město za hradbami
Jak se v Dubrovníku žije, mohou turisté vnímat například při prohlídce hradeb. Vysoké zdi mají po obvodu asi dva kilometry a svírají staré město jako masivní kamenný prsten. Do naleštěných ulic se dostanete jen dvěma branami - západní Pile a východní Ploče. Za 150 kun (cca 520 korun) vystoupáme strmé schody těsně za Pile. Vstup je z hlavní ulice Stradun (z italského stradone - velká, široká ulice - pozn. redakce) poblíž Onofriovy fontány.
Oranžové střechy Dubrovníku vznikly až po válce v roce 1991. Ty v barvě písčitého pobřeží jsou starší.
A právě zde v duchu děkuji tomu, že tu nejsem v létě. Na úzkých chodníčcích v některých částech hradeb je cítit i to menší množství turistů a na dobrý snímek si člověk musí počkat.
Stojí to však za to, najednou se nám otevírá pohled na staré město jako na krásný kamenný celek s bílými domy a oranžovými střechami. Jeden dům jako by z oka vypadl druhému. Působí to trochu kýčovitě, na zápraží se povalují kočky a mezi okny vlaje schnoucí prádlo.
Františkánská lékárnaPokud máte dvě hodiny k dobru, vyplatí se najít si mezi hradbami i třetí nejstarší lékárnu v Evropě z roku 1317. Nachází se přímo na hlavní ulici Stradun jen pár kroků od Onofriovy fontány ve františkánském klášteře a je dodnes funkční. Františkánský klášter má kromě lékárny ještě jeden klenot a tím je rajský dvůr s křížovou chodbou. Dokonalá zahrada uprostřed kamenného města učarovala i filmařům, kteří zde natočili pár scén ze ságy Hra o trůny.  |
„Poté, co skončila v Dubrovníku válka, musela být většina města opravena. Proto ta zářivější oranžová. Střechy, které mají barvu písčité země, jsou původní. Ostatně válka a zápis v UNESCO jsou i důvodem, proč jsou domy jeden jako druhý,“ ukazuje nám průvodkyně Ivana Radicová na kamenné fasády a lahvově zelené okenice.
Zkoumám, který dům musel být po válce opravený a který je původní. Ale jde to jen ztěžka. „Stavby šly díky UNESCO velmi rychle, ale vše je tu přesně tak, jak tomu bylo před obléháním Dubrovníku,“ vysvětluje Ivana.
Z hradeb vidím těm hrstkám místních starousedlíků až do kuchyně a v duchu obdivuji, jak laxní jsou k neustálému drobnohledu tisícovek turistů denně. Zvykli si na něj. Nebo jej prostě ignorují.
„Ale co tu ještě výborně funguje, jsou naše ‚městské kamery‘,“ směje se Ivana a ukazuje na starší ženy, které ostražitě sledují okolní ruch z malých oken. Tento úsměvný fenomén si pamatuji ze Sicílie.
Město ve městě žije tiše, ale čile. Míjíme zbořeniny, které prý nevznikly válkou, ale zůstaly jako památka na dřívější výstavbu. Poté, co je místní opustili nebo nedostavěli, pomalu chátraly a nyní v nich našly útočiště především kočky.
Kolem hradeb je spousta malých zahrádek s granátovými jablky a olivovníky, míjíme i kavárnu a stánek se šperky, který si místní zřídili před svými dveřmi, křesťanskou školu nebo basketbalové hřiště. Celá procházka je dobrým kardio cvičením a končí u obří kulaté věže Minčety na západní straně, která je známá ze seriálu Hry o trůny.
Srdj nabízí vítr a dechberoucí výhledy
Za dalšími výhledy jedeme kabinkovou lanovkou, která v nové podobě funguje od roku 2010 a která turisty každý den, pokud není příliš větrno, vyváží nad město na 412 metrů vysokou horu Srdj ležící severně od Dubrovníku. Stanici najdete na mírném kopci nad hradbami starého Dubrovníku. Nestojíme žádné fronty, nastupujeme do kabinky a rychle vyjíždíme na vrchol hory, kde najdete také kavárnu, suvenýry či toalety.
Jednosměrná cesta na kopec trvá zhruba deset minut a vyjde na 85 kun (cca 295 korun), zpáteční pak na 150 kun (520 korun). Samotný vrchol hory je holý, i když jej ze severu a jihu porůstají dubové lesy. Odtud ostatně vznikl název Dubrovníku (dubrava - pozn. redakce).
Kromě restaurace a kavárny můžete na hoře Srdj zajít k pevnosti nebo k obřímu kamennému kříži, který nechali vystavět místní.
Když se turisté nabaží nádhernými pohledy na staré město, ostrov Lokrum, ale i zátoku a nové přístaviště, mohou se projít po okolí. Těsně pod stanicí nechali místní vystavět obrovský kamenný kříž, který je vidět snad z každého místa v Dubrovníku.
Pár kroků na sever pak najdete muzeum věnované bojům o Dubrovník v roce 1991 a pozůstatky francouzské pevnosti Fort Imperial, vystavěné během Napoleonských válek v letech 1806 až 1816. Vrch totiž Chorvaty chránil nejen před silným větrem, ale byl i strategickým obranným místem města před případnými útočníky.
Ochutnejte podzimní DubrovníkŘíjnový Good Food Festival nabízí za pár peněz hodně muziky |
„Mnoho turistů se ptá, jestli si vybrat raději lanovku, nebo hradby. Nedá se chytře zvolit. Pokud máte štěstí na jasné počasí, vidíte odsud na celé město i ostrov Lokrum. Ale kdo neprošel hradby Dubrovníku, jako by to nebyl,“ míní Natasha, další z místních průvodkyň. Dávám jí zapravdu, i když naše skupina zrovna dnes mezi nejšťastnější nepatří, protože nad městem se ještě po ránu povaluje mlžný opar a všechny fotky jsou jako za „záclonou“.
Ostrov plný králíků, kde se nedá přespat
Do třetice vyrážíme na ostrov Lokrum, který leží východně od města. Jízda lodí trvá jen slabou čtvrthodinku a místní i turisté se rázem ocitají v jiném světě, pryč z rozehřáté naleštěné dlažby a dokonalých nachlup stejných domů. Lokrum je jako zelený ráj, byť celkem malý, protože zabírá jen necelý kilometr čtvereční.
Přístavní molo na ostrově Lokrum sousedí s turistickým informačním centrem.
Kuřáci tu mají smůlu, stejně jako lidé, kteří by na ostrově chtěli kempovat, nebo třeba pejskaři. Na ostrově totiž volně žijí stovky králíků a pávů, kteří se v klidu procházejí kolem turistů.
Také tu najdete věčně zelenou přírodu plnou borovic a dubů cesmínovitých. A malé, kamínky vyskládané cestičky, které vedou k botanické zahradě, k eukalyptovému háji, k rozesetým kavárničkám, k restauraci, k pevnosti, k místům ke koupání, ke klášteru nebo k místnímu Mrtvému moři. Od Jadranu ho odděluje jen skála a otvor v ní a v sezoně slouží jako přírodní bazén pro děti.
Mrtvé moře na Lokrumu.
„Především rodiny s dětmi zde rády tráví den nebo odpoledne. V sezoně se zde všichni jezdí rádi koupat, protože v Dubrovníku mnoho pláží nenajdete. A Mrtvé moře je pro děti ideální, je ze všech stran ohraničeno a schováno v polostínu mezi stromy,“ vysvětluje Natasha, zatímco opatrně překračujeme pasoucí se králíky.
„Ne turisté, ale králíci jsou problém Lokrumu,“ poznamenává ještě a vede nás do pozůstatků benediktinského kláštera. Benediktini ostrov osídlili a spravovali jako první už kolem roku 915. Z příběhů, které se k nim na Lokrumu vážou, až mrazí. „Klášterní komplex je ve spisech poprvé zmiňován kolem roku 1023. Benediktini spravovali celý ostrov a až do patnáctého století opatství sloužilo i jako nemocnice a chudobinec,“ vypráví naše průvodkyně.
Jenže v 18. století byli mniši nucení ostrov opustit. „Z ostrova byli koncem století vyhnáni, ale před svým odchodem ostrůvek a všechny, kterým bude kdy patřit, prokleli. Noc předtím, než ostrov opustili, jej celý v kápích obešli se zapálenými svícemi, které drželi plamenem dolů. Šeptali přitom modlitby a zpívali písně. Od té doby zde nesmí nikdo strávit jedinou noc,“ popisuje Natasha.
Jediní obyvatelé Lokrumu, kteří na ostrově bez obav nocují.
Kletba mnichů prý všechny majitele Lokrumu dostihla. Až do druhé světové války ostrov přinášel jen neštěstí a smrt. Byli to například rakouský arcivévoda Maxmilián, který koupil ostrůvek v roce 1859 a byl popraven, Rudolf Habsburský, který zemřel v Mayerlingu, či jugoslávský král Alexandr.
Na Lokrumu prý kdysi ztroskotal i anglický král Richard Lví srdce, když se vracel z křížové výpravy. Za to, že byl na ostrově spasen, nechal Chorvatům v Dubrovníku vystavět katedrálu.
Ne náhodou najdete v klášterním komplexu také repliku slavného železného trůnu ze seriálu Hra o trůny. I zde se hodně točilo, což dokládají krátké záběry z natáčení a úryvky rozhovorů s herci Hry o trůny. Takže než na noc tento ostrůvek opustíte, nezapomeňte se na trůnu vyfotit. Jako stovky dalších turistů.
Ostrov Lokrum leží východně od Dubrovníku.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Temná stránka naleštěného života v DubrovníkuKdyž člověk prochází starým Dubrovníkem, snadno si představí, jak krásný život by tu byl. Jenže realita je pro místní poněkud jiná. Ve starém městě mezi vysokými kamennými hradbami žije jen necelá tisícovka místních obyvatel, převážně starých lidí, kterým už se jejich rodiště opouští těžko. "Denně musí překonávat strmé schody v úzkých uličkách a většinu roku se prodírat davy lidí. I běžný nákup potravin je pro ně náročný, protože ve starém městě je všechno velmi drahé," upozorňuje průvodkyně Ana Orlovićová. Pozornému turistovi totiž neunikne, že kromě tržiště snad není mezi hradbami místo, kde by se dal udělat větší nákup. A nejbližší potraviny jsou stovky metrů daleko.Centrum Dubrovníku je navíc jednou pěší zónou, takže není možné použít taxi nebo kolo. Vše záleží na fyzické kondici místních "Dokážete si navíc představit, jak těžké je vyměnit v takovém domě či bytě v úzké ulici s malými okny třeba pohovku," dodává Ana. Místní už jsou zvyklí na zvědavé oči turistů a na zápraží posedávají minimálně. Ti se dvorkem si užívají klid před domem zřejmě jen brzy ráno nebo až večer, když davy prořídnou. Ale v sezoně, kdy ulicemi proudí tisíce anonymních tváří, a přitom člověk nenarazí na souseda odvedle, může být taková situace minimálně zvláštní.  |
