Chiloé: je to Chile, a není to Chile...

"Komunita indiánského kmene Huantemo není zodpovědná za jakékoli nehody či incidenty, které se mohou stát, pokud turisté nerespektují doporučení správy parku."

Cedule v půlce trasy chilského národního parku Chiloé vedoucí od jeho brány v Chanquínu k řece Cole Cole jako by chtěla zdůraznit: "Buďte ohleduplní nejen ke zdejší přírodě, ale i ke zdejším lidem!" Tak tedy dobrá.

V rytmu přirozenosti,
na kterou jsme už zapomněli...

Pobývat v Puerto Monttu, centru takzvané jezerní oblasti Chile, a nejet se podívat na ostrov Chiloé? To snad ani nejde. Z Puerto Monttu je to do Castra, největšího města na Chiloé, necelých 100 kilometrů, což je v chilském měřítku, co by kamenem dohodil.

Pokud se tuto cestu rozhodnete absolvovat autobusem, nejspíše pochopíte, že v Chiloé nejde jen o nádhernou přírodu, ale i o mentalitu místních lidí, v mnohém odlišnou od zbytku země.

Ještě před naloděním na trajekt, který spojuje na severním okraji ostrov s chilskou pevninou, řidič i pasažéři jakžtakž splňují představu normálního autobusového spojení. Jakmile však rozhrkaný minibus vyjíždí z mola na ostrovní pevninu, začínáte mít pocit, jako byste se ocitli na nějakém pořádném mejdanu. Jako by všechny ovládla jakási oslava svobody a bezstarostnosti.

Řidič řádně přidá na hlasitosti rádia a výběrčí lístků se s pasažéry začnou pohupovat do rytmu. Do rytmu čeho? Trochu se o něj starají místní tradiční songy linoucí se z rádia, ale stejně tak i vozovka, která má očividně časy své největší slávy dávno za sebou. Zas tak daleko však ty časy nejsou. Vždyť silnice spojující dvě nejvýznamnější města na ostrově - Ancud a Castro - byla vybudována teprve v roce 1958.

Západ slunce na tábořišti u řeky Cole Cole

Tady vědí, co to je tsunami

Cedule vyzývající k dodržování maximálního respektu vůči indiánům z kmene Huantemo završuje několikahodinovou procházku po pláži podél Tichého oceánu. Obrovité duny, které ji lemují z opačné strany, tu nejsou od nepaměti. Přesně od 22. května 1960, kdy silné zemětřesení a následná vlna tsunami navždy změnila tvář pobřeží. Mimo jiné smetla palafítos, dřevěné baráčky na kůlech těsně nad mořem, které se tak uchovaly pouze v oblastech chráněných před oceánem pevninou, například v Castru.

I řeka, která se při cestě po pobřeží vine za dunami, přišla kvůli vlně tsunami o své ústí a nyní se postupně ztrácí, až definitivně mizí pod vrstvami písku. Na pláži lze kromě mušlí nalézt roztodivné věci - téměř všude jsou rozházeny obrovské mořské řasy, připomínající změť kabelů či chapadla hlavonožců.

Ale dá se tu narazit i na průhledný koláč oceánem vyvržené medúzy, mrtvého tučňáka Humboldtova, jehož hnízdiště o několik desítek kilometrů severněji je dalším častým cílem turistů na ostrově, či rozkládající se tělo ještě nedospělého žraloka. Místy je to takový mořský hřbitov. Nejbizarnější je však stejně setkání s živými tvory - skupinkou krav, která si uprostřed té obrovské písečné pustiny pochutnává na řasách.

Kráva spásá mořské řasy na břehu Tichého oceánu

Dřevěné klenoty
a nejdivočejší z divokých

Chiloé je Chile - a trochu taky není. V 19. století tomu tak bylo doslova. Když v roce 1818 vyhlásilo Chile nezávislost na Španělsku, uchýlili se Španělé na Chiloé a pod chilskou správu se ostrov dostal až v roce 1826.

V každém případě, jestli se o Chile, nejdelším státě na zeměkouli, říká občas kvůli jeho tvaru "paprička chilli", tak Chiloé je jedním z jeho nejdivočejších a nejpozoruhodnějších semínek.

Když na něj dorazili v druhé polovině 16. století Španělé, žili tu už 9000 let indiánské kmeny. Po španělské kolonizaci si pak Chiloé kvůli povstáním na chilském kontinentě na dlouhých dvě stě let užívalo téměř neporušené izolace od vývoje ve zbytku Chile - nějakou dobu dokonce spadalo pod správu mnoho set kilometrů vzdálené Limy, dnešní peruánské metropole.

Ruku v ruce s kolonizací přišla katolizace. Od začátku 17. století začali šiřitelé víry, františkáni a jezuité, stavět i v nejodlehlejších koutech ostrova unikátní kostely vystavěné kompletně ze dřeva, některé z nich dokonce bez použití hřebíků. Právě tyhle kostely, které se rychle staly kulturními i sociálními centry Chiloanů, přinesly ostrovu celosvětovou proslulost. V roce 2000 šestnáct dřevěných kostelů zařadilo UNESCO na listinu Světového kulturního dědictví.

Kostel v Castru - jeden z mnoha kostelů postavených výhradně ze dřeva

Tunely v džungli

Dostáváme se k místu, kde končí trochu úmorná pouť po pláži a kde začínají "vládnout" indiáni z kmene Huantemo - mimo jiné tu spravují turistické stezky i tábořiště. Nedoporučuje se odchylovat od turistické trasy - místní lidé si přísně střeží soukromí svých domků a usedlostí rozptýlených po okolních svazích. Přesto je občas zahlédneme - tady na břehu suší obrovité mořské řasy, zde zase vykouknou z postranní cesty indiánské holčičky, po chvíli musíme uhýbat klukům jedoucím na koních po strmé stezce.

Cesta se začíná nořit do lesa. Tedy není to les - je to deštný prales, úzké a tmavé tunely vysekané, vykutané či občas vyztužené kládami, v neskutečně bujné vegetaci, vinoucí se nad útesy spadajícími k mořskému pobřeží. Jen na několika místech lze na chvilku hluboko pod sebou zahlédnout zátoky nezjizvené stopami civilizace, zátoky, v nichž podle uznávaných hledačů pokladů zřejmě dodnes tlí slavné španělské galeony i se svými poklady.

Na tomto místě se turisté dostávají na území, které spravují indiáni kmene Huantemo.

Z Chiloé až na konec světa

Ten největší poklad Chiloé byl však bezesporu nalezen už dávno a pochutnává si na něm celý svět. Podle odborníků právě tady vznikl jeden z nejrozšířenějších druhů brambor (kulatých se světlou slupkou). Vyvinul se v odlišném klimatu z brambor, které sem po stěhování podél tichomořského pobřeží dopravili peruánští indiáni.

Pěkně dlouho jsme si však v českých zemích brambor nevážili - od poloviny 16. století, kdy byly do Evropy přivezeny, trvalo více než 200 let, než se u nás začaly pěstovat ve velkém. A nedá se čekat, že bychom si právě na Chiloé začali brambor více vážit. V místních rybářských krčmách a restauracích vám totiž nabídnou jiné úžasné pokrmy z darů mořských i zemských. Asi nejslavnější specialitou pocházející z Chiloé je curanto, směs z ústřic a masa a takřka všeho, co zdejší kuchyně nabízí. Dobrou chuť!

Cesta od pobřeží míří do pralesa

Setkání s lidojedy

Po putování strmými stezkami na tichomořských útesech přicházíme k cíli naší cesty - k zálivu u ústí řeky Cole Cole, kde Indián vybírá 2000 chilských pesos za místo pro stan a donášku poněkud nahnědlé, ale prý zaručeně pitné vody.

Výjev jako vystřižený z pohádky - písečná pláž uzavřená z obou stran útesy pokrytými neproniknutelnou vegetací a vlny, které se nezdají nějak příliš nebezpečné. Když se po pláži ještě projede indián - správce tábořiště - na koni, nemá to skoro chybu.

Však oceán tento přeplněn jest všelikými mořskými kreaturami a zlými bůžky, jak praví zdejší bohatá mytologie, a pokud na ně nevěříte, tak i cestovní průvodce varují před silnými spodními proudy, kvůli nimž je zde koupání obzvláště nebezpečné. Nic nám však nezabrání alespoň se projít v mořském příboji a nechat na sobě ucítit sílu tichomořského příboje.

Příšery, či spíše příšerky, dnes stejně řádí hlavně na břehu. Nejsou vůbec mytické, ale umějí si vás vychutnat skvěle. Neboli před mořskými obludami uprchnete snadno, ale před zdejšími písečnými blechami a místním druhem ovádů jen stěží. Repelent s sebou!

Jak dlouho ještě?...

Chiloé tak trochu není Chile, ale brzy už bude, a hodně napevno. V roce 2010 má spojit ostrov s pevninou nejdelší most v Latinské Americe. Časy krásné izolace tak zřejmě navždy skončí. Jak to bývá, místní lidé z toho mají trochu radost - asi si začnou žít trochu lépe, a trochu obavy - asi začnou žít jinak. Snad jim ten rytmus v těle i v duši zůstane...