Možná si na to ještě vzpomenete, v dobách, kdy se do Řecka na dovolenou jezdilo hlavně autem, to byla nejsnáze dostupná přímořská oblast této země. Ty doby jsou sice pryč, protože dnes většina turistů cestuje do Řecka letecky, ale kouzlo Chalkidiki zůstává a možná nastal čas jej znovu objevit.
Tři prsty směrem do moře
Jako tři prsty vybíhající z lidské dlaně, právě tak se na mapě či satelitním snímku jeví poloostrov Chalkidiki. Jen dva z "prstů" jsou ale běžně přístupné. Ten nejvýchodněji položený, Athos, spravuje komunita pravoslavných mnichů a přístup na Athos je striktně kontrolovaný a ženám zapovězený zcela.
I tak toho ale na Chalkidiki pro běžné návštěvníky zbývá dost. Kassandra, západní prst, má jen mírně zvlněný terén, o to víc ale dlouhých pláží. Ty nejdelší, obrácené směrem do zálivu, najdete u městečka Kalithea. Kousek odtud se také nacházejí zbytky Diova chrámu (Ammon Zeus), jedné z nejvýznamnějších antických památek Chalkidiki. Vykopávky rozměrů athénské Akropole sice nečekejte, ale projít si areál je přesto nasnadě, protože se rozkládá jen pár metrů od pláže.
Prostřední výběžek, poloostrov Sithonia, má členitější profil, pobřeží je rozeklanější, vnitrozemí hornatější. Pláže kolem městečka Sarti vás kromě průzračného moře odmění také báječnými výhledy na Athos na východním obzoru. Bájná hora Athos (Agion Oros) před vašimi pohledy majestátně vystupuje ve vzdálenosti 30 kilometrů přímo z moře a skoro se nechce věřit, že její vrchol přesahuje výšku 2 000 metrů.
Rallye vnitrozemím Sithonie
"Tak to jsem nezkoušel, ani jsem o tom neslyšel," kroutí hlavou Antonis, sympatický majitel hotelu, když se vyptáváme na možnost přejet poloostrov Sithonia autem napříč přes hory. Prý ať se zeptáme v Partenonasu, poslední vesnici, kam ještě návštěvníci běžně zajíždějí.
Tak i činíme, byť chvíli trvá, než v 10 hodin ráno v kamenné vesnici seženeme někoho aspoň trochu anglicky mluvícího. Dáma středních let máchne rukou směrem nahoru a říká "jeďte pořád dál a když to nepůjde, prostě se vraťte". Její radu respektujeme s mírnou nedůvěrou a míříme autem střední třídy s náhonem na pouze přední kola do lesů.
Hliněná cesta sice překonává několik potoků pomocí brodů, erozní rýhy po jarních deštích jsou místy tak hluboké, že si musíme několikrát najíždět, ale nakonec se na "hřebenovku" dostáváme. Na několika lesních křižovatkách volíme metodu pokus-omyl, neboť značení samozřejmě chybí, a když nakonec odbočujeme špatně, tak se jako zjevení na mýtince objevuje pastevec se stádem krav a posílá nás kousek zpět. Je to jediná lidská duše, kterou při přejezdu poloostrova potkáváme.
Východní pobřeží Sithonie, v pozadí hora Athos
V nejvyšších polohách Sithonie, ve výšce kolem 700 metrů, se les trochu rozestupuje a krajinu na chvíli ovládají obrovské žulové balvany výšky až 15 metrů. Na některé se lze vyškrábat i bez horolezeckého vybavení a pohled shora bere dech. Pod sebou máme celé rozeklané východní pobřeží Sithonie, vody Athoského zálivu hrají všemi odstíny modré a obzor korunuje majestátní pyramida posvátné hory Athos.
Sjezd do Sarti je asi ten nejhorší, jaký jsme kdy běžným autem absolvovali. Volné kameny na cestě i velmi strmý sklon situaci rozhodně neulehčují, ale nakonec se zdárně dostáváme až mezi olivové háje v pobřežní nížině. Ještě chvilka bloudění mezi plantážemi a už jsme zase v turistické zóně u pláží. Jako bychom přijeli z jiného světa.
Východní pobřeží Sithonie, v pozadí hora Athos
Babylon (balkánských) národů
"Meni na srpskom", "Dobre došli", nápisy běžně v cyrilici. Reklamy nejen u hospod dávají po celém Chalkidiki tušit, z jakých že turistů zdejší hoteliéři, restauratéři či prodejci všeho možného dnes žijí. Britové a Němci, kteří převládají ve většině turistických oblastí Řecka, to nejsou. Na Chalkidiki dnes jezdí hlavně návštěvníci z okolních balkánských států, tedy bohatší Bulhaři, Srbové či Albánci, v hojném počtu dokonce i občané "nepřátelské" Makedonie. V tom se Chalkidiki v průběhu posledních deseti let zásadně proměnilo.
Jen nad domácími Řeky se trochu vznáší otazník, protože řecká vláda nedávno v rámci úsporných opatření snížila státním zaměstnancům podporu, která se dala čerpat i na trávení dovolené. Nejeden hotel byl přitom závislý ze značné části právě na domácích klientech a obavy z nadcházející letní sezony jsou tématem, které prostupuje všemi debatami.
Brána jazyků otevřená: turistická zóna na Sithonii
Starobylé kostely a Bílá věž
Z centra Soluně (Thessaloniki), druhého největšího řeckého města, je to na začátek poloostrova Kassandra jen 60 kilometrů. O víkendech proto bývají pláže ležící blíže městu plné Soluňanů dychtících po moři. Ale toto schéma se dá i obrátit: máte-li na Chalkidiki jen trochu času, alespoň zběžná prohlídka Soluně by měla být povinností.
Město nejspíš na první pohled neuchvátí, většinu městského organismu tvoří monotónní betonové bloky uspořádané na pravidelném půdorysu. Ale zdání klame. Najděte si ve změti betonu některý z raně křesťanských, dnes pravoslavných chrámů: jejich temné, mystické interiéry prostoupené odlesky zlacených ikon a siluetami modlících se Řeků dají zapomenout na hlučný chaos soluňských ulic.
Doporučujeme zajít do sv. Sofie, pár bloků od pobřeží. Vždyť také díky tomuto kostelu, jehož dnešní podoba sahá až do 8. století, je Soluň zapsaná na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Soluň, Bílá věž
Nábřeží v Soluni
Nedaleko stojí zbytky Galleriova oblouku, nejvýraznější antické památky města, a pak už můžete namířit kroky k nábřeží. Dominuje mu Bílá běž, zbytek městského opevnění a symbol města. Na plácku kolem věže se večer mezi prodejci všelijakých cetek, pouličními kejklíři i notorickými povaleči scházejí místní všech věkových skupin na kus řeči.
A pokud od toho lidského mraveniště na chvíli odtrhnete oči, tak pohled sklouzne od fronty nábřežních hotelů přes Soluňský záliv až po mohutné hory na jihozápadním obzoru – konec vydařeného dne v Soluni nerámuje nic menšího než Olymp, bájná hora řeckých bohů.
Může se hoditJak se tam dostat Doprava na místě Ubytování |
