Cestovatel Leoš Šimánek je dobrodruhem do morku kostí. Zažil tolik dobrodružství, že jsme se rozhodli s ním pořídit po vyprávění o Americe (vyšlo v prosincovém vydání časopisu Téma) ještě další o tom, jak žil dlouhé měsíce s kanadskými indiány, splavil tam nejdivočejší řeky a strávil nádherná léta ve
srubu.
V Pacifiku se setkal Šimánek s kmeny nepolíbenými civilizací, s vysloužilým kanibalem s šesti manželkami, a i díky svému kuchařskému umění na plachetnicích doplul na místa, která ještě před pár desetiletími byla panensky čistá. A též o tom, proč je nejlepší cestovat sám.
Kde se ve vás touha po dálkách vzala? Jako kluk jsem miloval romány Jacka Londona a byl jsem rozpolcený mezi Kanadou a Tichomořím, protože i on psal o obou místech. Kanada mě samozřejmě zaujala nejvíc, ale v paměti mám uchované všechny jeho knihy. Takže jsem sjížděl řeky v Kanadě a pak jsem jen přelétl na rok do jižního Pacifiku.
V horách Západní Nové Guineje na mne koukali, jako kdybych spadl z nebe, protože bělocha nikdy neviděli. Nemohl jsem se s nimi nijak domluvit.
Leoš Šimánek
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
