zavřít
1 / 21
náhledy
Říká se mu Železný vlak. A nejde o žádné poetické přízvisko, tento skoro tříkilometrový „had“ totiž vozí železnou rudu z dolů uvnitř Mauritánie na pobřeží. V opačném směru pak ve vagonech cestují zásoby pro osady odříznuté v poušti nebo turisté toužící po nevšedním dobrodružství. A toho se jim dostává v dobrém i zlém.
Autor: archiv Robina Krutila
Železná ruda je hlavním vývozním artiklem chudé africké země. Těží se v oblasti Zouérat, odkud putuje 700 kilometrů po kolejích do přístavního Nuadhibú. Naše skupina českých a slovenských dobrodruhů se Železným vlakem vydala opačným směrem, tedy ze druhého největšího města Mauritánie do vnitrozemí. Zdejší „nádraží“ má ke svému českému ekvivalentu daleko.
Autor: archiv Robina Krutila
Zatímco pro zahraniční návštěvníky znamená svezení nákladním pouštním vlakem drsný, ale zároveň mimořádný zážitek, pro místní se jedná o nezáviděníhodnou práci. Po kolejích dovážejí zásoby do osad, kam jiná pořádná cesta nevede. Jízdní řády tu nemají, vlak vyjíždí někdy odpoledne. My jsme měli celkem štěstí, na místě jsme čekali jen tři hodiny.
Autor: archiv Robina Krutila
S délkou téměř tří kilometrů patří tento mauritánský vlak mezi světové rekordmany. Táhnout tu tíhu musejí tři nebo čtyři dieselektrické lokomotivy, za kterými je naštosováno zhruba 200 vagonů. Každý uveze 84 tun nákladu, za rok se takto přepraví přibližně 14 milionů tun železné rudy.
Autor: archiv Robina Krutila
Za svezení se nic neplatí. Zájemci si jen vyberou prázdný vagon, který pro ně bude vyhlídkovým místem a postupem času rovněž tak trochu vězením...
Autor: archiv Robina Krutila
Nahoru na vagon vede jediná cesta po kovovém žebříku, po němž se musí vydrápat všech třináct členů naší skupiny. Při nastupování to není problém, času je dost. Během cesty však nikdy nevíte, jestli vlak zastavuje na hodinu, nebo jen na minutu. A když více lidí zároveň potřebuje ven na záchod, je to celkem drama.
Autor: archiv Robina Krutila
Před odjezdem vlaku panuje na „nástupišti“ čilý ruch, místní nakládají zásoby. První železné monstrum se tu díky Francouzům, kteří Mauritánii kolonizovali, rozjelo v červnu 1963, později byla trať znárodněna.
Autor: archiv Robina Krutila
Když se konečně dává vlak s patřičným rámusem klopotně do pohybu, nemůžeme se toho nabažit. Odpolední slunce už nepálí, ale příjemně hřeje, k tomu nás za jízdy ovívá příjemný vánek. A ten pocit exotického dobrodružství je k nezaplacení, i když se železný prach usazený ve vagonu postupně dostává všude, i pod naše ochranné šátky.
Autor: archiv Robina Krutila
Nutno přiznat, že krajina podél trati není nejpestřejší. Vlastně je to jenom samá poušť. Podobně vypadá celá Mauritánie, jejíž čtyři miliony obyvatel jsou rozprostřeny na natolik rozsáhlém území, že průměrně jich jeden kilometr čtvereční obývají jen čtyři.
Autor: Profimedia.cz
Jedno z mála rozptýlení na cestě představuje míjení s protijedoucím vlakem, který je plně naložený železnou rudou. Za zmínku stojí, že na trati nefunguje žádná signalizace, provoz se tu řídí pouze vysílačkami.
Autor: archiv Robina Krutila
Cesta z vnitrozemí k moři, tedy opačným směrem než ta naše, probíhá na vagonech naložených rudou, což ještě drasticky snižuje už tak nijak vysoký komfort.
Autor: Profimedia.cz
Radu naší průvodkyně, ať noc strávíme ve stanu nebo alespoň spacáku, uposlechnou jen někteří. Těm dalším se nechce špinit toto vybavení všudypřítomným načervenalým prachem, navíc za světla je pořád příjemně. Později však této neuváženosti budeme litovat.
Autor: archiv Robina Krutila
Železnice z velké části kopíruje blízkou hranici se Západní Saharou, již dříve ovládali Španělé, kteří nedovolili přes její území vést objížďku horského masivu. Francouzi v něm tak za značných nákladů museli vybudovat asi dvoukilometrový tunel, ovšem když Západní Sahara na chvíli připadla Mauritánii, vznikl zde v roce 1978 obchvat a tunel pozbyl významu. Od té doby je nazýván památníkem evropské blbosti v Africe.
Autor: archiv Robina Krutila
Po pár hodinách prvotní nadšení z jízdy vyprchává, čas ubíhá čím dál pomaleji. A jakmile zmizí slunce, poletí teplota prudce dolů, proto se vyplatí připravit si teplé oblečení. Další tipy na cestu? Pro vykonání „malé“ potřeby se u mužů nabízí prázdná PET láhev, ale při drncání se do ní špatně trefuje, takže nejspíš nezbude nic jiného, než vyčkat na občasná zastavení vlaku. Občerstvení tu samozřejmě neexistuje, takže jídlo a pití je třeba mít vlastní. A hodí se i kus odvahy.
Autor: archiv Robina Krutila
Těžko říct, co je během noci horší. Jestli vlezlá zima, nebo neodbytný prach, který se při pohybu vlaku víří natolik, že tvoří hustý oblak. Za svitu čelovky jsou zřetelně vidět jednotlivá zrnka.
Autor: archiv Robina Krutila
Někteří projevují vůči zimě nečekanou odolnost. Ani pohodlí však není kdovíjaké, ležení i sezení v kovové krabici za chvíli začne tlačit v jakékoliv poloze, takže se usíná ztuha.
Autor: archiv Robina Krutila
Světlo na obzoru značí vlak v protějším směru a obvykle také zastavení toho našeho. Jenže jak už bylo uvedeno: člověk nikdy neví, jak bude pauza, využívaná k vykonání potřeby mimo vagon, dlouhá. Rozjezd signalizují hlasité nárazy vagonů do sebe, ale naskakovat za jízdy znamená smrtelný hazard. Zřejmě kvůli němu každoročně na trati přijde několik lidí o život.
Autor: archiv Robina Krutila
S blížícím se ránem se těm, kteří nespí, honí hlavou jediná myšlenka – ať už jsme v cíli. Tím nejsou doly na konci trati, ale městečko Šúm, kde se železnice stáčí podél hranice se Západní Saharou na sever. Ze startu v Nuadhibú je to sem 460 kilometrů.
Autor: archiv Robina Krutila
V pět ráno, po dvanáctihodinovém kodrcání na korbě, v Šúmu všichni zdárně seskakujeme z vlaku. Zatímco na přivezené zásoby zde čekají oslíci s povozy, my nasedáme do objednaných pickupů a míříme do hodinu vzdáleného Ataru.
Autor: Profimedia.cz
Pohled na Šúm z výšky. Tento zapadákov je největším sídlem na trati. Ty další zřejmě slouží především pracovním četám, které s lopatami odklízejí navátý písek z kolejí. A jaké bylo svezení Železným vlakem? Zážitek to byl mimořádný, ale jednou mi bohatě stačil.
Autor: Profimedia.cz
