Dovolená v čase koronaviru. Popravdě, na zábavné cestování rovnou zapomeňte

Že to tentokrát bude trochu jiná dovolená než v běžných časech, to jsme před cestou do Portugalska a Itálie čekali. Nakonec se z toho vyklubala expedice s cílem neznámým. A také cesta, která nám připravila celou řadu omezení.

Plán to byl vlastně docela jednoduchý a na první pohled se, alespoň co do logistiky, nelišil od desítek podobných výletů, které jsme v minulosti podnikli. Cestou z Prahy se nejprve zastavíme na severu Itálie, pak strávíme pár dní v Lisabonu, odkud se přesuneme na jih Portugalska na pobřeží Algarve. Zpátky přeletíme do Vídně a na závěr odcestujeme vlakem do Prahy.

Bergamo, nešťastné město

Letadlo z Prahy do Bergama letělo včas a ani na místě jsme na žádné obstrukce nenarazili. Měření teploty v příletové hale znamenalo zdržení pár desítek sekund a nedalo se považovat za komplikaci.

Krásné lombardské město, jehož historická část trůní na vysokém návrší nad Pádskou nížinou, na pohled nijak nepřipomínalo místo, kde v dubnu, v čase největšího náporu koronavirové nákazy, nestačili pohřbívat mrtvé. Bergamo a okolí bylo vůbec nejhůře postiženou italskou oblastí, obětí koronaviru bylo na malém území přes šest tisíc.

Návštěvníků jsme v Bergamu potkávali minimum, je ale pravda, že horké víkendové počasí daleko více svádělo k odjezdu někam k jezeru než k návštěvě sebehezčího města. Vítaný úkryt před vedrem skýtala pěkná restaurace u horní stanice lanovky San Vigilio. A právě v tomto podniku, kde nás vítal špalír vzorně ustrojených číšníků, jsme narazili na první vybočení z normality. Místo jídelních lístků jsme na stole nalezli QR kód, s jehož pomocí si hosté mohou menu stáhnout do smartphonu a následně vybrat jídlo. Vida, taky cesta, jak omezit „ohmatávání“ povrchů a možnost přenosu kdoví čeho.

Někteří hosté tuto cestu k nasycení skutečně použili, my jsme si bez potíží vyžádali papírové menu a pizza chutnala tak, jak v Itálii vždy, tj. výtečně. Jiná „koronavirová omezení“ jsme nezaznamenali s výjimkou povinnosti mít ve vozidlech hromadné dopravy zakrytá ústa a noc, k čemuž se ovšem na místě přistupovalo typicky po italsku.

Dej si to na nos a virtuální recepce

Mělo ale být hůř, což se ukázalo záhy po vystoupení z letadla v Lisabonu. Prohlášení o důvodu a cíli cesty, které podle informací portugalských úřadů měl každý návštěvník po příletu odevzdat, po nás sice na letišti nikdo nechtěl, zato se nám při opouštění tranzitního prostoru dostalo od ochranky velmi důrazného upozornění, že musíme mít normalizovanou roušku (ta látková či šála nestačí), zakrytý také nos, a že pokuta dělá 450 eur (zhruba 12 tisíc korun).

Brali jsme to jako svérázné přivítání, nicméně příští hodiny a dny ukázaly, že taková legrace to nebude. V době naší návštěvy platila v Portugalsku povinnost nosit roušku úplně ve všech vnitřních prostorách a navzdory tomu, že nařízení vyvolávalo nejednu absurdní situaci, obyvatelstvo je prakticky stoprocentně dodržovalo.

Povinnost mít zakrytá ústa a nos se v nesnesitelně hlučném a ne právě čistém lisabonském metru úzkostlivě dodržuje. Tato dáma se rozhodla hypotetické viry rozhánět vějířem.

Během dvou a půl dne, které jsme strávili v krásné metropoli Portugalska, jsme nasazování a sundavání roušky absolvovali snad stokrát denně: při nástupu do jakéhokoli dopravního prostředku, před vstupem do všech muzeí, kostelů, restaurací, barů a podobně. A pomalu jsme začali chápat, proč mnozí Portugalci mají masku i při pohybu v otevřeném prostoru. Do jistě míry je to prostě jednodušší, než ji neustále hledat někde v kapse či kabelce.

Lisabon a celé Portugalsko bylo během naší návštěvy „promořeno“ propagandistickými hesly, která na nás dorážela z plakátů, vývěsek, elektronických tabulí i akustických hlášení. Jistěže jde o jinou dobu, přesto atmosféra připomněla doby komunistických budování světlých zítřků. Akorát třídního nepřítele a kapitalismus nahradil koronavirus. Formulace typu „Společně nepřítele porazíme. Teď!“ ale zůstala.

Zahraničních turistů jsme v Lisabonu a dalších navštívených místech potkávali jen minimum a jindy silně frekventovaná místa zela prázdnotou. Počínaje slavnou „vyhlídkovou“ tramvají číslo 28, která s mocným skřípěním zdolává strmé svahy staré čtvrti Alfama a do níž je za normálních okolností složité se vecpat, přes Gulbenkianovo muzeum s výtečnou orientální sbírkou až po ikonickou cukrárnu Brasileira. Přehráváme si v hlavách film z předchozích návštěv. Takhle že vypadá onen „nový normál“?

Moc se ke mně nepřibližujte

Z některých reakcí místních lidí bylo zřejmé, že z přítomnosti cizinců nejsou zrovna nadšení. Již při dřívějších návštěvách Portugalska jsme si – mírně řečeno – poněkud odtažitějšího přístupu některých domorodců k návštěvníkům všimli, letos je to ale markantnější. A mnozí se zjevně upřímně báli bližšího fyzického kontaktu, pročež jsme si místy připadali jako v leprosáriu: hlavně se ke mně, prosím vás, moc nepřibližujte.

Elegantní Praça do Comércio (Obchodní náměstí) se otevírá v dolní části Lisabonu k řece Tejo. Tentokrát prakticky bez lidí.

Již hotel, který jsme si vybrali přímo u slavného výtahu Ascensor da Bica, byl dokonale bezkontaktní. Platba proběhla předem stažením peněz z kreditní karty, den před příjezdem nám SMS zprávou dorazily kódy potřebné k otevření dveří budovy i našeho pokoje. Při průchodu hotelovou chodbou jsme minuli virtuální recepci. Židle a stolek sice byly skutečné, trojrozměrné, místo živé osoby jsme však spatřili pouze oznámení, abychom pro řešení případných problémů využili telefonní číslo xyz.

Doporučenou volbu, totiž abychom během třídenního pobytu nežádali úklid pokoje, jsme zdvořile odmítli, a večer se vždy vrátili do dokonale upraveného prostředí. Co všechno obsluha dezinfikovala (nikoho živého jsme za celou dobu nespatřili), jsme raději nechtěli vědět.

Při návštěvě informační kanceláře v centru Lisabonu jsme se nevědomky opřeli o pultík, na kterém byly mapy. A to jsme neměli dělat. Následovala přednáška, že toto opravdu nejde, dezinfekční sprcha a pečlivé otření „kontaminovaného“ místa. To jsme neviděli tu čáru na zemi či co? Scénu opouštíme se slovy „Promiňte, opravdu jsme si toho nevšimli“ (skutečně nevšimli) a dodatek o nejhorší smrti, která je z vyděšení, polykám jen s nejvyšším vypětím.

Belémská věž, jeden ze symbolů Lisabonu, je úzce spojena s dobou velkých zámořských objevů.

Dobrá, přece si nenecháme zkazit výlet kvůli takovým hloupostem, shodujeme se. Jenže přicházejí i praktické nesnáze. Večer chceme jít v proslulé čtvrti Bairro Alto (jejíž bary a kavárny, jindy beznadějně natřískané, nyní zejí prázdnotou) do některého z četných lokálů, kde večer hrají tklivé melodie portugalského fada. Jenže i to byl problém. Když nám už třetí fadista, v jehož podniku sedí sotva čtyři hosté, vysvětluje, že jindy by kytary byly dávno v akci, ale kvůli koroně to teď bohužel nelze, pochopíme, že neuspějeme. Tedy někdy jindy.

Poletíme, nebo ne?

Po třech dnech v Lisabonu se začíná naléhavě hlásit otázka, co dál. Jako problémový se totiž jeví let zpátky. Máme letenky koupené na trase Faro–Vídeň, jenže zákaz letů z Portugalska do Rakouska vydaný rakouskými úřady vyprší pouhý den před naším odletem. A je dost slušná šance, že jej prodlouží.

Máme v záloze náhradní spojení domů, ale prakticky všechna jsou z Lisabonu a ne z Fara. Obě místa dělí přes 300 kilometrů. Máme tedy vsadit na zrušený let a raději zůstat někde v blízkosti Lisabonu, nebo odjet?

Zatím nám od letecké společnosti denně chodí povzbuzující zprávy typu „podle aktuální situace by se váš let měl uskutečnit, ale mohou přijít změny, sledujte pečlivě vaše komunikační kanály“. My se ale nakonec rozhodujeme Rakušanům spíše nevěřit a na poslední chvíli se po návratu z výletu do Évory rozhodujeme strávit ještě dva dny na tzv. Portugalské riviéře v letovisku Estoril. To je jen kousek od Lisabonu.

Nelitujeme, moře je tu krásné a výlet na Cabo da Roca, nejzápadnější bod evropské pevniny, hodnotíme také jako povedený.

Fronta před obchodem a zákaz frisbee

Blíží se víkend (do Vídně máme odletět v sobotu večer) a stále žádná změna. Ve čtvrtek ráno se dopravujeme na nádraží v Lisabonu, jízdenky kupujeme výjimečně až na nádraží a nastupujeme do rychlíku do Fara. Cesta v pěkně klimatizovaném vlaku nám uběhne docela rychle, přes mobilní aplikace totiž potřebujeme vybrat ubytování a půjčovnu aut, zjistit spojení mezi nádražím ve Faro a letištěm a plno dalších věcí. Za běžných okolností toto všechno máme předem zařízené z domova a čas na cestě využijeme k něčemu jinému, teď je ale jiná doba. Ještěže máme ty technologie...

Pohled z Cabo da Roca k jihu

Pobřeží na Algarve je divoké a krásné, na mysu Sagres, kde princ Jindřich Mořeplavec v 15. století plánoval portugalské objevné plavby, máme zase ten úžasný pocit „na konci světa“ a z atlantské strany příboj doráží do útesů mohutnou silou. Bingo, konečně je od potvorné čínské chřipky na chvíli pokoj.

Ale nakonec nás pronásleduje dokonce i na pláži. Když jdeme na oběd do jedné z ležérně působících restaurací u moře, vybíráme si stůl na venkovní terase ve stínu. Ihned k nám přiskakuje personál, že si musíme nasadit roušky. „Ale my nechceme jít dovnitř, rádi bychom si sedli támhle,“ ukazujeme na prázdný stůl. Dostává se nám odpovědi, že to je OK, ale pro přesun od „vchodu“ (vyznačeného koridorem mezi dvěma provazy) ke stolu roušku musíme mít. Až se posadíme na židli, můžeme si ji zase sundat. Opravdu na těch sedm metrů? Přichází nekompromisní odpověď: „Tady jste v Portugalsku a nařízení se tu musí dodržovat.“

Nechceme dělat potíže a s pocitem naprostých idiotů pokyn plníme. Poznámku o duchu Antonia Salazara, který zjevně z myslí mnohých stále nezmizel (Salazar byl autoritativním vládcem Portugalska v letech 1932–1968, za jeho režimu byl život v Portugalsku svázán tvrdými omezeními), si ale odpouštím jen s nejvyšším vypětím.

Pláž Carvalho nedaleko Portimaa patří k nejpěknějším na Algarve. Dostanete se na ni jedině umělým skalním tunelem nebo po vodě. Ti odvážnější si mohou skočit do vody z okolních útesů.

Podobně absurdní situace přichází o pár hodin později, kdy si plážovou pohodu zpestřujeme zapojením létajícího talíře. Frisbee ovšem protne vzduch mezi námi sotva desetkrát a už k nám s pískáním běží plážový dozor s tím, že tohle ne. Namítáme, že jsme si žádného zákazu plážových sportů nevšimli. Dostává se nám odpovědi, že to se teď nesmí, protože by mohlo „docházet k nežádoucímu shlukování“.

Kolem nás přitom nikdo není. Mladý chlapík alespoň mrkne okem a potichu dodá „chápej, občas se tu ukážou policajti a byly by potíže“. Tedy si vzpomeneme na Franze Kafku a raději jdeme do vln. To se ještě smí.

Virtuální diskotéka

Večer je na nábřeží promenádě v Portimau, kde bydlíme, hlava na hlavě, z tzv. „bezpečných rozestupů“ si nikdo nic nedělá. Skoro všichni jsou místní, jen vzácně zaslechneme španělštinu a ještě méně často angličtinu. Běžně tady přitom Britové tvoří významnou část klientely, teď je ale všechno jinak.

Před mnohými z obchodů na promenádě stojí ostraha a dovnitř pouští kvůli údajné hrozbě nákazy jen omezený počet zákazníků, místy se proto tvoří před vstupem fronty. To je další z mnoha ultraabsurdních situací: ostraha se sice snaží i frontu „organizovat“ tak, aby mezi lidmi byly dvoumetrové rozestupy, do řídké řady čekajících ovšem neustále naráží dav korzujících lidí, kteří jsou si v podstatě tělo na tělo. Hlavně že máme ta nařízení o „sociální distanci“, kterými je opět oblepené celé letovisko.

Po čase zjišťujeme, že také diskotéka kousek od našeho hotelu má nečekaný „koronavirový půvab“. Hudba sice hraje místní i mezinárodní hity přiměřeně hlasitě a zevnitř probleskují různobarevná světla, sedí se (a popíjí) ovšem pouze v improvizovaném patiu s výhledem na prázdný parket. Tančit se nesmí, za pultem se alespoň vlní osamocený dýdžej.

Dost místa pro nohy

Protože jsme žádnou zprávu o zrušení letu nedostali, vyrážíme s mírnou nedůvěrou v sobotu odpoledne autem na letiště ve Faru. Pobyt na pláži jsme ten den omezili na minimum v předtuše měření teploty na letišti. Kontrole bychom jen těžko vysvětlovali, že tělo je rozhicované opravdu jen od slunce. Vida, další omezení.

Jedna z pláží v Estorilu

K našemu překvapení je na letišti poměrně živo, během jediné hodiny po našem odletu startuje deset strojů a všechny do Spojeného království. Až se divíme, kde se všichni ti lidé berou. Zato u naší odletové brány je pusto jak po výbuchu: do Airbusu A 321 na trase Faro-Vídeň s kapacitou téměř 200 pasažérů nás nastupuje celkem čtrnáct.

Užíváme si tedy dostatku místa a po krátkém odpočinku využíváme třiapůlhodinového letu mj. ke křížovému výslechu posádky o tom, jak to vypadá na letišti ve Vídni. Technicky je totiž stále v platnosti nařízení rakouského ministerstva zdravotnictví, podle něhož se přijíždějící z „nikoli bezpečných zemí“ (včetně Portugalska) po příletu musí prokázat negativním testem na koronavirus, případně se odebrat do 14denní karantény. Tranzitující cestující musí „bezodkladně a bez zastávky opustit Rakousko“. Test samozřejmě nemáme a do karantény v žádném případě nechceme.

Stevardky se zapřísahají, že žádné systematické kontroly na vídeňském letišti u příletů z problémových zemí neprobíhají, a mají pravdu. Máme pro jistotu připravený požadovaný příletový formulář, ale ani ten není potřeba. Před výstupem z tranzitu do veřejné haly se zamícháme mezi pasažéry z ostatních letadel a pozornost pohraničníka, který se se znuděným výrazem k „pohovoru“ vybírá odhadem jednoho cestujícího z padesáti, nevzbudíme.

Množství varovných sdělení je ve veřejném prostoru v Portugalsku tolik, že slabší povahy by časem došly k pocitu nevyhnutelně se blížící katastrofy. Pokud nezemřete na virus, tak vás alespoň semele tsunami. A až to přijde, utíkejte rychle tudy. Takovéto cedule lemují nábřeží v Cascais.

Zbytek tripu je už klidný příběh v příjemných podmínkách: od pohodlného hotelu s řadou hvězdiček kousek od vídeňského nádraží, který nás stál odhadem polovinu toho, co v normálních časech, přes poloprázdné kavárny na bulváru Am Graben i téměř liduprázdné Přírodovědné muzeum se světově proslulými sbírkami.

Cestu korunuje koupačka v Dunaji. Voda je k našemu úžasu teplejší než moře na Algarve – a když se od peronu vídeňského nádraží odlepí večerní rychlík do Prahy, podobně jako i jiní cestující vítězoslavně odhazujeme obličejovou masku. Hurá!

Shrnutí

Byla to krásná a pestrá dovolená, na kterou určitě nezapomeneme. Vzpomínky na Belémskou věž, algarvské pláže či vznešené chrámy v Bergamu se ale budou mísit s těmi „koronavirovými“ záblesky – a ne jen proto, že na řadě navštívených míst jsme nebyli poprvé.

Víme, že ten správný odstup od věci dostaneme až po čase, jedno je však jisté už teď. Jestli se v Evropě má alespoň částečně zachránit mezinárodní turistický ruch, popsaná omezení, neustálé změny a nové zákazy musí skončit. Je nutné do cestování vrátit předvídatelnost.

V turistických a návazných službách jsou aktuálně ohroženy miliony pracovních míst. Poloprázdné hotely, dopravní prostředky i jindy plné turistické atrakce – to vše v hlavní sezoně – jsou toho jasným dokladem.

Co vidíme jako podstatné, je potřeba změnit narativ, který od začátku „korony“ ve veřejném prostoru zdomácněl: totiž že mezinárodní cestování je nyní z principu rizikové a že je jistější zůstat doma.

Neexistuje žádný objektivní argument pro to, aby bylo možné bez povšimnutí jezdit (často nacpaným) vlakem mezi Prahou a Ostravou, nikoli však letět třeba z Prahy do Madridu. Jaký je rozdíl (z hlediska rizika kontrakce nějaké nákazy – která navíc aktuálně stojí za smrtí neporovnatelně menšího počtu lidí než třeba nemoci vyvolané kouřením, obezitou či alkoholem) mezi pláží u Máchova jezera nebo na nějakém řeckém ostrově? Je snad diskotéka v Praze bezpečnější než ta v Neapoli či Paříži?

To, co my jsme v rámci uchování duševního zdraví brali jako zábavnou hru s otevřeným koncem (kde budeme zítra spát? poletíme zpátky, nebo ne? nezavřou nás do karantény?), naprostá většina populace s jistotou nebude ochotná podstupovat. A ne jen proto, že k improvizaci „v poslední minutě“ musíte být zběhlí v jazycích (jen angličtina nemusí stačit), znát prostředí a být příslušně technologicky vybaveni. Rozhodnutí na poslední chvíli s sebou často nesou vícenáklady, ani to se každému nebude líbit. Lidé chtějí stabilitu, té se však nyní nedostává.