Letos máme na radaru Ameriku mimo vyšlapané turistické stezky s cílem vyměnit hustotu zajímavostí za klid a autentičnost navštívených míst. Na jednu z nejkrásnějších panoramatických silnic světa Highway č. 1 sice najíždíme, ale místo na jih míříme do severní Kalifornie a méně známého Oregonu.
Krajina severní Kalifornie je mnohem drsnější, divočejší a víc liduprázdná než ta jižní. Místo mondénních letovisek vidíme farmy, sklizené lány obilí a stáda krav na pastvinách, která sežehlo slunce, ačkoli je teprv konec června. Zatáčku za zatáčkou šplháme po pomyslné mapě směrem na sever. Jet rychle není možné a kvůli nádherným výhledům na Pacifik by to byla vlastně i škoda. Pláže jsou plné skal a útesů a poseté hromadami naplaveného dříví. Jednu obzvlášť pěknou větev vyšisovanou sluncem a solí do stříbrné barvy si bereme domů jako originální suvenýr.
Osad cestou vidíme málo, a když, tak jsou v typicky americkém stylu: s jednou průjezdní ulicí lemovanou po obou stranách motely, benzínkami a restauracemi rychlého občerstvení. Osvěžující výjimkou je Mendocino opěvované Douglasem Quintetem ve světoznámém hitu z šedesátých let. Toto poklidné městečko lépe situovaných lidí trůní na skalní plošině vysoko nad Pacifikem a je tím pravým městem ze starých amerických filmů. Upravené viktoriánské domy se schovávají za bílými ploty a zahrady jsou plné květin a zeleniny.
Okouzlující městečko Mendocino. Zdejší zahrady nezdobí zrezavělé ojetiny aut nebo jiné harampádí, ale květiny a záhony zeleniny.
V Americe to už není klasický obrázek, většinou uvidíte na zahradách zrezavělé ojetiny aut a jiný nepořádek. Poklidnými ulicemi Mendocina se mimochodem procházel už James Dean v klasice stříbrného plátna Na východ od ráje.
Pozdrav tuleňů
Doslova procházkou rájem je stezka ze státního parku Headlands, která vede podél divokého pobřeží až do centra Mendocina. I zdejší majáky jsou jak z filmu. Třeba maják Point Cabrillo, pod kterým se na útesech sluní skupinka tuleňů. Za zastávkou u moře stojí i Skleněná pláž na osadě Fort Bragg, která je díky milionům pestrých sklíček pravděpodobně nejbarevnější pláží světa. Koho by napadlo, že tento kaleidoskop barev je pozůstatkem deponie odpadků. Starého harampádí tu bylo postupem času tolik, že ho obyvatelé začali házet do moře. Rozbité žehličky, pračky, dokonce i celá auta, ale i staré talíře a láhve. A právě z nich slaná voda, neúnavný příboj a čas vykouzlily miliony oblých střípků a sklíček, takzvané mořské sklo. Poté, co se z pláže uklidil ostatní nepořádek, zůstal v písku koberec diamantů nejrůznějších barev: smaragdových, rubínových, jantarových i pomněnkově modrých. A ty moře naplavuje dodnes.
S každým kilometrem na sever jsou pláže krásnější, osamělejší a fotogeničtější. Jak z pohlednice působí Ten Mile Beach, kde dramatické útesy vyčnívají z divokého vlnobití. Za osadou Legget se z Highway č. 1 stává stojednička a vzápětí se odklání od pobřeží. Lesů přibývá, jsou hustší a stromy čím dál vyšší. V celé té zeleni jsem málem minuli vjezd do státního parku Humboldt Redwoods, který je domovem největších stromů světa – až 115 metrů vysokých pobřežních sekvojí. Jízda po Avenue of the Giants neboli po Ulici obrů, kde se naše auto opticky zmenšuje na velikost krabičky od sirek, je ale jen předehrou toho, co nás čeká zpátky na pobřeží v Národním parku Reedwood.
Pobřežní sekvoje nemají žádné přirozené nepřátele. Silná kůra je chrání nejen před škůdci, ale i před ohněm. Jediným nepřítelem je člověk.
V parku totiž roste skoro polovina přirozené populace pobřežních sekvojí! Ty sice tloušťkou kmenu o průměru sedm metrů nejsou tak impozantní jako jejich menší, zato mohutnější kolegyně v národním parku Yosemity a Sequoia, jejichž kmeny jsou u země silné až dvanáct metrů, zato bodují výškou. Zhruba před 160 miliony lety byly sekvoje rozšířeny skoro po celé severní polokouli. Nejdřív je decimovaly změny klimatu a poté člověk svým hladem po kvalitním dřevě. Dnes je najdeme už jen v 750 kilometrů dlouhém pásmu tichomořských deštných lesů v severní Kalifornii a jižním Oregonu. Vydatné srážky neprospívají jen zeleným obrům, ale i dvoumetrovému kapradí a mechu, který šplhá po všem, co se mu dostane do cesty. V momentě, kdy si sluneční paprsky začnou razit cestu skrz obří stromy, působí celý les jak začarovaný.
Náladový Oregon
Opouštíme až 2 200 let staré superstromy a za osadou Crescent City přejíždíme do státu Oregon. Ten nás vítá nejen poutačem k legálnímu nákupu marihuany, ale i hustou mlhou, která brání výhledům na Pacifik. Tak nějak jsme si „zelený stát Oregon“ představovali – panenské lesy sahající až k divokému pobřeží a vrtkavé počasí. Mlha je ovšem jen jednou z jeho nálad. Druhou je extrémně bouřlivý vítr, který začne vát kolem jedenácté dopoledne, tedy přesně v momentě, kdy se mlha zvedne.
Dvanáct mil dlouhý úsek ve státním parku Samuel H. Boardman State Scenic Corridor mezi Brookings a Gold Beach, kde se v pravidelných intervalech střídají nádherné pláže s malebnými zátokami.
Pláže, které na první pohled vypadají jako idylický ráj na léto, se po opuštění auta mění v bojiště proti elementům. Oblečeni do třech vrstev včetně prošívané bundy se sotva držíme na nohou. V dálce se nad oceánem tetelí miliony kapiček mořské vody zvednuté vichrem do výšky tak, že působí jako fata morgána. Zpátky v autě rozpáleném sluncem se jako o závod zbavujeme svršků, zatímco nám po zádech stékají potůčky potu.
Nejvíc zabrat nám dává dvanáct mil dlouhý úsek ve státním parku Samuel H. Boardman State Scenic Corridor mezi Brookings a Gold Beach, kde se v pravidelných intervalech střídají nádherné pláže s malebnými zátokami. Kvůli silnému větru se tady ale nemůžeme ani zastavit. Vzdát musíme bohužel i prohlídku majáku Cape Blanco na úzkém výběžku. Tady má vítr takovou sílu, že už ani neotevřeme dveře od auta.
Bohužel ani Google nám není schopen zodpovědět otázku, zda je bouřlivý vichr jen výjimečný fenomén, nebo normální součást oregonského léta. Přitom stačí zajet par kilometrů do vnitrozemí a rtuť teploměru letí k pětatřicítce. Jediná doba, kdy si člověk může nádherné oregonské pláže vychutnat, je při západu slunce. V tu dobu totiž vítr najednou utichá, jako kdyby někdo stiskl vypínač.
Jezero v kráteru
Pokaždé, když si myslíme, že lepší to být nemůže, objeví se za zatáčkou další fantastická zátoka. Nejkouzelnější pláží je jednoznačně Bandon Beach. Tady se pobřeží Oregonu prezentuje v celé kráse a dimenzích – širokou nekonečnou pláž zdobí pěna z bouřlivých vln, které se ještě před okamžikem lámaly přes bariéru útesů.
Od Bandon Beach, která je nejsevernějším bodem naší cesty, se s těžkým srdcem odkláníme od pobřeží a kolem jezera Diamond Lake míříme do Crater Lake, jediného národního parku Oregonu (741 km2). Silnice se šroubuje do nadmořské výšky 1 883 metrů, kde končí u okraje spícího vulkánu. Odtud se nabízí výhled, který by zasloužil zarámovat. Pravidelný kužel sopky Mount Mazama je vyplněný jezerem kobaltově modrým tak, že až přechází zrak.
Jezero Crater Lake je nejhlubším jezerem USA a osmým nejhlubším na světě. Jezero nemá žádné přítoky ani odtoky a je napájeno výhradně z dešťové vody a tajícího sněhu.
Jako dokonalá rekvizita pro perfektní fotku působí ostrůvek Wizard Island, který vyčnívá 230 metrů nad hladinu. Crater Lake je jezerem superlativ: s hloubkou 594 metrů je nejhlubším jezerem Spojených států, druhým nejhlubším amerického kontinentu a nejčistším jezerem USA. Viditelnost 44 metrů je výsledkem chybějících přítoků, jezero je napájeno jen deštěm a tajícím sněhem. Ideální je objet ho po 53 kilometrů dlouhé okružní silnici Rim Drive, odkud se nabízí bezpočetně výhledů a túr. Protože u Crater Lake prý existují jen dvě roční období – dlouhá zima a kraťoučké léto – je zadní část okruhu ještě zasypaná sněhem a tudíž neprůjezdná.
Zpátky v Kalifornii je na programu vcelku neznámý národní park Lassen Volcanic. Ten je s plochou 431 km2 jakousi malou kopií Yellowstonu. Dřevěné lávky vedou kolem jezírek bublajícího bahna, vzduch páchne po síře a z prasklin v zemi to syčí a kouří jako z čertovské kuchyně. Nejvíc geotermálních pramenů je podél stezky Bumpass Hell, která je v době naší návštěvy bohužel zavřená.
Národní park Lassen Volcanic na severovýchodě Kalifornie je součástí kaskádového pohoří. Nápadná je pyramida Lassen Peak, největšího sopečného dómu na světě (3 187 m). Na snímku jezero Manzanita Lake.
Naše zklamání naštěstí kompenzuje báječná túra kolem jezera Manzanita, na kterou bychom jinak neměli čas. Ta je okořeněná nejen výhledem na největší sopečný dóm světa Lassen Peak (3 187 m), ale i setkáním s orlem bělohlavým. Všude kolem vidíme krajinu zdevastovanou lesními požáry. Tu a tam stojí mezi černými stromy dům jako zázrakem netknutý, jinde z lidského obydlí zbyla jen očazená vana nebo krb.
Nejčistší jezero světa
O to větším kontrastem je svěží krajina kolem horského jezera Tahoe, které je druhým nejhlubším (501 m) jezerem Spojených států a údajně i tím nejkrásnějším. Geniální je pohled ze západu, odkud azurová hladina skvěle kontrastuje se zasněženými vrcholky pohoří Sierra Nevada. Tahoe má plochu 495 km2, což z něj dělá největší horské jezero amerického západu. Díky nádherně průzračné vodě s hodnotou znečištění 0,006 % je i jedním z nejčistších jezer světa. Oblast je oblíbenou rekreační oázou Kaliforňanů, a to jak létě, tak v zimě.
Nádherně průzračná voda jezera Tahoe
K jednomu z patnácti lyžařských areálů jezdí lanovka přímo z centra největšího města regionu South Lake Tahoe. Severní částí osady probíhá na první pohled patrná hranice se státem Nevada. Zatímco kalifornskou stranu dominují nízké stavby, na nevadské straně se tyčí výškové budovy zdejších kasin.
Ovšem i bez hazardních her není Tahoe žádnou levnou záležitostí, vlastně jako všechno v současných Spojených státech. Průměrný hotel v první řadě u jezera stojí od 600 dolarů (13 800 korun) za noc, a to i přesto, že hosté zírají z oken na dvoumetrovou zeď.
Zdarma je u Tahoe naštěstí okružní silnice podél 120 kilometrů dlouhého pobřeží, které poskytuje úžasné výhledy i báječné výlety do panenské přírody. O to nevlídněji působí přejezd údolím centrální Kalifornie, kde měsíční krajinu přerušují jen plantáže mandlí, ořechů a švestek.
Vinice v poušti
Pouštní ráz má k našemu překvapení i vinařská oblast Nappa Valley.
Tam, kde končí hadice zavlažovacích systémů, neroste vůbec nic a jedinou známkou života je osmiproudá dálnice. Pouštní ráz má k našemu překvapení i vinařská oblast Nappa Valley, tedy aspoň tam, kde nejsou svahy uměle zavlažovány. Oproti třeba Alsasku, kde se dá procházka ve vinicích báječně spojit se spontánní návštěvou rodinných vinařství, jsou v Nappa vinice oplocené a degustace se konají v opulentních sídlech, po telefonní rezervaci a za patřičný obnos. Přitom jde jen o víno…
Každopádně po Mendocinu a Fendale je Nappa a sousední Sonoma jedním z mála městeček, kde nejsme konfrontováni s bezdomovci a zoufalými maringotkovými čtvrtěmi. Ty jsme sice v USA, které nikdy nebyly reinkarnací Armády spásy, samozřejmě viděli tu a tam i během minulých cest, ale dřívější velkoplošný blahobyt dnes vystřídal viditelný úpadek. Do San Franciska se sice vracíme opět plni nádherných obrazů fenomenální americké přírody, tentokrát ale bohužel i s hlavou plnou otázek, jak to s naší milovanou cestovní zemí půjde dál.
Kam se vydat v severní Kalifornii a jižním Oregonu
Pokud v USA plánujete navštívit víc národních parků, vyplatí se za 80 dolarů (1 840 korun) zakoupit America the Beautiful Annual Pass. |
