Vlastně se ani nedá pořádně vysvětlit, proč je Irsko tak skvělou zemí. Vždyť je to jen malý ostrov na západním konci našeho kontinentu, s plochou 70 273 km2, je dokonce ještě o něco menší než Česká republika. Ve srovnání s jinými evropskými zeměmi tu nenajdete žádné prvotřídní cestovatelské taháky. A to jejich počasí!
Přesto, nebo možná právě proto, má Irsko jakousi těžko popsatelnou magii a jedinečnou atmosféru. Rozhlédnete se a vidíte stáda krav a ovcí, šťavnaté pastviny i rozsáhlé mokřiny, hory a na obzoru nic než džínově modrý oceán. Irsko je vydáno napospas elementům jako málokterá jiná část Evropy, ale zároveň profituje z Golfského proudu. Člověk tu má povznášející pocit svobody a těžko vysvětlitelného „bytí doma“.
 |
Kdo v Irsku navštívil aspoň jeden útulný pub, ten ví, co mám na mysli. Ten skvělý pocit pospolitosti, když se u černého piva za tónů melancholické irské hudby sejde večer na pokec celá vesnice... stejně jako před staletími. To je možná to pravé kouzlo Irska – že tu zůstalo skoro všechno jako kdysi. Včetně počasí.
Říká se, že Irové slaví dva dny v roce: Vánoce a léto. A druhý svátek je očividně právě dnes! Jako by byli všichni Irové na nohou a snažili se do slunečného, teplého dne vtěsnat všechny aktivity, na které máme celé léto. Všichni tu grilují, koupají se, staví s dětmi písečné hrady, hrají fotbal a volejbal a samozřejmě se opalují.
Opalování se daří i nám. Půldenní túra kolem útesů Kilkee si patří k těm nejhezčím obrazům, které si sebou nakonec vezeme domů, ale na pokoj se vracíme rudí jak raci. Jenže koho by napadlo brát si sebou na zelený ostrov kromě pláštěnky i krém na opalování? Paní domácí našeho hotelu v Bunratty si nás chvilku prohlíží a vzápětí nám s typicky irskou nadsázkou navrhuje poslat domů selfíčka s komentářem, že jsme místo Irska vyrazili na Bahamy. Prý nám všichni uvěří.
Útesy Kilkee jsou výškou 80 metrů podstatně nižší než světoznámé útesy Cliffs of Moher, ale krásou jim rozhodně můžou konkurovat.
Na nejlepší Irish stew naší cesty zasedáme do jednoho z nejstarších pubů. Durty Nelly’s Pub najdete hned vedle roztomilého ohradu Bunratty Castle. Tyhle malé věžní hrady podobné kostkám lega si s oblibou stavěli zámožní velkostatkáři mezi 15. a 17.stoletím. Podobných minihrádků inspirovaných zřejmě mottem „Můj dům, můj hrad“ najdete v Irsku půldruhého tisíce! Samozřejmě kromě stovky klasických hradů, kostelů a prastarých hřbitovů, které zdobí fotogenické keltské kříže.
Opouštíme hrad Bunratty a východním směrem na Limerick objíždíme řeku Shannon. Ta kdysi sloužila jako přistávací plocha pro čtyřmotorové létající čluny Boeing 314 zvané Clipper kultovní letecké společnosti Pan Am. Repliku nostalgického hydroplánu proslulého z románu Noc nad oceánem od Kena Folletta si lze prohlédnout ve Flying Boat & Maritime Museu v městečku Foynes.
Irské léto
Flying Boat & Maritime Museum ve Foynes. Muzeum se věnuje hydroplánům, najdete tu i repliku Boeingu 314.
Irish CoffeePionýr letectví Charles Lindbergh objevil roku 1933 městečko Foynes ležící v ústí řeky Shannon jako ideální místo pro první komerční lety hydroplánů přes Atlantik od roku 1939. Nikde jinde nebyla vodní plocha natolik široká a klidná, aby na ní mohl přistát obr, jakým byl hornoplošný čtyřmotorový létající člun Boeing 314 Clipper. Cestování clippery společnosti Pan Am (Pan American World Airways) bylo při cenách letenek odpovídajícím dnes cca 12 tisíc dolarů záležitostí super boháčů a luxusem si nezadaly se zaoceánskými parníky. O spokojenost cestujících (na dlouhých transoceánských letech to bylo ca 35 cestujících a 11 členů posádky) se starali špičkoví kuchaři, jedlo se z čínského porcelánu stříbrnými příbory a pilo z křišťálu. Oproti dnešním letadlům měli cestující nesrovnatelně víc místa, ovšem let severní trasou z anglického Southampton do New Yorku trval kvůli průměrné rychlosti 275 km/h a dvěma mezipřistáními v Irsku a v Kanadě úctyhodných 24 hodin! Bohužel éra hydroplánů měla krátkého trvání, už od roku 1945 se přešlo na hospodárnější suchozemská letadla. Originální clipper se nedochoval žádný, ve Flying Boat & Maritime Museum ve Foynes ale stojí skvělá replika. Poklidný Foynes je pojmem nejen pro milovníky aviatiky, ale i pro kafaře. V zimě 1942 tu šéf letištní kuchyně Joe Sheridan zachránil skupinku vymrzlých pasažérů, jejichž letadlo se kvůli špatnému počasí muselo vrátit, svou kreací z černé kávy, šlehačky a trochou whiskey pro zahřátí. Na otázku jednoho z pasažérů, zda je to káva brazilská, odpověděl Joe prý suverénně „Nikoli, toto je káva irská.“ Kultovní nápoj Irish Coffee byl na světě!
|
Po výletu do historie letectví se vracíme k pobřeží a silnicí N71 najíždíme na Ring of Beara – jednu z nejkrásnějších panoramatických silnic Irska. Objíždí de facto kompletní Beara Peninsula – jeden z poloostrovů vyčnívajících jako prsty do Atlantiku. Beara je pojmenovaný podle staroirské bohyně plodnosti a je ještě hezčí a hlavně divočejší než sousední, známější a mnohem frekventovanější poloostrov Kerry.
Na úzkou silnici plnou zatáček a výmolů, kde se vedle sebe vejde jen malé auto a dvě ovce, si totiž autobusy netroufnou. Tady jsou pány ovce, hlavně rasa Blackface Sheep podobající se kulaťoučkým chomáčkům vaty s černým čumákem a čtyřmi nožkami. Na Beara musíte počítat nejen s tím, že silnice se za zatáčkou znovu zúží, ale že na ní může úplně klidně stát stádečko ovcí.
Osamělé pláže tu střídají malé rybářské vesničky, které jsou spíš jen hrstkou domků poházených po pobřeží Atlantiku. Ještě osamělejší, ale i dobrodružnější je cesta přes horský průsmyk Healy Pass, kde dešťové mraky visí z oblohy tak nízko, že se o ně můžete pomalu opřít.
Na konci poloostrova se nachází pověstný konec civilizace. Je tu jen výhled na nekonečný oceán a jediná lanovka Irska.
Lanovka je spíše předimenzovaná bleděmodrá plechovka, která od roku 1969 spojuje pevninu s nejzápadněji obydleným ostrovem Irska. Pokud se tak dá ostrov Dursey Island vůbec označit. Zatímco v roce 2007 tu žilo šest lidí, v roce 2020 to byli už jen dva! Na ostrově, kde nenajdete jediný obchod či hotel, kde žije víc ovcí než lidí a kam se dostane jen muzejní lanovkou, je jedinou zábavou příroda.
Jet nebo nejet? Náš pohled přeskakuje přes zpuchřelé lano dolů na moře bičované větrem. U kasy tu mají defibrilátor, uvnitř gondoly zavěšenou modlitební knížku a láhev se svěcenou vodou. Příslovečný irský humor ovšem naše pochybnosti nerozpustil.
Každopádně kdo sebere dost odvahy pro přejezd, ten zřejmě nepojede sám. Může se vám totiž stát, že se k vám do gondoly namáčkne dvojice bečících ovcí nebo statná kravička. Za nás naštěstí rozhoduje vítr, který je dnes natolik bouřlivý, že lanovka nejezdí vůbec.
Jednou z mála zalesněných oblastí Irska je Národní park Killarney na jihozápadě ostrova. Bio rezervaci o rozloze 100 km2 chrání UNESCO, je to úchvatná krajina hor, jezer, vodopádů i nejstaršího dubového lesa Irska. Tak nějak asi musel zelený ostrov vypadat před příchodem prvních osadníků před 12 tisíci lety.
Nejkouzelnější pohled je z legendárního výhledu Ladies´ View, kam jezdily na čajové pikniky i dvorní dámy královny Victorie. Sice nemáme čaj, i tak si ale vychutnáváme pohlednicový výhled na jezero Upper Lake obklopené horským hřebenem Macgillycuddy’s Reeks.
Jezera v národním parku Killarney
Do lanovky na ostrov Dursey Island se vejde jedna kráva nebo dvanáct ovcí.
Nedaleko tohoto úžasného jeviště přírody leží historické městečko Killarney. To se nám nevrylo do paměti ani tak svými památkami, ale spíš svým ubytováním. Místní hotely, kterých je po ostrově skoro tolik, co ovcí, jsou zkrátka kapitolou samou pro sebe. A to jak díky příjemné rodinné atmosféře, tak snídaňovým rozhovorům s majiteli nebo hosty z USA či Austrálie přijíždějících do země svých předků. V případě našeho hotelu v Killarney nezapomeneme na setkání s Marthou. Postarší majitelka by nás asi nejradši adoptovala. Možná jako náhradu za své tři dospělé děti, které má roztroušené po třech kontinentech.
Připadáme se jako na návštěvě u babičky a tím nemám na mysli kytičkované cejchy a po domácku upečený chleba, ale třeba láhev pití, kterou nám před odchodem ustaraně tiskne do ruky. „A víte, kam máte jet? A nezapomněli jste si pláštěnku?“ slyšíme ještě ve dveřích. Večer nás Martha vítá nejen vřelým objetím, které nás přivádí skoro až do rozpaků, ale i čerstvě upečeným koláčem.
Dodnes jsou v textech irské hospodské hudby patrné nezahojené rány z černé kapitoly irské minulosti: Velkého hladomoru.
Irové nám budou chybět, je to srdečný národ bez arogance nebo negativity. Možná je zdejší mentalita výsledkem pohnuté minulosti, po staletí doprovázené bídou a útiskem.
Němými svědky útlaku anglickými protestanty jsou opuštěné, polorozpadlé kamenné domy s nízkým stropem a malinkým oknem, v kterých kdysi žily početné rodiny. Když pak přišla opakovaná neúroda brambor zhoršená bezohlednou politikou Angličanů, začalo umírání „ve velkém“. Jako první byli na řadě nádeníci, po nich pachtýři a nakonec obyvatelé měst. Milionům Irů během Velkého hladomoru (1845-1849) nezbylo nic jiného než odejít z vlasti.
Černou kapitolu irské historie zpracovává muzeum emigrace v městečku Cobh (dříve Queenstown), odkud se na strastiplnou cestu za oceán vydalo dva a půl z celkových šesti milionů Irů - více si přečtete v cestopisu ZDE. Kdo chce Irsku aspoň trochu porozumět, ten by měl cestu začít právě zde.
Co byste neměli vynechat
|
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
