"Mám pocit absolutna. Zdolal jsem Mount Everest, kolem mě je má rodina, přátelé. Takové věci jsou nenahraditelné," rozplýval se Caban.
Šťastně objímal svou manželkou, své děti. Na pravé ruce, v níž svíral sklenku šampaňského, měl stopy po omrzlinách, dva prsty omotané obvazem, ale bolest necítil. "Každá štamprlička s námi zahýbe, jako kdybychom vypili litr," zubil se Caban.
Oba horolezci prožili nelidské útrapy, třeba jen na váze ztratili přes deset kilo. "Jedná se ale o úbytek svalové hmoty, pupek vám zůstane," říká Caban. "Největší problém? To se nedá říct, každý den byl jedním obrovským problémem. Ani jsme se s Mílou neměli čas pohádat."
Neznali se a svěřili si život
Vydali se plnit své životní sny, vložit život do rukou toho druhého, a přitom se před pár měsíci ani neznali. Miroslav Caban bytostně prahl po Everestu čtyři roky. Připravoval se, nejdřív alpské 'vršky', pak dvakrát Aconcagua, nejvyšší hora jižní Ameriky.
Schopnost aklimatizovat se v extrémních polohách, si ověřil na K2 (8611 m), pro horolezce údajně nejtěžší hoře světa. V hlavě mu však dunělo jediné slovo - Everest.
"Oslovil jsem pár lidí, ale s žádným jsme se neshodli. Až mi dal jeden kamarád kontakt na Mílu," podotkl Caban. Poprvé se sešli v prosinci, tři hodiny seděli u stolu a poznávali se.
A našli se, měli stejná přání, poháněly je stejné chtíče. "Ty mi vyhovuješ," myslel si jeden. "Já cítím to samé," říkal si druhý. "Dokonce jsme zjistili, že jsme narozeni ve stejném znamení," usmíval se Caban. "Jasně, já jsem beránek a ty jsi beran," kontroval Miloslav Palacký.
Nakonec si absolutně vyhověli, neměli vážnější konflikt. Samozřejmě, problémy přišly, musely přijít, ale vždy objevili kompromis, řešení, s nímž se spokojili oba.
Co je nahoře?
Dali si těžký úkol, zvolili kombinaci dvou osmitisícovek. Nejraději je chtěli zlést alpským stylem a bez použití kyslíkových přístrojů. Mount Everest se takhle nikomu z Čechů ještě nikdy pokořit nepodařilo. Miroslav Caban byl první.
Co je vlastně nahoře? Na třetím pólu světa? "Je to takový hřebínek s nafoukaným sněhem, pošlapaný lidskými stopami. Z kovové trojnožky, která je na vrcholu, byla vidět jen horní část obalená všelijakými blbostmi," popisoval v pořadí pátý český horolezec, jenž došel až na špičku světa.
Na Everestu si nesedl a dlouhé minuty nerozjímal o velikosti lidského odhodlání a nepoznaných zakoutích duše. Ani se dlouho nekochal. Bylo zataženo, ale z mraků trčely Makalu, Kančendženga, Lhoce.
Na Mount Everestu zanechal plyšového medvídka, kterého dostal od dcery. Synův náramek obětoval, když se modlil k bohům hory, aby ho přijali za svého. Manželčin dárek nosí stále u sebe. "Toho se nechci vzdát."
Kdy pochopil? Kdy mu došlo, že vyhrál? "Vylezl jsem na poslední travers a čekalo mě už jen ledové pole. Nahoru jsem se potom škrábal ještě třičtvrtě hodiny. Ale v tu chvíli mi došlo, že jsem to dokázal." Pak se rozplakal.
Miloslav Palacký měl smůlu. "Příště," říká odhodlaně. Zradilo ho tělo. Selhaly mu plíce, dvěstě metrů nad osmitisícovou hranicí na pokraji vyčerpání volil. Obětovat snu úplně všechno? Nebo se vrátit! Vydal se na nazpátek.
Na Mount Everestu platí jiné zákony
V Himalájích je obrovská tlačenice. Den před Cabanem vylezlo na Mount Everest 54 horolezců. Ovšem většina z nich s kyslíkovými přístroji. Vládnou tam úplně jiné regule než dole na zemi. Jde totiž o život. "A každý se snaží hnát nahoru, je
tam tvrdost, když někdo poruší pravidla, musíte se bránit. Málem jsem doplatil na chybu jednoho mladého kluka. Scházel metr a půl a při pádu mě rozpáral mačkama. Pak nepřemýšlíte nad volbou slov," podotkl Palacký.
Při závěrečném výstupu na Mount Everest Caban zdaleka nebojoval sám, nedaleko něho se míhali další, kdo zkoušeli štěstí.
Upozornil, že v poslední fázi výstupu jsou asi tři místa, kde musí dotyčný umět opravdu lézt. "A přede mnou šplhala nějaká holka, přestože měla kyslík, vůbec nemohla, šla krok za krokem a šerpa, který šel s ní, ji doslova chytil za zadnici a táhnul ji dopředu," divil se. "Skoro hodinu jsem seděl na skále a čekal."
Když se horolezci dostanou do potíží, nebo se se zraní, těžko se dočkají pomoci, nahoru se vrtulníky neprobijí. Tamní etika je trochu jiného zrna. "Sám unesete zhruba deset kilo a jste rád. Nemáte sílu a zraněnému člověku nemůžete pomoct. Jasně, dáte mu vlastní triko, čepici, navážete ho, ale sám ho nikam neodnesete," líčil Palacký.
Naději skýtají šerpové, kteří minimálně ve dvou zraněného za tučný dolarový úplatek snesou dolů. "Ale mnohdy také ne, peníze tam ztrácejí svou cenu. Není výjimečné, že mrtvé lidské tělo se jen vyfotí kvůli identifikaci a hodí ledové trhliny. Jiný způsob není."
 Miroslav Caban na ruzyňském letišti |
