Z fabriky do světa. Šampón a lunchmeat jsem hned zahodil, říká cestovatel

Jsou to dva roky, co tehdy jednadvacetiletý Vojtěch Kadera z Touškova na Plzeňsku seděl v kuřárně pro zaměstnance firmy, kde pracoval, a koukal přes plot. „Tam venku je svět, který na mě čeká. A já tady dělám práci, co mě nebaví,“ říkal si. A tak dal výpověď a vyrazil do světa. Stopem a s pár tisíci v kapse.

Proč zrovna stopem?
Vzpomněl jsem si, že mi v hospodě někdo vykládal, jak stopoval přes celou Evropu do Španělska. Tak jsem o tom začal uvažovat. A říkal jsem si, že když se dá tahle jezdit po Česku, tak to musí jít i v zahraničí.

Co tomu říkalo vaše okolí?
Tehdy jsem ještě neznal nikoho, kdo opravdu cestuje, takže se můj nápad setkal spíše s pohrdáním. Kamarádi to považovali za šílenost a to především, když jsem začal mluvit o svém skromném rozpočtu, což byla asi tak jedna výplata. 

Poprvé za hranice... Uměl jste nějaké jazyky?
Právě že moc ne. Pak jsem si zpětně vyčítal, jaký jsem byl hlupák, že jsem se na škole anglicky pořádně neučil. Postupně jsem se ale rozmluvil, člověk se jen nesmí stydět.

Vojtěch Kadera

Mladý muž z Touškova na Plzeňsku už dva roky cestuje stopem a s co nejnižšími náklady po Evropě, byl také v Turecku a dvakrát v Maroku.

Na svých cestách dává přednost setkávání s lidmi a náhodě před turistickými zajímavostmi. 

Navštívil také několik festivalů Rainbow na různých místech Evropy, kde se setkávají lidé s celého světa a stranou civilizace hledají podstatu svého bytí, lásku a porozumění.

Nejvíce se mu zatím líbilo ve Skotsku a pokud by měl někde žít déle, tak by zvolil Kanárské ostrovy, které jsou podle něj ráj a místo setkávání cestovatelů a hipíků podobného zaměření.

Jezdí rád na motorce a v budoucnosti by na ní třeba i rád cestoval, zatím je tento styl putování pro něj příliš nákladný.

O svých cestách a také o svém pohledu na život píše blog Baťůžkář.

Jaké byly první dny venku?
Nebral jsem si stan, jen spacák a karimatku. Říkal jsem si, že přece jedu do Španělska a tam nebude pršet. Jenže jsem to vzal přes západní pobřeží Francie, kde je podnebí jako třeba ve Skotsku, takže jsem na začátku hodně moknul.

Co všechno jste si tehdy zabalil do batohu zbytečně?
Třeba šampon na vlasy. Taková blbost a váží 300 gramů! Ten jsem zahodil jako první. Nebo mapu Španělska, kterou jsem už v Maroku nepotřeboval. A taky jsem se zbavil třeba mikiny, čehož jsem pak zase litoval.

A co byla největší začátečnická chyba?
Rozhodně paštiky a lunchmeat z armádního výprodeje. Prodavač mi je vychválil, jaká je to lahůdka, tak jsem koupil tři balení po čtyřech konzervách. Dohromady to vážilo skoro tři kila! Ale když jsem otevřel první, tak jsem zjistil, že se to nedá jíst. No a pak jsou tu věci, které jsem si naopak mohl vzít, třeba stan....

Na první cestě jste za tři měsíce dojel do Maroka a zpátky. Kolik to stálo?
Ani ne dvacet tisíc korun. Ale na dalších cestách jsem náklady ještě snižoval. Takže třeba dva měsíce ve Velké Británii, což je jedna z nejdražších zemí v Evropě, mě vyšly asi na osm tisíc včetně letenek. A pak jsem byl stopem v Turecku přes Balkán zase na tři měsíce, a to jsem jel skoro bez peněz. Neutratil jsem ani čtyři tisíce.

Kolik času jste za ty dva roky strávil na cestách?
Skoro rok. Bylo to tak půl na půl.

Vždycky do práce, něco si vydělat a pak zase vyrazit?
Přesně. Což není úplně nejlepší způsob, šlo by to určitě vyřešit efektivněji.

První cesta do Maroka byla náhoda?
Úplná. Chtěl jsem dojet stopem jen na Gibraltar. Ale cestou mi někdo pověděl o ceně plavby do Maroka, která se kupodivu vešla do mého rozpočtu. Právě pro ty účely jsem si před cestou nechal udělat pas, přestože jsem ho v jižní Evropě nepotřeboval. Prostě jen tak „kdyby náhodou.” Mám hrozně rád, když si něco naplánuju a pak to změním. Takový pocit svobody. Co má přijít, to přijde.

Při mém prvním touláním Marokem mě občas zachránil poník s nákladem cibule.

Takže moc neplánujete?
Nejlepší je udělat si seznam těch nejzajímavějších míst a pak je všechny vynechat. O ně stejně nejde, jde o ty lidi a zážitky.

Letos v červnu jste se do Maroka vydal podruhé. Chtěl jste si ho víc prohlédnout?
To tak říkám, aby to dobře znělo. Ale ve skutečnosti jsou tam hodně levné letenky, není třeba se starat o víza a zároveň je to dost odlišná země oproti Evropě. Jiný svět, hlavně na venkově, mimo turistické destinace.

Tentokrát už jste ale nejel sám.
Zjistil jsem, že už mě to samotného tolik nebaví. A zároveň jsem si říkal, že bych byl nerad, aby se ze mě stal vlk samotář. Ono cestovat sám je strašně jednoduché. Nemusím řešit žádné plány nebo konflikty, ale zároveň ty večery jsou smutnější. To si člověk koupí flašku vína, vypije ji sám a jde spát. Tak jsem to chtěl zkusit. Ale nebylo tak, že bych si řekl, že pojedu s holkou. Náhodou mi napsala kamarádka Bety, které jsem o svých cestách vyprávěl, a já řekl: „Tak jo!“

Cestování je o setkávání. A nejen s lidmi.

Maroko, Essauira

Byla to její první cesta?
Ano, takže to pro ni bylo docela náročné. Ale byli jsme v pohodě. Vůbec jsme se nehádali.

Jenže v Maroku jste neměli jen samé pozitivní zážitky?
Prožili jsme si všechno, od těch šíleně pozitivních až po negativní. Třeba hned první den Bety ukradli boty a taky nám někdo sebral kolíky od stanu. A pak jsme přijeli stopem k vodopádům, kam se muselo pěšky docela dlouhým údolím, tak jsme museli zakempovat. Spali jsme pod širákem asi dvacet metrů od cesty, batoh jsem měl vedle sebe. A ráno byl pryč.

Bylo v něm něco důležitého? 
Přišel jsem o foťák, lékárničku, papíry od pojištění... Doklady, iPad a peníze jsem měl naštěstí u sebe. Takže jsem pak pět dní všechno nesl ve spacáku přehozeném přes rameno, než jsme ve Fesu pořídili nový batoh, který byl přes jedno rameno. Což se později ukázalo jako užitečné.

Jak to?
To jsme se s Bety na pár dní rozdělili, abychom předešli ponorkové nemoci. Stopoval jsem večer na kraji Marákeše a zastavil mi motorkář. Nabídl mi, abych řídil, tak jsme se vyměnili a on si vzal můj batoh na záda, aby mi nepřekážel. Jenže pak jsme se vyměnili znova a on už mi batoh nechtěl dát. Tušil jsem průšvih, padla tma, já držel motorku a nevěděl, co dělat. Tentokrát bylo v batohu všechno včetně dokladů. Tak jsem začal zastavovat auta, ale on zatopil pod kotlem a začal ujíždět. Jenže já ho dohnal a batoh jsem mu ze zad strhl. A protože byl jen na jedno rameno, tak jsem jen přetrhl popruh a spadl s ním na zem.

Maroko, modré město Chefchaouen .

Máte už plány, kam se vydat příště?
Určitě budu směřovat na východ. Chtěl bych se podívat třeba do Indie nebo do Jižní Koreje. Doteď jsem cestoval tak, že jsem neměl skoro žádné peníze, takže jsem se nemohl vydat daleko za hranice Evropy, protože jsem na to neměl. To mě svazovalo. Chci to už dělat jinak. Dám si pauzu a něco vydělám. Pořád budu jezdit nízkonákladově, jen chci mít dost na to, abych se každý den najedl nebo někde přespal.

Takže byly i hladové dny?
No jasně. Když se mě lidi ptali, co se mi stalo nejhoršího na cestách, tak jsem – tedy než mě okradli - vždycky odpovídal: „Nejhorší bylo, když jsem šel spát bez večeře.“ Zažil jsem spoustu takových dní a o to víc jsem pak byl vděčný, když mně někdo pohostil. My se tady vůbec máme dobře, ale na cestě se člověk naučí vážit si teplého jídla a oblečení. Jsme zvyklí ho brát jako módní doplněk, ale když je mi zima a najdu někde u kontejneru tepláky, jsem strašně šťastný, protože začíná mrznout a já nemám dlouhé kalhoty. Ten úhel pohledu vám cesta dost změní.

Svačina na skotských útesech

Potkali jsme se v Maroku.

Proč jste si po návratu domů ostříhal dredy?
Štvalo mě, že se mi pořád někdo snažil prodat trávu. A taky, že je na první pohled zřejmé, že žiju nějakým alternativním způsobem života. Víc se mi líbí situace, kdy vypadám jako všední osoba, nevyčnívám z davu, ale teprve když se se mnou někdo dá do řeči, tak zjistí, že jsem zažil něco zajímavého. Říkal jsem si, že až mi vlasy znova narostou, tak se zase někam vypravím. Ale asi to tak dlouho nevydržím.

Jezdíte rád na motorce, proč nevyrazíte do světa na ní?
Já teď zrovna žádnou nevlastním. A hlavně mi to zatím nedovoloval rozpočet. Respektive asi by mi to dovolil, ale na omezený čas, protože by mi došly peníze na benzín a byl by konec. To by byly tak tři týdny a ne tři měsíce. Tak jsem zvolil to nejlevnější řešení.

Skotsko, průzračně čistá voda

S penězi umí cestovat každý...
To je pravda. Je třeba si poradit a vystačit s tím, co člověk má. Já si strašně vážím toho, že žiju v době, kdy se můžu sebrat a jet, kam chci. A doufám, že to tak zůstane. Tady v Česku jsou lidi hodně negativní a stěžují si, ale přitom si myslím, že se tady máme hrozně krásně. A když je tu člověk nespokojený, tak přece může odejít.

A možná je to s nízkým rozpočtem i dobrodružnější.
Tak to určitě. Ty příběhy jsou na mých cestách asi to nejlepší. Vždycky, když přišla nějaká krize, pomáhalo mi vědomí, že mám zase další příběh, který můžu předat dál. A člověka hodně posílí, když všechny ty krize překoná. V životě řešíme spoustu na první pohled komplikovaných situací, ale v kontrastu s tím, co už jsem prožil a překonal, pak najednou zjistím, že vlastně o nic nejde.