Na každém dlouhém výletě přijdou momenty, které by si každý cestovatel raději odpustil. Unavení po dlouhém přesunu někam přijedete, je 35 °C a ne a ne zavadit o slušné ubytování.
Cesta ke krásnému vodopádu, který jste si vysnili, je kvůli sesuvu půdy uzavřená. Nebo vám letecká společnost na poslední chvíli posune odlet tak, že možná nestihnete navazující spojení.
Takové a podobné věci se přihodily i nám, byť jich nebylo mnoho. Ale popořadě. Jak to během osmitýdenní cesty kolem Země všechno (ne)fungovalo?
Letecká a další doprava
Všechny letenky jsme měli koupené „natvrdo“ předem a dobře jsme udělali. Celkem šlo o dvacet úseků, některé ovšem byly zdvojené jako lety s přestupem. Tato kombinovaná spojení jsme pro jistotu pořídili, s jedinou výjimkou, s garancí přestupu, vesměs u stejné letecké společnosti.
Zbývalo si věřit na přestup v Kuala Lumpur (trasa Chennai – Kuala Lumpur – Lombok), tedy spolehnout se na to, že let firmy IndiGo z Indie nebude mít velké zpoždění. Z historie jsme věděli, že se na této trase v naprosté většině případů létá na čas, což se také potvrdilo.
Cesta kolem světa: Indonéský ostrov Lombok je ráj na zemi. Má však své stíny |
A i kdyby ne, žádná velká škoda by se nekonala: přišli bychom přepočteno na českou měnu jen o pár stovek a do Indonésie bychom se dostali jinak. Náhradní řešení nebylo potřeba.
Podobný postup se tedy dá obecně doporučit i pro budoucnost. S tím, že studium leteckých tras nám při plánování cesty zabralo úplně nejvíc času – který se ovšem bohatě vyplatil a všechno klapalo jak na drátkách.
Ubytování
Před tím, než jsme vyrazili z Prahy, jsme neměli nocleh zařízený žádný. Z minulých zkušeností, od jiných cestovatelů či z internetových zdrojů jsme ale znali přibližnou cenovou hladinu v jednotlivých zemích i případné „fígle“ a na co si dát pozor.
Po cestě jsme noclehy zařizovali někdy den či dva předem pomocí vyhledávačů typu Booking – zejména ve velkých městech. Často jsme ovšem přijeli na místo a řídili se intuicí či drobným „terénním průzkumem“. Částečně ze zvědavosti i touhy zažít něco jako moment překvapení.
Cesta kolem světa: Indické království mlžných lesů, kde mladí fandí komunismu |
Narazili jsme jednou jedinkrát, a to v indickém městě Kóčin – tamní hotely totiž musí mít na to, aby mohli ubytovat cizince, zvláštní licenci. A protože tato část Indie je z drtivé většiny navštěvovaná domácími turisty, mnoho ubytovacích zařízení takový papír nemá.
Tedy jsme strávili v horkém a nesnesitelně vlhkém prostředí tohoto indického přístavu asi dvě pozdně večerní hodiny tím, že jsme se pídili po přijatelném (a technicky dostupném) pokoji. Nakonec to klaplo a s odstupem jsme to vyhodnotili tak, že i proto si toto město budeme pamatovat.
Podnebí a počasí
Další důležitý parametr, nad kterým jsme při plánování strávili nejednu hodinu. Jak sladit třeba Indii, Nový Zéland, pacifické ostrovy a západ USA tak, abychom se vyhnuli obdobím dešťů, přílišnému horku nebo naopak zimě, které by nám zážitky zkomplikovaly?
Na sto procent to při tak dlouhé a různorodé cestě možné není, byl to však jeden z podstatných důvodů, proč jsme trasu kolem světa časově směřovali do jarního období (na severní polokouli). A vyšlo to – na 95 procent.
Cesta kolem světa: Ledovce a stáda ovcí. Nový Zéland dělá čest své pověsti |
Oněch zbylých pět procent byla nečekaně silná cyklóna, která, s ohledem k roční době nezvykle, přinesla v polovině dubna na západní pobřeží Nového Zélandu velmi silné a dlouhotrvající srážky. To nás na poslední chvíli přimělo změnit plán a nakonec jsme na zmíněný úsek novozélandského pobřeží, za příznivé povětrnosti proslulého mimořádnými scenériemi, vůbec nejeli.
Vzhledem k tomu, že jsme na Jižním ostrově měli půjčené auto, to nebyl žádný logistický problém, prostě jsme stočili volant do jiných atraktivních oblastí Nového Zélandu. Kde nám z nebe ani nekáplo.
Peníze
Hotovost je potřeba, byť ne úplně všude. To byla naše hlavní premisa při finanční rozvaze. Lapidárně řečeno, vyráželi jsme z Prahy s tisícovkami amerických dolarů (v menších bankovkách) po kapsách.
Tento přístup se bezezbytku osvědčil v Ománu, Indii, Indonésii, na pacifických ostrovech a samozřejmě v USA. Přes směnu papírových peněz jsme se snadno dostali k místní měně a v přepočtu to vesměs vycházelo výhodněji než „tahat“ peníze z bankomatů.
Například v Indii nebo Indonésii ATM často nefungovaly, nebo si účtovaly nehorázné poplatky a hlavně na většině obchodních míst (ubytování, restaurace, půjčovny, obchody) se automaticky vyžadovala hotovost.
Cesta kolem světa: sledujte celý seriálRedaktor iDNES.cz vyrazil na sedmitýdenní expedici napříč kontinenty, kulturami i klimatickými pásmy. Ve svých článcích vás postupně zavede od Indie přes jihovýchodní Asii a Oceánii až po Tichomoří a Spojené státy. V jednotlivých dílech nabídne nejen autentické zážitky z cest, ale i praktické tipy, zákulisí plánování a momenty, které žádný itinerář nepředvídá. Sledujte cestu kolem světa krok za krokem – pokaždé z jiné části planety.
|
Jiné to bylo v Austrálii, kde jsme naopak hotové peníze vůbec neviděli – strávili jsme ovšem pouhé dva dny v Sydney. „Plastic money“ až na výjimky dobře fungovaly i na Novém Zélandu, kde navíc bezhotovostní platby vycházely mírně levněji než směna přes americké dolary.
To ovšem bylo z velké části způsobeno divokými výkyvy kurzů před a po odjezdu z Prahy. A my jsme se zrovna trefili do období, kdy byl americký dolar poměrně vysoko. Takové skutečnosti se ovšem dost dobře nedají předvídat.
Komunikace
Přikoupit si k mobilnímu tarifu některý z datových balíčků, které umožňují cenově přijatelné „brouzdání“ i v daleké cizině, nebo se spolehnout na wifi připojení? Nakonec jsme, částečně z důvodu digitální lenosti, přiklonili ke druhé variantě. A datové připojení při roamingu jsme na svých mobilech natvrdo vypnuli.
Ano, byly okamžiky, kdy by se nám mobilní data bývala hodila, nestávalo se to však často. Párkrát se přihodilo, že jsme se na letišti (v hotelu, restauraci...) dostávali k wifi připojení dosti klopotně, například přes různá sponzorská videa, složité vyplňování formulářů a podobně, a spojení bylo někdy nespolehlivé.
Po takových cedulích jsme občas pátrali. Snímek z indického pohoří Západní Ghát.
Úplně v úzkých jsme se však neocitli nikdy. Krajní situace nastala snad jen na letišti v Papeete, kde po našem příletu zkolabovala síť a neměli jsme v neznámém městě žádné ubytování – nakonec nám pomohla servírka v baru, který právě zavíral, a ona nám přes svoji známou zjistila to správné heslo. Brali jsme to jako první hezký příklad tahitské pohostinnosti.
Jinak jsme ale své telefony střežili jako oko v hlavě a možnost, že bychom o mobil po cestě přišli (ztrátou, krádeží či nenávratnou poruchou), vyvolávala temné představy. Nakonec to nejhorší, s čím jsme se potkali, byly občasné výpadky vzhledem ke kombinaci horka a vlhka v Tichomoří. Jeden z našich přístrojů tyto podmínky obtížně snášel, ale vždy se ho podařilo oživit.
Výbava na cestu
Před cestou jsme vážili každý dekagram a měřili každý centimetr. Ano, netahat s sebou žádné zbytečnosti, to byla hlavní premisa. Zkrátka jsme věděli, že batohy budeme hodně často nosit na zádech, a taky jsme se potřebovali řídit pravidly leteckých společností. Větší část letů jsme totiž absolvovali bez odbaveného zavazadla v podpalubí.
Nakonec z toho byl pro každého jeden velký batoh, který se s odřenýma ušima vmáčkl do požadovaných rozměrů 55 × 40 × 25 cm, a jeden malý skládací baťůžek. Dohromady o hmotnosti asi osm kilogramů.
Do zavazadla jsme každý přibalili i lehký spací pytel a igelit pro nouzové přespání. Na letištích a několikrát i v přírodě se tato nouzová výbava nakonec hodila.
Dvakrát jsme během okruhu zařadili odpočinkový den, který posloužil i pro vyprání oblečení. Čtyři trička na střídání sice vypadají jako dostatečný počet, ovšem v tropickém horku a vlhku ani kvalitní materiály nevydrží v přijatelném stavu dlouho...
Více úsměvů, prosím
A největší poučení z celé cesty? Tušili jsme předem, že víc než o tahitských vulkánech nebo novozélandských fjordech to bude o lidech, a potvrdilo se. A na výsledek nemůžeme být, jakožto obyvatelé bohatého Západu, dvakrát hrdí.
V Ománu, Indii, Indonésii i na tichomořských ostrovech jsme potkávali samé rozzářené úsměvy a pozitivně naladěné osoby. Vycházelo to vesměs z jejich přirozenosti, ne z motivu vytáhnout z bohatých cizinců peníze.
Na momenty ve slumu v indickém Chennai, do kterého jsme zabloudili jaksi omylem, budeme vzpomínat hodně dlouho: když místní – žijící v materiálních podmínkách, nad kterými by i hodně okoralé srdce ustrnulo – pochopili, že hledáme cestu ven, poslali s námi dvě bosé otrhané děti, které nám šly ukázat nám tu správnou cestu. „See you again, sir“, zaznělo na závěr.
Zato tito mladí Sasakové, obyvatelé indonéského ostrova Lombok, měli úsměvy na tvářích neustále. I během krátkého odpočinku u místního supermarketu.
Na letišti na Bali, plném západních turistů vracejících se z tropického ráje domů, bylo jako mávnutím proutku všechno jinak. Indonéské úsměvy vystřídaly vážné až zachmuřené tváře a na veselé švitoření jsme museli zapomenout. Podobný řez přišel v San Franciscu po příletu z Tahiti. Pozitivní emoce vystřídalo chladné racio.
A tak jsme si přivezli lekci, kterou jsme sice už periferně znali, ale cesta kolem světa nám ji koncentrovaně připomněla. Více úsměvů, prosím, a neberte život tak smrtelně vážně – je příliš krátký na to, než abychom ztráceli čas zbytečnými půtkami a honěním se za nesmysly.
