Na novozélandskou půdu jsme dosedli ve městě Christchurch, největším sídle Jižního ostrova, krátce před půlnocí. A tak právě Christchurch byl prvním místem, se kterým jsme se tady alespoň letmo seznámili.
Město samotné není nějak zvlášť malebné, má asi 400 tisíc obyvatel a zcela mu dominuje moderní zástavba. Důvod je ten, že město bylo několikrát zničeno zemětřesením. Poslední velké otřesy tu proběhly v roce 2011.
A tak přicházíme mimo jiné k památníku asi 190 obětí, které tuto poslední katastrofu nepřežili. Zaujalo nás, že nejméně polovina z nich byli lidé pocházející často z dalekých oblastí, jako je Indie, Ceylon nebo třeba Malajsie.
Drogy a města plná bezdomovců. Češka odhaluje stinné stránky Nového Zélandu |
Kousek za městem je přístav Lyttelton, kam kolem roku 1860 dorazili první kolonisté z Británie. K tomu, aby se dostali do úrodné planiny, kde leží dnešní město Christchurch, museli překonat asi 300 metrů vysoký horský hřbet. Dnes po jejich stopách vede turistická trasa, kterou procházíme i my. Z vršku je pěkný výhled jak na moře, tak na město samotné.
Informační tabule seznamují návštěvníky s tím, jak to tehdejší kolonisté měli těžké. Museli úplně všechny zásoby, které s sebou přivezli, přenášet přes kopce s pomocí koní nebo mul. Byly to malé skupiny osadníků, žádná tisícihlavá migrace. Připlouvali na lodích po desítkách z daleké Anglie a nakonec tato první vlna imigrace čítala jenom nízké stovky lidí.
Kvůli městům se ale na Jižní ostrov Nového Zélandu nejezdí. A tak jsme se v Christchurchi dlouho nezdrželi a hned následující den vyrážíme do vnitrozemí, do novozélandských hor.
Jezero Tekapo má temné noci
První naší delší zastávkou je lokalita Lake Tekapo ležící u stejnojmenného jezera. To patří k těm větším na Novém Zélandu, má asi 83 čtverečních kilometrů. Je to impozantní vodní plocha, kterou nelze celou přehlédnout z jednoho místa. U jeho jižního břehu leží docela malé turistické středisko, které se jmenuje stejně, tedy Lake Tekapo. Je to v podstatě seskupení několika restaurací, obchodů a turistických kanceláří.
Potkáváme tu velké množství turistů z Asie, především z Číny, kteří většinou přijedou, vystoupí z autobusu nebo z auta na půl hodinky, prohlédnou si okolí a jedou zase dál.
Lake Tekapo se nachází v oblasti takzvané mezinárodní temné oblohy. To proto, že v této oblasti není skoro žádné světelné znečištění a vyskytuje se tu jen minimum prachových částic, takže jsou velmi dobré podmínky pro pozorování hvězd.
My to chceme pojmout přece jen důkladněji a naším cílem je asi 300metrový kopec nad západním břehem jezera. Je zajímavý jednak tím, že je z něj bezvadný výhled, kam až oko dohlédne, a také tím, že je tam umístěno několik astronomických observatoří.
Lake Tekapo se totiž nachází v oblasti takzvané mezinárodní temné oblohy. To proto, že v této oblasti není skoro žádné světelné znečištění a vyskytuje se tu jen minimum prachových částic, takže jsou velmi dobré podmínky pro pozorování hvězd. To si ostatně následující noci ověříme na vlastním kůži.
Pod nejvyšší horou
Novozélandské nebo též Jižní Alpy dosahují největší výšky vrcholem Mount Cook, domorodým názvem Aoraki. S nadmořskou výškou 3 764 metrů se jedná už o pořádný kopec.
Prvním osídlencům z Evropy ta krajina zřejmě připomínala evropské Alpy a podobnosti tu samozřejmě jsou. Celkově se ale dá říci, že horská údolí na Novém Zélandu jsou daleko širší, než je běžné v evropských Alpách. Bývají také delší a vzhledem k tomu, že je tu velmi nízká hustota zalidnění, jsou dodnes poměrně málo zpřístupněná.
My přijíždíme večer z jihu pod nejvyšší horu Mount Cook. Je to dlouhá cesta podél dalšího krásného jezera. Siluetu nejvyššího kopce vidíme dlouhé desítky minut před sebou a nakonec skončíme jízdu až na nejvzdálenějším parkovišti, kam se dá dojet. Nocujeme tentokrát lidově řečeno na divoko, tedy v chatce, která normálně slouží turistům, kteří sem přijdou během dne třeba na piknik.
Málem mě umlátili ve veřejné sprše, líčí mladý Čech začátky na Novém Zélandu |
Večer, kdy už je úplná tma, se díváme na tisíce nebo možná miliony hvězd nad námi. A znovu si připomínáme, že jsme v oblasti, kde se dají pozorovat nebeské objekty tak dobře, jako málokde jinde na planetě Zemi. Noc je ale proklatě studená, do chatky táhne, tak jsme docela rádi, když se rozední.
Rychle se dáváme na pochod směrem k Tasmanovu ledovci, který stéká z úbočí hory Mount Cook do dnes docela velkého jezera, které též nese jméno Abela Tasmana. Jsou to nadmořské výšky kolem tisíce metrů, to znamená, že na vrcholy zbývá ještě pěkný kus. Ale i tady na úpatí dostáváme lekci o tom, že příroda umí být mocná a drsná.
Cesta kolem světa: sledujte celý seriálRedaktor iDNES.cz vyráží na sedmitýdenní expedici napříč kontinenty, kulturami i klimatickými pásmy. Postupně vás zavede od Indie přes jihovýchodní Asii a Oceánii až po Tichomoří a Spojené státy. V jednotlivých dílech nabídne nejen autentické zážitky z cest, ale i praktické tipy, zákulisí plánování a momenty, které žádný itinerář nepředvídá. Sledujte cestu kolem světa krok za krokem – pokaždé z jiné části planety. |
Podle mapy bychom měli jít po stezce, která pokračuje dál mnoho kilometrů dlouhým údolím. Zřejmě při nějaké nedávné povodni však steklo z bočního svahu více vody, než je obvyklé, a eroze vyryla hlubokou strž, kterou nedokážeme přejít. Po stezce je veta. Vracíme se tak a alespoň ještě vybíháme na vyhlídkový vrcholek, ze kterého je dobře vidět celé jezero. Vidíme tam také schéma, které ukazuje, jak moc Tasmanův ledovec od roku 1990 ustoupil.
Kvůli ústupu ledovce je Tasmanovo jezero dnes přibližně dvojnásobně velké, než bylo před těmi 36 lety a úbytek ledu pokračuje. Tání ledovců tedy není pouze doménou evropských Alp nebo některých jiných pohoří v Eurasii, ale i tady na dalekém Novém Zélandu.
Wanaka, život mezi vodami
Další zastávkou, kde se zdržujeme dva dny, je horské středisko Wanaka, velmi krásné místo a docela malé městečko položené na břehu velkého stejnojmenného jezera. Celá oblast je jen spoře osídlena. Wanaku samotnou tvoří seskupení nízkých budov, které jsou roztažené v délce asi tří kilometrů podél jezera.
Lidí tu natrvalo moc nežije, ale v turistické sezoně přijíždí docela dost návštěvníků, kteří vyrážejí do národního parku Aspiring, jenž přiléhá k jezeru, anebo na některé z blíže přístupných vrcholů. Variantu B volíme i my. Vystupujeme na dva kopce nad Wanakou a těžíme z toho, že noci jsou sice chladné, ale dny jasné a zejména dopoledne je viditelnost nadmíru výborná.
Nejkrásnější stezky druhé strany světa. Užijte si výhledy Nového Zélandu |
Jako náročnější cíl volíme kopec, který se jmenuje Isthmus Peak. To by se dalo přeložit jako Hora na šíji. Myslí se šíje tentokrát nikoliv mezi oceány, jako je třeba Panamská šíje, ale úzký pruh země mezi dvěma jezery.
Není to kopec úplně pro každého, převýšení od parkoviště dělá více než tisíc metrů. Jdeme nahoru asi dvě hodiny a čtyřicet minut a s každou desítkou metrů, kterou vystoupáme, se vyhlídky na obě jezera vylepšují. Nakonec dosáhneme nadmořské výšky 1 390 metrů, kde je velmi větrno. Doprovází nás jen hrstka turistů, takže si výhledy na fantastickou krajinu o perimetru odhadem 200 kilometrů užíváme dlouhé minuty.
Cestou jsme si všimli, že mnozí novozélandští turisté pojímají výstup na vrchol trochu jako sportovní cvičení. Jsou tu borci, kteří i nahoru skoro běží a téměř všichni, kdo se na výstup vydají, mají velmi kvalitní outdoorové vybavení. Je vidět, že se tu pohybuje hodně lidí, pro které je outdoor tak trochu způsob života.
Z Wanaky míříme zpátky na letiště v Christchurch. Na Novém Zélandu se ještě zastavíme alespoň dva dny v jeho největším městě Aucklandu, tedy na Severním ostrově, což vyžaduje letecký přesun. Pak už se vydáme dál na východ do téměř nekonečných dálav Tichého oceánu na Cookovy ostrovy a do Francouzské Polynésie.
