Když březnového večera vystupujeme v Kóčinu z letadla, které nás dopravilo z Bombaje, je to, jako kdyby nám někdo hodil na hlavu mokrý hadr. Teplota 32 stupňů Celsia a vlhkost blížící se sto procentům. Devět rovnoběžkových stupňů nad rovníkem v blízkosti Arabského moře, které má povrchovou teplotu skoro 30 stupňů, se ale nic jiného ani nedá čekat.
Kóčin je největším městem indického svazového státu Kérala. V aglomeraci tady žijí více než tři miliony lidí. A je to také místo, kde se historicky potkávali lidé různých kultur, různých etnik a různých náboženství.
Indický tavící kotel
„A nechcete se s námi vyfotit? A odkud jste vlastně přijeli?“ Tyto a podobné věty během našeho pobytu v Kóčinu slyšíme mnohokrát. Turistů je tady sice docela dost, asi i proto, že se blíží víkend, ale prakticky všichni jsou to Indové z ostatních svazových států. Evropsky vypadajících návštěvníků tady potkáváme jenom poskrovnu a i ze struktury služeb či z nápisů, které vidíme na ulicích, je zřejmé, že tu na turisty ze západu nejsou vůbec zařízení.
Dobrá zpráva aspoň ale je, že většina nápisů ve veřejném prostoru je vedle domorodé majalajámštiny napsaná také latinkou, to znamená anglicky. S většinou lidí se i bez problémů dorozumíme, hlavně s těmi mladšími.
Tři dny jsem měl ruku v kapse. Čech o luxusní svatbě i kremaci na břehu Gangy |
Psal se rok 1498, kdy portugalský mořeplavec, dobyvatel a objevitel Vasco da Gama připlul na pobřeží západní Indie jenom několik desítek kilometrů severně od dnešního města Kóčin. Nebyl to sice úplně první styk evropské kultury s touto částí světa, nicméně následující roky zesílil evropský vliv v této části Indie výrazně a Portugalsko se de facto stalo ovládající koloniální mocností. Ne ale na věčné časy. Později se tady vystřídali ještě Holanďané a nakonec sem přišli Britové, kteří drželi Indii až do roku 1947.
Nejde ale jenom o střídání koloniálních pánů. Město samotné i celý stát Kérala je fascinující směskou náboženství a etnik. V samotném městě Kóčinu mají mírnou převahu hinduisté, něco přes 50 procent obyvatel, ale skoro 40 procent tvoří křesťané a je tu i docela silná menšina muslimů.
Při procházce městem tedy potkáváme mnoho křesťanských kostelů, pár hinduistických chrámů a také řadu mešit. Usazovali se tu historicky také Židé, kteří tu mají pěkně dochovanou synagogu. Židé sem utíkali před perzekucí v Evropě už od 15. století, přijížděli i za obchodními příležitostmi.
Cesta kolem světa: sledujte celý seriál
|
A je to právě dálkový obchod, díky kterému Kóčin a jeho okolí historicky vždycky vzkvétal a do jisté míry se tak děje i dodnes. Podle statistických dat je to jedna z nejvyspělejších částí Indie, kde například skoro všichni umí číst a psát – což se o dalších indických svazových státech zdaleka nedá říct.
Je tu také minimum sociální patologie, na kterou jsme byli zvyklí z předchozích návštěv Indie. Například na ulicích nikdo nežebrá, není tu vidět žádné bezdomovectví a cítíme se ve městě absolutně bezpečně. Dokonce ani místní obchodníci nejsou nějak vlezlí, že by nám agresivně nabízeli svoje zboží nebo služby. Naopak je evidentní, že lidé se o nás zajímají, ptají se, odkud jsme, co děláme, co nás sem přivedlo.
Kde vládnou komunisté
Protože přijíždíme do Kéraly jen pár dní před volbami do místního zákonodárného shromáždění, jsou nejen celé město Kóčin, ale i další města, městečka a vesnice v Kérale polepeny volební agitací. Mezi nimi vévodí aliance, která má zkratku LDF, tedy vládnoucí koalice levicových stran v čele s komunistickou stranou Kéraly (marxistickou, pak tu mají ještě jednu komunistickou stranu).
Všude kolem sebe tak vidíme jednak velmi levicově znějící hesla a potom velmi viditelné komunistické symboly, to znamená srp a kladivo. Když se o tom bavíme se skupinkou mladých chlapců a slečen, kteří si vyjeli na pevnost Fort Kochi na odpolední výlet, tak se dozvídáme, že oni jsou s vládou komunistů spokojení.
Taky nám říkají, že bohužel ale teď předvolební výzkumy předpovídají, že už se to komunistům potřetí nepodaří. A všichni tito mladí lidé potvrzují, že výsledek vlády levicové aliance je ten, že většina lidí je gramotná, že tu všichni mají dobrý přístup ke vzdělání a ke zdravotní péči a že oni dobře vědí, že v jiných částech Indie tomu tak není. Na naši otázku, zda tedy oni budou volit komunisty, jednohlasně odpovídají ano.
Komunistická agitace na nás ze všech stran utočí i o několik dní později, kdy opouštíme Kóčin a na palubě místní autobusové linky míříme do pohoří Západních Ghát. To je skoro 3 000 metrů vysoké pohoří, které lemuje západní pobřeží Indie ve vzdálenosti asi 70 až 80 kilometrů, je porostlé lesy a čajovými plantážemi.
Nejprve jedeme hustě osídlenou nížinou a potom autobus začne šplhat nahoru do hor. Po celou tu dobu ale míjíme několik předvolebních mítinků, úplně všechna sídla, kterými projíždíme, jsou zavalená agitací jednotlivých politických stran, mezi nimiž hrají prim slogany keralské komunistické strany.
Munnar, království mlžných hor
Míříme do lokality, která se jmenuje Munnar. Leží ve vzdálenosti asi 130 kilometrů od Kóčinu, v nadmořské výšce téměř 1 500 metrů, to znamená už v poměrně vysoké oblasti Západního Ghátu. Když jsme se podívali na mapu, tak jsme očekávali, že sem autobusovou linkou dojedeme přibližně za tři hodiny. To byl konzervativní odhad. Skutečnost byla pět hodin a patnáct minut, průměrná rychlost tedy činila něco přes dvacet kilometrů v hodině.
Důvodů bylo několik. Ne ani tak technický stav autobusu, ten nebyl až tak špatný, ale silnice byly naprosto ucpané auty, motocyklisty, pěšími, cyklisty a dalšími. Za druhé jsme několikrát museli vzít objížďku právě proto, že se v daném místě konalo nějaké volební shromáždění. A za třetí, když autobus začal stoupat nahoru na Západní Ghát, tak jsme zjistili, že se kéralská vláda snaží vylepšit dopravní spojení a rozšiřuje silnici, což ovšem znamenalo, že v desítkách a stovkách serpentin byly nastaveny stavební stroje, jezdilo se na přeskáčku jedním a druhým směrem a často jsme museli čekat.
Typická turistická past Indie slibuje zázrak, chytit se do ní nechcete |
Po výstupu z autobusu v Munnaru ale přichází obrovská úleva. Vlhké horko, na které jsme si chtě nechtě v Kóčinu už museli přivyknout, je najednou ta tam, panuje tady teplota kolem dvaceti stupňů a docela příjemné prostředí. Ostatně, to byl také důvod, proč se za britského koloniálního panství místní sídlo významně rozšířilo. Britové sem utíkali před tím vlhkým a horkým podnebím z měst jednak při pobřeží Kéraly, ale i z druhé strany z východu, to znamená z dnešního svazového státu Tamilnádu, aby si užili příjemnější prostředí v horách.
Britové tady také ve velkém zavedli pěstovaní čajovníků. Ten i dnes, kdy už je Indie dávno samostatná, patří k hlavním ekonomickým aktivitám. Celkem je v Munnaru a v okolí několik tisíc hektarů pokrytých čajovými plantážemi, které rostou zhruba od nadmořské výšky tisíc dvě stě metrů ve velmi zvlněném terénu. Když do nich zasvítí slunce, tak je to podívaná, kde lze rozeznat snad stovky tónů zelené barvy, podle toho, jestli ten příslušný svah je zrovna přivrácený ke sluníčku, nebo ne.
Cedule v okolí hlásají „Munnar – Kingdom of the misty mountains“, v překladu tedy Munnar – království mlžných hor.
Samotný Munnar dnes platí za turistické centrum, kam jezdí na výlety indická elita. Chtělo by se někdy říci, že to je něco jako indický Špindlerův mlýn, ale je to srovnání, které přeci jenom kulhá. Pokud ve Špindlerově mlýně, v tom skutečném, českém, by si někdy mohli stěžovat na overturismus, pak bychom doporučili, aby se zajeli podívat sem.
Horské město je úplně ucpané automobily, tuk tuky, pěšími i cyklisty a místy se vůbec nedá ani projít, natož projet. Ulice jinak celkem malebného místa lemuje nevzhledná změť obchodů všeho druhu a také, jak je v Indii zvykem, jedna reklama je řvavější než druhá, což dohromady vytváří kombinaci pro Evropana těžko skousnutelnou. A když k tomu přidáte ještě fakt, že řeka, která Munnarem protéká, je beznadějně znečištěná splašky a odpadky, tak by se na první pohled chtělo říci – snad bychom měli jít o dům dál.
Fetiš indické kultury. Ind dal sestře k svatbě dvě Američanky, byznys se rozjíždí |
To by ale byla chyba, protože okolí Munnaru je krásné. Jde o čajové plantáže, éterické scenérie okolních hor, které jsou po většinu času ponořeny do mlžného oparu – ne nadarmo jsme před příjezdem do Munnaru míjeli několik cedulí, které hlásaly „Munnar – Kingdom of the misty mountains“, v překladu tedy Munnar – království mlžných hor.
Docela často tady také prší, i když zrovna není monzun. I nás párkrát skropí déšť, ale bereme to tak, že to jaksi k té návštěvě patří. Z okna našeho hotelu máme pěkný pohled na město a vidíme také chrámy tří náboženství. Přímo proti nám je velký křesťanský kostel, plný lidí zpívajících náboženské písně.
Asi o 300 metrů dál na protilehlém břehu stojí hinduistický chrám, který se opravuje a kde naopak panuje decentní ticho, které jen občas narušuje pár hinduistických věřících, kteří zde zapalují svíčky a modlí se. Na třetí straně údolí svatostánky doplňuje veliká mešita a o kus dále potom džinistický chrám, aby ta skládanka byla úplná. Stejně jako v Kérale, i tady je cítit, že všechna tato náboženství tady spolu žijí v poklidu a v míru.
