A zima v noci na poušti, prach, špína. Cigaretový dým, který zaplňuje zánovní dálkový autobus značky Mercedes, by se dal krájet. Podlaha připomíná smetiště - slupky z burských a pistáciových oříšků, papírky od bonbonů, popel z cigaret. Z reproduktorů dotírají exotické tóny jímavé arabské písně, která neustále opakuje slovo habíbí - miláčku. Venku za okny utíká pustá krajina. Hodinu, dvě, tři, pohled se nemění.
"Vemte si," nabízí jedinému nearabskému cizinci přes uličku zeleninový piroh žena kolem třicítky. Mluví anglicky a vypadá docela evropsky. Má kalhoty, bundu, batůžek a v něm britský pas. Iráčanka provdaná za Brita jede navštívit rodinu. Její sousedka je zahalena závoji. Autobus je očividně rozdělen na dvě poloviny, které spolu prakticky nekomunikují.
Cizinec a ženy sedí vepředu za řidičem, v zorném úhlu pohledu mužů. Ti diskutují a stále kouří. Část z nich tvoří mladíci z Jordánska, kteří se vracejí po prázdninách na Bagdádskou univerzitu, kde studují. Výjimkou jsou arabští manželé, kteří se střídavě starají o hošíka s mandlovýma očima. Poušť za okny je zvlněná a pokrytá ostrými černými kameny. Ještě na území Jordánska autobus zastavuje v pouštní osadě. Kdysi tady musel být rušný "karavanseraj"útočiště karavan.
Dnes je to dost špinavé a chaotické místo se změtí zájezdních hostinců, kaváren, rychlých arabských občerstvení a telefonním automatem. U patníku postávají žlutobílá taxi, pár autobusů, nákladní auta a cisterny vozící z Iráku naftu. Nevábné záchody jsou turecké, s dírou do země místo mísy. Tlustý muž si v jediném umyvadle myje půl hodiny nohy. Hlídač u vchodu žádá dolar. Venku, tam, kde stál autobus, náhle nestojí nic. Cizinec marně hledá spolucestující. Po minutách zoufalých pochybností autobus přijíždí, zřejmě byl tankovat.
Stmívá se a je zima. Znovu se nastupuje do zakouřené kabiny. Alespoň je trochu teplo. Tady v poušti, navíc ve výšce 800 metrů nad mořem, přes noc nezřídka mrzne. Řidič pouští na videu arabský sitcom. Herci na sebe stále křičí a silně gestikulují. Autobus pozorně sleduje. Po dalších hodinách přichází pouštní hranice. Jordánská kontrola netrvá dlouho. Příjezd do Iráku je impozantní. Cizince vítá socha Saddáma Husajna na oři, který se vzpíná z výhružně vztyčeného raketometu. Všichni ven i s kufry.
"Tam to šlo, tady to bude delší," předpovídá potichu jordánský student, který jede na Bagdádskou univerzitu. Venku je pekelná zima. Fouká studený vítr. Je to na čepici a rukavice. Všichni čekají u svých kufrů. Pak přichází povel a cestující se kolébají se zavazadly někam do baráku. Zavazadla procházejí rentgenem. Poté vyhodit kufry na dlouhé pulty. Jeden vedle druhého, otevřít a čekat před nimi. Interiér je ohyzdný. Časem přichází celník s káfijí - kostkovaným plédem přes hlavu - a pečlivě se přehrabuje ve věcech. Ale ještě není konec. Kufry se vracejí do autobusu a všichni odcházejí do dalšího domečku. "Ejds," říká student.
"Přijde kontrola na AIDS." Cestující se v naprostém chaosu shlukují před několika okénky na různých místech. Tvoří se fronty, nikde není slovo v angličtině. Cizinec bloudí od okénka k okénku. Pak konečně jeden z úředníků říká, že je třeba zaplatit. Jde se k dalšímu okénku - stojí to padesát dolarů. Pak zpátky. Zase fronta. Úředník žádá úplatek - alespoň pár dolarů. Dostává ho a na potvrzení plácne razítko. S pasem a potvrzením do jiné místnosti k lékaři. Nejprve však další úředník kontroluje potvrzení. Za plentou zdravotník chystá jehlu.
Náhle další osoba, asi lékař, přistupuje k cizinci a šeptá, že odběr není nutný, když bude úplatek. "Ale nikomu ani muk," klade prst na pusu. Kolik stojí v nehygienickém prostředí spásné nepíchnutí? Dvacet dolarů. "Tak málo? Bývá to i mnohem víc," říká později český občan s podobnou zkušeností. "Vpich" je třeba zalepit, bankovky mizí ve špinavém plášti. Kontrolor razítek u lékaře pak žádá další úplatek. Pasová kontrola sestává z návštěvy dalších dvou až tří okének. Cestující se tlačí při odevzdávání pasů - ve všech jsou nenápadně zastrčené bankovky ("To musí být, čekají na to," říká student) - a pak se stoickým klidem čekají na zavolání. Celé to trvá hodinu, dvě, tři. Cestující jsou zcela nevzrušeni, chvílemi rozmlouvají, pokuřují. Před baráčky ve smetí si vyšlapují krysy. Řidič autobusu v klidu čeká na posledního pasažéra. Brána Iráku se otvírá. Zbývá ještě několik hodin noční jízdy do Bagdádu po široké dálnici. Řidič promítá americký akční film a pak pouští arabskou hudbu. Cestující střídavě klimbají a kouří.
 Irák dnešních dnů. |
