Česká Sibiř: zima jako na Sibiři

Výpravčí odmávne zastávkový vláček sunoucí se směr Tábor. Kluše zpět a rychle přibouchne dveře kanceláře. Zima zalézá všude. Studené je zasněžené nástupiště, studená je zavřená pokladna, ledová je i opuštěná čekárna.

Nic zvláštního zde, na místě zvaném Česká Sibiř. Honem se zahřát rychlou chůzí. Ledový vichr cloumá namrzlými větvemi ojíněných smrků. Pod nimi se kupí obrovské sněhové závěje. Klouže to, silnice namrzá. »Sibiř«, krajina okolo Miličína a Mladé V ožice, se topí v záplavě sněhu, zatímco pár kilometrů na sever po něm není ani památky. »Dneska už ta zima za nic nestojí,« tvrdí přesto stařík ve V oticích v hospodě nedaleko autobusového nádraží. Řeč je o sobotním mysliveckém bále, který podle všeho ještě neskončil. Alespoň ne pro veselou pánskou společnost, která sem nachází cestu po nedělním obědě. Před chvílí odbilo poledne a na stole přistává runda rumů. »Popojedem, chlapi,« zazní povel a obsah mizí v mužných hrdlech. T ak se pije na drsné Sibiři. »Závěje šplhaly do dvou metrů a na Tábor se nedalo projet,« vykládá dál pamětník. »Tomuhle neříkám závěje,« mávne přezíravě na odhrnutý sníh za oknem. Zavátá cesta stoupá od V otic vzhůru, sněhu přibývá. Na sever se otevírá obrovské panoráma zasněžen ých hřbetů a hnědé šachovnice v údolí pod nimi. Silnice je zlehka posypaná, k návštěvě sousedů přes kopec je však lepší zajít pěšky. Postavy zachumlané až po uši míří k průsmyku. Na auto dnes každý raději zapomněl. Mrzlo tu snad kdysi ještě více? Místní jsou o tom přesvědčeni, odborníci méně. »Lidská paměť funguje výběrovým způsobem,« říká klimatolog Lubomír Coufal. »Každý člověk tvrdí, že když byl mladý, sněhu bylo dva metry. Analýzy to pak ale nedosvědčují.« A má »Sibiř« více sněhu než okolí? »Nadmořská výška hraje významnou roli,« říká Coufal. Zde není podle něho tak zjevná, protože husté osídlení tu sahá už dlouho i do vyšších partií. Vesničky jsou na mapě rozeseté jako korálky, těsně vedle sebe. Třeba takové Brdy jsou ve stejné nadmořské výšce lesní pustinou, zatímco na »Sibiři« se usadil život. T akže i záplavy sněhu byly tak nějak patrnější. »Projevuje se zde množství srážek, rovinaté návětrné partie jsou ideální místo pro tvoření jazyků a závějí,« říká Coufal. V esnička Smilkov je však ukrytá v údolí. Místní mládež sedí v budce autobusové zastávky (v takové zimě!) a probírá novinky hudebních hitparád. Otrhaný plakát zve na kapelu Rotor (každá česká vesnice zná kapelu Motor, Debustrátor, Terminátor, Kalkulátor nebo Kreator). Smilkov má velkou výhodu: na rozdíl od V otic sem nedorazila obludná sila a výkrmny, ale ani výhonky českého kapitalismu, nevkusné plechové cedule a neohrabaná inzerce na plotech. Jen zima je tu stejná, snad jen vítr tolik nefučí. Malé děti počasí nikdy neodradí, jdou bruslit na rybník za městem. »Tady je naše hřiště,« ukazuje klučina na ledu obdélník odhrabaného sněhu. Silnice se za vesnicí stáčí na východ. V obci Heřmaničky protíná krajinu přímka železnice. Kdo ale chce zapomenout na cesty známé a rovné, vydá se na horu Kalvárie, bez dvou metrů sedmistovkovou. S každým krokem se otevírá širší a širší výhled. Směrem na V elký Blaník (na východě) či na Javorovou skálu (opačným směrem). A všude kolem hrobové ticho, skučí jen vítr. Impozantní hřeben Kalvárie, ve větší výši než třeba Špindlerův Mlýn, má výrazně vysokohorský charakter. V ětve ošlehané vichřicí se naklánějí jediným směrem, smrky jsou zakrslejší. Zelená značka se místy ztrácí, vrchol se však nedá přehlédnout. Opravená kaple s třemi dřevěnými kříži uzavírá křížovou cestu, která sem vede z Miličína, jenž se krčí dole pod horou. Slunce se kloní k obzoru a rtuť teploměru rychle klesá. Znavený poutník sejde do údolí a zjistí, že poslední autobus do teplejších míst odjel už před pátou. Nic zvláštního zde, v kraji jménem »Sibiř«.